Také to známe

Také já a moje přítelkyně Verunka máme se sanatoriem Helios své zkušenosti, které můžeme nazvat velmi nepříjemnými, i když se tak ze začátku nezdály. Začalo to tím, že nám skoro dva roky nešlo početí a my se rozhodli pro umělé. Verunka je jemná, stydlivá a citlivá žena - možná, že i právě taková, jako je Hanka z článku o potratu doma. Nechtěla chodit do velkých fakultních nemocnic, kde se podle svých slov bála, že může narazit na kohokoliv a kde by jí třeba při prohlídce chodili přes místnost medici a tak. Já si svůj spermiogram nechal udělat normálně v nemocnici, my chlapi to máme přece jen jednodušší. Známá Verunce doporučila Helios, kde prý je důstojné prostředí a velmi příjemný personál, vylíčila jí to pomalu jako nebe na zemi. A tak začala Verunka chodit tam. Hned první den se mi chlubila, že chodí k jednomu doktorovi. Tomu zde budu říkat jen Doktor, koneckonců jsme ho s Verunkou nikde nežalovali a já mu nenamlátil, jak se mi taky zprvu chtělo, a už je to naštěstí za námi. Myslím, že ten pravý se pozná, pokud můj článek bude číst. Ostatně - doktorů je tam hodně. Verunka byla nadšená, Doktor že je moc milý a příjemný. Jenže dlužno podotknout, že moje Verunka je moc hezká a milá a doma ji učili, že k doktorům se má chovat slušně a uctivě. Takže když na Doktora nasadila svůj milý úsměv a přidala „děkuji pane doktore, prosímvás, vy jste ták hodnéj“, kdo by se k ní nechoval hezky, že jo? Nasadili jí hormonální léčbu. Když jsem na ni po jedné prohlídce čekal - mimochodem, prostředí je v Heliosu opravdu hezké, v čekárně je gauč - přišla tam Verunka i s Doktorem a představila mi ho. Nepůsobil na mne dobře. Takový neotesaný a neuctivý pořízek středních let, který by nejspíš měl být ředitelem zeměkoule. Všechno věděl a znal, všechno pro něj bylo „dobrý“ a při hovoru měl tendenci lidi kolem sebe spíš podceňovat. Štval mne. Verunka je o 14 let mladší než já, pokládám se za dospělého a mí rodiče mne vychovávali až prvorepublikově slušně. Prostě ve smyslu, abych se nechvástal před lidmi, zvláště neznámými, protože prostě nevím, s kým hovořím. Doma jsem to Verunce řekl, ale ta Doktora obhajovala, protože on přece tomu umělému oplodnění rozumí. No, dejme tomu. Asi tak za 10 dní začalo Verunku pobolívat v podbřišku. Byla na kontrole u Doktora, ale ten řekl, že to nic není a je to jen důsledek hormonální léčby.

Jenomže bolest se zvyšovala. Verunka to jeden den vydržela, druhý den nešla do práce a polehávala, ale bolest tam pořád byla. Zas byla za další dva dny na prohlídce, ale Doktor že jí nic není a že je to jen hormonální léčbou. Pak jsme byli na chalupě a Verunka se držela statečně a šla se mnou na malou procházku. Po příchodu ji to rozbolelo tak, že se jen kroutila a trochu brečela. Měla zvýšenou teplotu. Rychle jsem ji převezl do Brna do Heliosu. Pamatuji si to jak dnes. Byla neděle odpoledne, svítilo sluníčko a Doktor byl netrpělivý a naštvaný. Prohlídka Verunku hodně bolela, zvlášť vaginální ultrazvuk. Mimochodem, dokáže mi někdo říct, proč se taková sonda bolavým ženám zavádí? To nejde přes břicho? Verunka je štíhlá a její dřívější doktorka, ještě v Ústí, jí dělala ultrazvuk vždycky přes břicho, říkala, že ji ničím takovým co má tvar penisu trápit nebude, protože je štíhlá a všechno jí jde vidět i normálním ultrazvukem přes břicho. Ale asi jsem blbej chlap a nerozumím tomu. Po prohlídce přišla Verunka celá ubrečená. Doktor prohlásil, že to jsou možná trochu víc prokrvené pohlavní orgány, ale hlavně pořádná hysterie způsobená tím, jak v ní teď působí hormony, že se má jít vyspat, že to bude dobrý a že to chce klid. Doma už Verunka Doktora nechválila. Prohlídka byla bolestivá a on se na ni nejen neusmál, ale neměl ani tendenci s ní v jejím stavu moc mluvit. Všechno spíš tlumočil přes mne. Připadala si jako kus hadru a nějak nepochopila, co špatného mu udělala, že se choval takhle. Šli jsme spát a Verunka si vzala cosi proti bolesti. Jenže v noci se zase bolestí probudila a to už se jen kroutila a brečela. Měla skoro čtyřicítku horečku. Přes její protesty, že Doktor ale přece říkal… jsem ji naložil do auta a odvezl na pohotovost do Bohunic. Okamžitě jí udělali laboratorní testy, to nikoho v Heliosu nenapadlo.

Na prohlídce jsem s ní samozřejmě nebyl, ale když mi to později říkala, jen jsem se přes všechen strach o ni smál. Prohlížela ji velmi příjemná paní a skoro to nebolelo. Její jméno neznám, ale snad se je dozvím, abych mohl taky nějakého zdravotníka pochválit. Byla u toho i jedna velmi mladá medička, která se ale dovolila, jestli tam být smí a celou dobu u toho Verunku držela za ruku, hladila a říkala, že toto sama moc dobře zná. Byl to totiž zánět vaječníků větší než celý Brno a bolest podle slov medičky musela být fakt velká. Když mi to v čekárně říkaly, udělalo se mně před očima červeno a jediné co jsem chtěl, bylo chytit Doktora pod krkem a zmlátit ho, že ho vlastní máma nepozná. Nevím, jak bychom dopadli, kdybychom na něj dali a nic nepodnikli. Ale pak jsem si řekl, že tím se nic nespraví, a že budu Verunce platnější, když se o ni budu starat a třeba jí donesu nějakou baštu a vitamíny, aby se z toho co nejdřív dostala. Je jasné, že „léčbu“ v Heliosu jsme přerušili a osobně už tam nikdy nepůjdeme.

Stalo se to loni v zimě. Já jsem od té doby s Doktorem nemluvil a ani se mi ho potkat nikdy nechce, asi by si mě už stejně nepamatoval. Jenom k jeho odbornosti - umělé oplození jednou rukou a vzápětí miniinterrupci na přání ženy druhou rukou a možná nějakou hormonální injekcičku levou zadní asi ovládá, ale to bude tak všechno. Normálním, nelaboratorním ženským problémům podle mne nerozumí. A pokud se u něj pacientky chovají mile a obdivují ho, je to vše v pořádku. Horší je, když se někdo začne chovat „hystericky“, byť k tomu měl sebelepší důvody. Jó, to už Doktor neví, co s takovým člověkem dělat, protože ten už nedokáže vnímat jeho pašácké ego. Asi to nese i jeho profesní zaměření. Věci, jako je u nás umělé oplození nebo u Hanky potrat jsou citovými a pocitovými záležitostmi hlavně pro ženu a jejího partnera, pro doktory jsou to jen obyčejné medicínské termíny. A kdo nezažil bolest, nepochopí. Já jsem měl jednou na vojně koliku ledvin. Byla to taková děsná bolest, že od té doby bych si nikoho, koho něco trápí, netroufal označovat jako hysterika, když se polohou nebo hlasitým vzdycháním snaží své bolesti ulevit. On by si každý Doktor měl napřed nějakou tou bolestí projít, jenže bohužel jsou tací, že největší bolest jim je vymknutý kotník. Tolik naše zkušenost s Heliosem.