Hospodáři štědrovku, kravám po výslužce...

Dlouhá léta jsem Vánoce ignorovala. Poté, co mi v mých sedmi letech zemřel dědeček, suplující v naší rodině tátu, a místo něj přibyl nesnesitelný otčím a sestřička, milované, rozmazlované a na rozdíl ode mne chtěné dítě, nějak ztratily své kouzlo. Ono se není čemu divit. Pobyt u vánočního stromečku, pod nímž se tyčila hromada dárků se sestřiným jménem a opodál pár balíčků se jménem mým, které obsahovaly samé prima praktické věci jako ponožky, penál, kružítko a podobné předměty, jenž potěší srdce každého dítěte, mne moc nebral. Po dosažení zletilosti jsem se odstěhovala relativně daleko od rodiny a všechny svátky trávila sama, bez stromečku, bez dárků, bez cukroví a dokonce i bez televizních pohádek. Jen s kamarádkami jsme pokaždé slavily, obvykle mezi svátky nebo těsně po nich, takže úplně stačilo obejít pár prázdných obchodů osmadvacátého prosince.

Vdala jsem se ovšem do rodiny, která pěstuje tradici společných Vánoc a povila jedno sladké děťátko, kterému bude letos na Štědrý den bez 14 dnů rok. Což sečteno a podtrženo znamená, že se budu letos poprvé muset věnovat shánění dárků pro široké příbuzenstvo včetně vlastního manžela a syna. (Vloni jsem byla ušetřena, na tlačenice v obchodech jsem v devátém měsíci těhotenství přece jenom neměla náladu.)

Začala jsem tedy přemýšlet nad tím, čím svou rodinu oblažit. Mou specialitou byly vždy dárky žertovné, léč, rodina mého muže přebujelým smyslem pro humor - vyjma dvou pubertálních synovců - příliš neoplývá a tak jsem zavrhla všechny báječné nápady typu "odpuzovač kun", byť s nevolí. Jen si to představte. Rozzářený vánoční stromeček, objemné krabice, obdarovaný rozbaluje jednu po druhé... vida, hezký svetříček... lahvinka drahého alkoholu... moudrá kniha... a co je propána tohle?

Dárce: "To... to je odpuzovač kun."

Obdarovaný: "Odpuzovač kun???"

1. rodinný příslušník: "Ukaž, půjč mi to!" (vytrhne obdarovanému odpuzovač z ruky) "Jak to funguje?"

Dárce: "No, to vydává takový elektrický impulsy nebo něco na ten způsob, kunám to nedělá dobře, tak se tomu vyhejbaj."

2. rodinný příslušník: "Heleďte, a kde se to jako používá? Kde všude člověk narazí na kuny?"

3. rodinný příslušník: "Čím vlastně škodí kuna???"

Obdarovaný: "Krade třeba vejce, z kurníku."

3. rodinný příslušník: "Ty jo!"

2. rodinný příslušník (zapíná přístroj): "Hele, tak teď jsem to zapnul. Cejtíte něco?"

1. rodinný příslušník: "Je mi nějak blbě."

2. rodinný příslušník: "Tak jsi kuna! Ha ha ha!"

atd.

Uznejte sami - tohle by mi v kruhu konzervativního příbuzenstva asi neprošlo. S těžkým srdcem jsem si sedla k Internetu a začala hledat konvenčnější inspiraci... a dospěla k pozoruhodnému zjištění: Ježíšek je sexista nejtvrdšího ražení!!!

Pro manželky a partnerky nabízí zásadně hadry, šminky nebo kuchyňské náčiní, pro manžely holící strojky, počítačové hry se sportovní tematikou, chlast a spotřební elektroniku. Jak to, že militantní feministky neječí jako smyslů zbavené? Copak je to normální? Proč by každá žena měla být nadšená z ručního šlehače nebo neslíbatelné rtěnky? Jsou snad všechny ženy tupá stvoření, vhodná toliko pro reprezentaci a domácí práce? A je každý chlap fanatický sportovec a násoska? Tohle je ta emancipace, vážení přátelé?

Bohužel, brzdou skutečné rovnoprávnosti jsme zřejmě my sami. Pochopila jsem tragiku situace ve chvíli, kdy jsem listovala katalogem hraček. Kuchyňka pro panenky "potěší srdce každé holčičky", zatímco sada plastových šroubováků "získá každého správného kluka". Chuděry děti jsou tak už od samotného narození vychovávány nikoli podle toho, jaké doopravdy jsou, ale podle toho, co mají mezi nožičkama. Chápete tu hrůzu? Holčičí hračky v podstatě jen simulují práci, ať už kolem "baby Annabell", která se chová jako opravdové miminko (a krká jako opravdový starý chlap), nebo v kuchyni; v jednom obchodě jsem dokonce viděla zářivě růžový dětský vysavač, který je skutečně funkční. Holčička se má bavit tím, že bude od nejútlejšího věku dělat chůvu a služku, zatímco chlapeček se může bavit s autodráhou, s plastovým kladívkem nebo blikajícím robotem s laserovou zbraní. Jedinou "zábavou" pro holčičky jsou sponečky, mašličky, dětská malovátka a šperkovnice. Jako bychom výběrem hraček pro své děti říkali: "Ty, Terezko, budeš celý život poskakovat kolem dětí, plotny a úklidu a tvým největším koníčkem a relaxací bude hrabání se ve skříni, zevlování před zrcadlem a makeup. Ty, Tomášku, se budeš celý život bavit, budeš mít rád silná auta, techniku, logické hry a sport." Hezká emancipace. Jak se může něco změnit, jsou-li děti takto segregovány už v době, kdy začínají rozum brát?

Další věc, která děti utvrzuje v sexistickém pohledu na svět je televizní reklama. Všimněte si někdy toho, jak důsledně jsou v ní prezentovány vyhraněné archetypy mužů a žen. Žena je usměvavá, pohledná, hezky oblečená, a naprosto bez invence. Nejvíc se směje při mazání chleba máslem, v mladším věku pak na diskotéce, kam přijde i Petr a ona si proto vezme černou intimku. Děti z reklamy mají maminku jako "mistra provianťáka" a putzfrau, která se stará o jejich břicha a o to, aby měly čisté šaty. Tatínek je mile potřeštěný blázínek, který euforicky křepčí před domácím kinem (holčička - budoucí "konzerva" - se za něj pochopitelně stydí) a nakonec si koupí dvě tužkové baterky. S tatínkem je legrace, u maminky žvanec. Když už maminka projeví nějaký záblesk tvůrčího myšlení, použije jej k tomu, aby naházela prostěradla na hromadu a udělala tak Šimonovi "bílé vánoce". Neuvěřitelné.

Nevím, jaké jsou vaše zkušenosti z reálného života, ale můj svět takhle černobílý není a nikdy nebyl. Ano, znám fůru žen, které by v podobných reklamách mohly bez problémů hrát samy sebe, ale zhruba stejně tolik, kterým se z podobné představy zvedá žaludek. Znám dost mužů, kteří si zakládají na drahých automobilech a v novinách čtou jen sportovní stránku, ale znám taky hodně těch, kteří jezdí vlakem a sport jim říká asi tolik jako morálka českým politikům.

Už od malička jsem byla konfrontována s úplně jiným světem. Můj strýček od mládí rád vařil, pekl, naučil se šít na stroji; jeho sestra (tedy moje matka) nedokáže obroubit utěrku, svetr mi pletla osm let, aniž by ho kdy dokončila, do svých pětačtyřiceti uměla uvařit pouze dvě jídla (řízek a slepici na paprice - později ji v kulinářském umění lehce zaškolil její rakouský přítel), malovala se jednou za rok na oslavu MDŽ a její největší radostí bylo cestování, jízda autem a večírky s přáteli. Přišlo mi úplně normální, že je to tak, jak to je, a nepozastavovala jsem se nad tím, že je to jinde jinak. Doma mi sice zpočátku vnucovali panenky, ale když zjistili, že je pokaždé jen svléknu a pak odhodím, přestali mne s tím mučit. Vysněný kopec s vláčkem jsem nedostala, ale stavebnic jsem měla požehnaně a namísto "dětského šitíčka" jsem byla obdarována všelijakými více či méně bizarními "vědomostními hrami" jako např. "Znáš odpověď?" Mimochodem, byla to úžasná hra. Tvořilo ji několik listů papíru a figurka pionýra s ukazovátkem. Na papírech byly dva kruhy a v nich otázky a odpovědi; když se pionýr upevnil do "stojánku" a otočil se tak, aby ukazovátko mířilo na konkrétní otázku ("Jaká je nejvyšší hora v SSSR?"), po vyjmutí a přenesení do středu druhého kruhu, kde bylo takové magnetické "zrcátko", ukázal na správnou odpověď (Pik Kommunisma, 7495 m).

Něco málo sexistického přetrvává v každém z nás. Ani já bych synovi nekoupila oslnivě růžový vysavač (nejen proto, že ta barva je opravdu hnusná). Rozhodně ho ale nebudu vychovávat v tom, že ženské jsou maminy, fifleny a kuchty, zatímco chlapi jsou rváči, sportovci a vtipálci. Samozřejmě, rozdíly mezi mužem a ženou existují a popírat je by bylo nesmyslné - nejsou ale tam, kde nám je ukazuje reklama. Všechny ženy nejsou omezené načinčané slepice a všichni muži nejsou domácí kutilové, pivaři a fotbaloví fanoušci. Prostě nejsou. Chci, aby mé dítě vidělo svět takový, jaký doopravdy je. Proto mu nebudu kupovat sexistické hračky. Až bude mít vlastní rozum, ať si řekne sám, co je mu blízké, ale dokud jej nemá, nebudu v něm budovat falešnou iluzi toho, jaký bude jednou macho a automobilový závodník. Třeba zrovna bude po mém strýci, který jediný umí upéct králíka tak, že není odporně suchý, ale pěkně šťavnatý. Žádná žena, kterou znám, to ještě nedokázala.