tisk-hlavicka

Nastalo ČEKÁNÍ

3.12.2003 Maceška 12 názorů

Věděli jsme, že teď se nejméně 3 měsíce nic dít nebude, protože aktiv se přes léto neschází. Naši kluci už pomalu přestávali věřit tomu, že někdy přijde ta avizovaná holčička, omrzelo je donekonečna se vyptávat, jaká bude, a těšili se na prázdniny.

Dolehly na nás všední starosti. První problém byly kuny.

Zabydlely se nám na půdě a v noci nás chodily strašit. Nejprve jsme se probouzeli se srdcem hlasitě bušícím a obcházeli dům s baterkou, ale později jsme si zvykli. Sousedi nás ujistili, že KAŽDÝ dům má své kuny, tak jsme je nechali žít. V době, o které píšu, ale na nás jejich přítomnost dolehla mnohem silněji – v předsíni se objevily na stropě dvě mokré skvrny a rychle se rozšiřovaly.

Hm”, prohlížel si náš problém kamarád, “ tak vy máte rádi zvířata a nechcete jim ublížit. Taky jsem znal jednoho takovýho. Měl plno řečí o lásce ke zvířatům, dokud se mu neodloupl velkej kus omítky ze stropu a nespadl mu přímo do postele.”, ” Dramaticky se odmlčel.

Naštěstí v ní zrovna nespal. Radím vám, zbavte se jich co nejdřív.

Můj útlocitný manžel v noci vzdychal a převracel se v posteli, jak byl celý nesvůj z představy, že bude dávat na půdu pasti. Až jednoho dne, když zamyšleně pozoroval mladšího syna, jak si hraje s policejním autíčkem na ovládání, dostal nápad.

Bylo to strašné autíčko. Jelo, jelo, pak se zastavilo, vystrčilo dvě anténky, které začaly střílet barevné světelné efekty. U toho hrozně kvílelo, jak to tak policejní autíčka dělají. Daneček ho dostal od babičky k narozeninám – bohužel poštou, a zapomněla vyndat baterky. Takže poštovní úřednice pohazující balíčkem náhle uslyšely kvílení, vyděsily se, balíček schovaly na záchod a celé vyplašené telefonovaly manželovi, ať si IHNED přijde vyzvednout tu podezřelou zásilku.

Teď nám tedy mělo autíčko posloužit jinak. Manžel autíčko naaranžoval na půdu, ovládací kablík prostrkal k nám do ložnice a čekal. V noci, když kuny zahájily svůj noční tanec, uvedl autíčko v chod, a s dechem zatajeným jsme vyčkávali, co se bude dít.

Chudinky kuny! Musely se strašlivě vyděsit, když k nim ze tmy vyrazila blikající kvílící příšera. Řvaly jak raněné zvíře a téměř okamžitě zahájily emigraci. Jak utíkaly o překot pryč, přepadla jedna přes okraj střechy do košíku ke kočce, která doplnila řev kun o další hlas.

Číču (byl to tehdy myslím Don Kočičon) jsme pak dlouho nemohli na její místo pod střechou dostat a nezbylo nám než ji přestěhovat jinam.

Kuny se už nevrátily – nikdy. Sousedi stále mají na půdě kuny, ale k nám se už nikdy žádná neodvážila. Asi mají nějaký jednoznačný dorozumívací systém, kterým varovali všechny kuny v regionu. Dostali jsme nálepku “ pozor, jed!” nebo možná spíš “ pozor, strašidlo!”, ale půda se vyčistila a omítky vyschly. Možná dodnes vypráví kuní maminky svým neposlušným malým kunečkám, co se jim stane, když nebudou hodné a VLEZOU K NÁM NA PŮDU.

Kuny byly vyřešeny na začátku léta, a už už se dral do popředí další problém – tráva. Bylo vlahé jaro a tráva rostla jak zběsilá. Manžel každou sobotu ráno vstal, naklepal kosu a do oběda kosil. Než pokosil celý pozemek, mohl začít znovu. Bylo to vysilující a především bez jakéhokoliv půvabu. Rozhodli jsme se situaci řešit moderněji.

Zavolal tedy do Mountfieldu, by se poptal na ceny sekaček.

Potom zavolal na farmu, aby zjistil, na kolik přijde takové jehňátko. Farmář se zeptal: “ Budete ho chtít na vlnu nebo na maso?”

No,” začal manžel nerozhodně, “ po pravdě řečeno – na trávu!

A tak nám přibyl do rodiny beránek. Zprvu jsme mu chtěli říkat Husquarna nebo Mounfieldek, ale když jsme ráno přišli a on nás pozdravil svým roztomilým” bééé”, dostal jméno Bééé-dřich.

Bedříšek dlouho roztomilej nezůstal. Velice brzy vypasl trávu, keře, spodní listy stromů, pověšené prádlo, kytky, a vůbec všechno, co jsme před ním nestačili důmyslně ukrýt, a začal pošilhávat po lepší travičce za plotem. První měsíc jen pošilhával, ale koncem června už nabral dost síly a morálního přesvědčení, aby se za ní vydal. Trkat dlouho nemusel, plot se skládal docela ochotně. A tak manžel místo pravidelného kosení trávy pravidelně opravoval plot. Sousedi se nejprve smáli, že se jim Bedříšek prochází před domem, později se smát přestali a jednou přišel den, kdy to opravdu přestala být legrace.

Navíc měl Bedříšek ještě jeden báječný zvyk – jakmile se otevřely dveře do kuchyně (vedou přímo do zahrady), potichoučku se mi postavil za záda a láskyplně mě šťouchal do ledvin. Občas upustil koblížek a vždycky ochutnal všechno, co bylo v dosahu. Ven odcházel pomalu a pouze z vlastní vůle. (Později, když jsme si přivezli naši malou Michalku, dítě narozené ve znamení Berana, jsme si mnohokrát na Bedříška vzpomněli… )

Museli jsme Bedříška uvázat.

A přišel červenec 1997 – povodně. Horní tok říčky, tekoucí mírumilovně hned vedle domu, se během několika hodin stal neuvěřitelně divokou špinavou řekou. Mosty zadržovaly popadané stromy a vytvářely peřeje. Pomáhali jsme evakuovat, protože jsme se necítili ohroženi my osobně – zpočátku. Potom se voda dostala na silnici a hasiči přestali jezdit. Voda stoupala, připadali jsme si jako na ostrově.

Neboj se”, utěšoval mě manžel, “než se dostane voda do domu, to bude trvat několik hodin. Jestli se dostane na zahradu, odejdeme.

Trvalo to pouhých dvacet minut – protrhla se hráz rybníka, řeka si vytvořila nová koryta a během krátké doby zaplavila všechno v dosahu. Odejít se nedalo ani náhodou, naopak jsme poskytovali azyl těm, kteří nemohli utíkat vzhůru. Byla noc, foukal vítr, a pořád pršelo. Odnášeli jsme věci do podkroví až do rána. Ve 4 hodiny přestalo pršet, ale voda ještě další tři hodiny stoupala. Bedřicha jsme pustili už zvečera, psy a kočky vzali do domu.

Tu noc jsem zestárla o sto let ( později mi Daneček láskyplně řekl: “ Ale maminko, na to, že jsi zestárla o sto let, vypadáš pořád dobře!”).

Další dny voda opadala a nastala teprve ta pravá kalamita (ještě že jsme mohli kluky odvézt k babičce!).

Neměli jsme pitnou vodu.

Pracovali jsme na vysoušení a odbahňování až do úmoru (nejen u nás, mnohem více byli postiženi manželovi rodiče).

Sklep a čistička byly tak zaneseny bahnem, že se musely kompletně vyčistit – trvalo to víc než rok.

Čerpadla na vodu, holínky a balená voda se staly nedostatkovým zbožím během několika málo hodin.

Pozemek kolem nás byl bažinou ještě déle než měsíc.A v srpnu přišli komáři. Taková mračna komárů jsem nikdy předtím ani potom neviděla.

Vysávali jsme komáry vysavačem, jinak to nešlo.

A tak nám to čekání pěkně uteklo.

Když jsme se zničení a unavení zase na chvíli zastavili, začalo se s naší žádostí o PP zase NĚCO DÍT.

Názory k článku (12 názorů)
A bude hůř... Červánek 3.12.2003 9:12
A bude hůř... Červánek 3.12.2003 9:13
Tak krásně jsem se pobavila Daniela Lukášek Leonka Kevin 3.12.2003 11:41
z jiného soudku Kaťas & 2 kluci 4.12.2003 8:7
*Re: z jiného soudku Sedmikráska* 4.12.2003 9:34
**Re: z jiného soudku maceška 5.12.2003 7:19
Béďa Magda77 4.12.2003 9:43
Beeedřich Sie 4.12.2003 14:9
*Re: Beeedřich Kaťas & 2 kluci 5.12.2003 7:58
**Re: Beeedřich Sie 5.12.2003 14:42
pěstounství Ing. Pavel Malý, 3 děti vlastní,1 PP  8.12.2003 13:47
Poklona, Maceško ... Mecháček 8.12.2003 14:8




Vyhledávání článků podle věku

Seriály

Vývojové tabulky

Těhotenství

Dítě


Zajimavé odkazy:
Předporodní kurzy   |   Najděte rýmy na slovo a napište báseň.