Podzimní pohádka o princezně Pocahontes

A protože Američané jsou národ mladý a jejich legendy vznikaly až na prahu novověku, v době, kdy už lidé nejen vyprávěli, ale i zapisovali své pověsti, jsou na to doklady. Přímo z pera samotného Johna Smitha.

Ano. Ano. Pocahontes, indiánská princezna, dcera mocného náčelníka Powhatana, kterou znáte ze zfilmované pohádky., skutečně žila. Zda opravdu zachránila Johna Smitha od strašné smrti kyjem, o tom vedou historikové stále ješte spory. Ale Pocahontes se skutecně provdala za ušlehtilého puritána Johna Rolfeho, který prý chtěl spasit hlavně její duši, a odjela s ním do Anglie. S ním a také s malým synáčkem Thomasem, kterého už v té době měla. Došlo prý ke znovusetkání s Johnem Smithem. Pocahontes se už do Ameriky nevrátila, zemřela v Anglii. Thomas se později oženil s Angličankou a vrátil se zpět do kolonií. Jeden z potomků tohoto svazku byl John Randolph, významný jižanský politik, který na smrtelné posteli osvobodil všechny své otroky. V době jeho smrti už byly stovky Američanů, kteří mohli princeznu Pocahontes uvádět jako svoji prababičku. Podle posledních odhadů se už dá mluvit o 2 milionech potomků, kteří mohou prokázat, že pocházejí z rodu pricenzny Pocahontes.

Dobova ilustrace k Dobrodruzstvi kapitana Johna Smitha v letech 1607 a v roce 1609. V dolnim pravem rohu jej Pocahontes zachranuje od jiste smrti.

Tahle pohádka o "matce nás všech", jakési americké Démeter, dávala všem punc jisté urozenosti, něčeho zvlášního… O tom, že má v sobě indiánskou krev, tvrdívala ráda žertem i matka Winstona Churchilla - Jennie ( jedna z dívek z předních amerických rodin, které na přelomu století "dobyly" pozice v nejvyšších anglických šlechtických kruzích), ale historicky se to zatím prokázat nepodařilo…

Pohádku o Pocahontes často hrají děti při školních představeních na oslavu svátku Díkůvzdání přinejmenším stejně často, jako legendu o první oslavě , kterou uspořádali po prvním trpkém roce poutníci z lodi Mayflower. Historické pojetí obou příběhů je velice rozporuplné a mění se od generace ke generaci. Mnozí si možná pamatujete, jak o tom humorně psal Robert Fulghum, ve svém pojednání o svátku Díkůvzdání.

V nejsoučasnějším pojetí se v obouch představeních zdůrazňuje, jak důležitá byla pomoc Indiánů při přežití prvních kolonistů. Co všechno je Indiáni naučili znát. Od kukuřice, pravého indiánského zlata pro nové přistěhovalce, přes brambory, různé druhy zeleniny až k tabáku. Děti se učí zpracovávat kukuřici po indiánském způsobu, dělají "jako" indiánské šperky, navštěvují musea, kde se učí o původních obyvatelích Ameriky. U nás ti větší mohou navštívit i některou z blízkých rezervací.

Takhle vypada indianska princezna a John Smith v podani deti pri skolnich hrach na oslavu svatku Dikuvzdani. Clarisska a Matusek si to vyzkouseli na nasem detskem karnevalu... Ale neudelali by ostudu na zadnem divadelnim predstaveni...Matusek uz je zpatky na Slovensku v Bielom Potoku, urcite bude detem vypravet o indianech, poutnicich z lodi Mayflower i o Pocahontes......

Indiáni sami se v současné době vracejí ke svým kořenům, nejen v umění a z důvodů etnografických či politických, ale často i zdravotních, nepodstatnějších životních.

Indiáni jsou v dnešní době ohroženi všeobecně známým problémem alkoholismu, ale také veškerými nemocemi spojovanými s nadváhou a především cukrovkou. Výskyt cukrovky u původních obyvatel Ameriky je nejvyšší ze všech skupin obyvatelstva. Pravděpodobnost, že onemocní cukrovkou, je 2,6 krát vyšší než obvyklý průměr.

Pocahontes, indianska princezna na dobovem obrazku z roku 1616 tedy asi rok pred jeji smrti.

Mezi radami, které dávají aktivistky z Asociace pro zdraví Indianů, jsou takové, které si můžete přečíst v každé příručce o diabetes, ale jedna je velmi zvláštní i když logická : "Obraťte se na představitele vašeho kmene, ti vám mohou poskytnout listinu tradičních kmenových jídel ve vaší oblasti." Takové listiny jsou skutečně vypracované a liší se velmi od jednoho kmene k druhému, podle toho, kde žijí. Jednotlivé kmeny sbírají a modernizují staré recepty.

A tak, když máme před sebou ten svátek Díkůvzdání, který jako jediný z amerických svátků vyzdvihuje indiánskou tradici v americké historii, nakoukla jsem do jedné takové knížky indiánkého vaření. Její autorka Frances Lambert Whisler v ní zpracovavá recepty, hlavně kmene Cherokee.

Už výčet potravin, které Američtí Indiáni používají, vyrazí bílé tváři zlehka dech. A to jsem povaha značně dobrodružná a ochutnám téměř všechno.

Začnu od věcí příjemnějších, které potěší a obohatí i slabší povahy, hlavně příznivce vegetariánské stravy a makrobiologické kuchyně: Kolik druhů ořechů můžete spontánně vyjmenovat? Tak 5 či 6? Knížka jich uvádí 12. Jsou mezi nimi i žaludy a bukvice, různé druhy kaštanů a pecans, americké ořechy podobné řeckým, ze kterých se na jihu dělá vynikající koláč. Kolik kytek nebo jejich semínek byste si uměli připravit? Knížka uvádí 14. Jsou mezi nimi listy fialek, které se i u nás dávají do jarní polévky, ale třeba i lekníny, petrklíčová semínka, některé lilie atd. Bohatý je i výběr zeleniny, ale co skutečně předčí všechna očekávání jsou ryby a maso. Pod hlavičku ryb autorka zařadila i žáby, šneky, želvy a salamandry ( Šneky a žabí stehýnka nejdete ovšem i v receptáři Magdaleny Dobromily Rettigové). K masu patří podle abecedy aligátoří, antilopy (a dál už se to s českou abecedou neshoduje) medvědi, bobři, bisoni, sobi, jeleni, losi a další zdejší vysoká zvěř, ale také králíci, zající , kozy, veverky, mývalové, vačice a ondatry (mimochodem poslední se v Čechách také velmi chutně zpracovávají).

Recepty na přípravu masa a zveře jsou obvykle velmi jednoduché. Očisti, vykuchej, uvař, upeč…obvykle na ohni.

Mezi pochoutkami jsou smažené cikády a polévka z velkých podzemních vos. Pokud byste ji chtěli vyzkoušet, vosy se brzy po ránu vyberou s celým hnízdem, upečou a pak se vaří s kořením a s krupicí.

Knížka má take dlouhý seznam léčivých bylin a prostředků s návodem, jak je sbírat, sušit a uchovávat.

Opravdu nevím, mohou-li se dnešní Indiáni skutečně vrátit ke svým původním potravinám a tradicím. A vyléčit svoje tělo i duši. Pro mnohé z nich to asi není ani technicky možné. Některé tradiční druhy zvěře se dnes ani nesmějí lovit. I když pro rezervace platí výjimky. Kursy šamanství, přírodního léčitelství a indiánských tradic má ovšem dnes téměř každá slušná universita.

Je velmi dobře, že Indiáni sami hledají, jak se dostat ze slepé uličky, do které se pod vlivem naší civilizace dostali. Duch tohoto hnutí je vyjádřen i v moderním pojetí pohádky o Pocahontes. I ona se ve filmové pohádce zbavuje "maškarády", do které ji v dobré vůli John Rolfe navlékl, a stává se sama sebou. A vrací se domů. Té pravé Pocahontes se to nepodařilo, zůstala navěky uzavřena v krunýři na obrázku. I jméno jí změnily…na Rebeca. Pohádky jsou však sny o dobrém konci, který nám všem dává naději. A Pocahontes takovým obrazem je…

Pokud vás tato problematika zajímá, můžete se kouknout na www.indianhealth.com nebo na Asociaci Indiánských lékařů se sídlem v Oklahomě www.aaip.com, najdete tam spoustu zajímavých informací.