Otcovské fejetony: Zvyky a triky

Můžete se radovat, že máte volno (a díky němu prodloužený víkend), anebo vás tento svátek navede k přemýšlení o jeho obsahu. Obvykle se snažím o to druhé.

Sám jsem byl zvědav, co se mnou provede čtrnácté výročí sametové revoluce - "Den boje za svobodu a demokracii".

Vrátit si těch několik dní, kdy jsem se podobně jako tisíce jiných lidí ocitl ve stavu euforické opilosti? Plakat nad tím, co všechno se mělo v pozdějších letech stát a nestalo se? Odbýt to hospodskou frází "politika je svinstvo" a namluvit si, že dějiny šly jen tak kolem a já byl pouhé kolečko ve stroji? Pochvalovat si, kolik příležitostí se mi nabídlo a nakolik se změnil můj život? Upřímně řečeno, beru od všeho kousek, takže se svátečními pocity jsem na tom stejně jako loni, předloni i v letech předchozích.

Tak jako pokaždé jsem pečlivě pročítal noviny, jestli historici nepřijdou s nějakou novou informací týkající se převratových událostí konce roku 1989. Patřím totiž k "paranoidním" jedincům, kteří se stále nemohou smířit s verzí, že komunistický režim byl natolik prohnilý, že mu nezbylo nic jiného, než se bez boje zhroutit.

Kdo byl hlavní režisér? Jak se měnil původní scénař "hry"? Co bylo dílem chaosu? Co improvizace? Kdo co zpackal? Nakolik se při jednáních o předání moci uplatnily principy výměnného obchodu? A co s tím vším měly společného tajné služby?

Namísto nových historických poznatků se v tisku objevily zprávy, že KSČM je podle nejčerstvějších volebních preferencí druhou nejsilnější politickou stranou v zemi. Dobrý důvod k několikadenním plkačkám o tom, jak měla být komunistická strana postavena mimo zákon - to vše z cyklu "pozdě bycha honit". Když si v hlavě přehrávám všemožné společenské události posledních čtrnácti let myslím, že existence jedné strany není podstatou problému, ke kterému by teď člověk měl upínat své myšlenky.

Svým způsobem problematičtější skupinou než čitelní soudruzi pod jednou střechou (KSČM) je spousta bývalých soudruhů (do listopadu 1989 v KSČ), fízlů a takových těch podivných figur v pozadí. Tedy lidé, kteří se po odhození rudé knížky vydali do různých stran, organizací, firem a správ. Těžko se na ně můžete zlobit za šíření komunistické ideologie. To přece nedělají, oni se jen obětavě zapojili do budování demokracie. Nic proti, jenže tito jedinci (jistě ne úplně všichni) mají pod kůží staré zvyky. A s tím souvisí i schopnost uplatňovat nejrůznější triky, které jsou infekčním onemocněním všedních dnů.

Namátkou... Jak neplatit daně. Jak získat víc, než na co mám podle zákonů nárok. Jak naslibovat a nesplnit. Jak se dostat do správných dveří se správnou obálkou a získat potřebné razítko s podpisem mimo pořadí. Jak se dostat k informacím, kterými budu kohosi držet v šachu. Jak zamést problém pod koberec. Jak zahrát mrtvého brouka. Jak vypustit do vzduchu jedovatý plyn a odpoutat pozornost od důležitých věcí. Jak otrávit ty, kteří to myslí poctivě. Jak si koupit místo na slunci.

Tohle všechno se náramně daří. Často se pak ozývají hlasy, které vám budou tvrdit, že to přinesla sametová revoluce. A někdo přidá posměšnou hlášku o pravdě a lásce, aby bylo jasné, že ta slova jsou jen pro idealisty a pitomce, kteří nevědí, co je praktický život.

Nezbývá než to považovat za výzvu. Prostě si nenechat vzít přesvědčení, že obsah těch dvou slov je šance. O jiném způsobu, jak se prokopat ven, vlastně ani nevím. To je můj listopad 2003.