Otcovské fejetony: Náhradní příběhy

V cukrárně, kam občas chodím dětem pro dorty, seděla paní S., popíjela kávu, ukusovala laskonku a co chvíli cosi vykřikla směrem k prodavačce. Například: "Dneska jsem psala Janžurové. Naprdla mě, že vyhodila tu cikánečku. Taková škoda, dyť se k tomu jejich klukovi hodí. Jsem zvědavá, jestli mi odepíše. Paninko, mě to tak naštvalo, že jsem ani nemohla usnout. Celou noc jsem chodila po bytě jako náměsíčná."

Co tento monolog znamená, to pochopí jen ti, kteří pravidelně sledují seriál Nemocnice na kraji města po dvaceti letech. Paní S. v tomto případě kritizovala závěrečnou scénu čtvrtého dílu. Ale o to nejde.

"Třeba se to ještě vobrátí," namítla prodavačka a věnovala se příchozímu zákazníkovi, který si přál šest punčových řezů, tři oříškové rolády a dvě mandlové koule. "A Blažejovi jsem psala taky. Ať se hlavně nezaplete s tou mladou doktorkou. V jeho věku to přece nemá zapotřebí," pokračovala paní S. a z tašky vyndala noviny s obrovskými titulky a velkou fotografií Heleny Vondráčkové.

"Řeknu vám, toho jejího teda nemusím. Že si ho vůbec brala. To ať mi nikdo netvrdí, že je v tom nějaká láska." Cukrářka jen přikyvovala a obsluhovala dalšího zákazníka. Rozhovor se proměnil v samomluvu. "No já bych si tipla, že v tom bude majetek." Uvědomil jsem si, že stejné věty na téma Helena jsem slyšel před několika dny - to když jsme s paní S. jeli stejným autobusem. Máme na sebe štěstí. Dalo by se říct, že ji potkávám všude, kde se v našem městečku shlukují lidé. A pokaždé tahle osoba vykládá cizí příběhy. Pěkně nahlas, aby z toho něco měli ti všichni kolem.

Není to tak dlouho, co v prodejně uzenin hovořila o jakémsi venezuelském zbohatlíkovi, který chce nechat zavraždit svoji těhotnou milenku. Sakra, tak tady máme nejen ruské mafiány, ale i jihoamerické, pomyslel jsem si a pocítil obavy. Vzápětí mi doklaplo, že paní S. zrovna vykládá o telenovele, kterou sleduje, přestože ji už dvakrát viděla. "Čím hezčí a bohatší chlap, tím větší lotr. Že jo? A dejte mi ještě patnáct deka uheráku - jo, a taky bych si vzala pěknej kousek na polívku..."

Paní S. je svými monology pověstná. Pochybuji, že v našem městečku žijí lidé, kteři nemají ponětí o její existenci. Vnímavější občané ji považují za velkou znalkyni televizních seriálů a telenovel. Z kruhů blízkých prodejně novin a časopisů unikla informace, že tato žena si pravidelně kupuje bulvární tiskoviny. Těžko se pak divit, že má tak úžasné drby ze života hereček a zpěvaček. V kadeřnictví pravidelně informuje, se kterým chlápkem se právě rozešla Lucie Bílá a jak to vypadá se zdravotním stavem Karla Gotta. Paní kadeřnice, která také stříhá muže, mi jednou říkala, že díky paní S. ušetří, protože si nemusí kupovat tiskoviny, kde se zmíněné aktuality objevují. Ale o to nejde.

Přestože paní S. dělá dojem otevřené ženy (co neví, nepoví), je zahalena jedním velkým tajemstvím. Nejen já, ale spousta jiných lidí od nás z městečka si totiž nepamatuje, že by někdy vyprávěla příběh ze svého reálného života. Pořád jen telenovely, seriály, filmy, bubliny. Cožpak to není podezřelé?

Je i není. Na obranu paní S. musím poznamenat, že rozhodně není sama. Náhradní story je totiž rozšířená droga, jejíž používání o něčem vypovídá. A není to nic legračního. Vsadím se, že i vy o tom víte své.