O novém mateřství, které zas tak nové není.

Naprostým odsouzením předchozí generace, zjednodušováním a zkreslováním reality života oněch "zavrženíhodných" současných babiček, ač se tváří moudře a poučeně, místy témeř vědecky.

Právě tímhle přístupem (a jak často se podobné odsuzování objevuje v diskusich na stránkách Rodiny) prozrazuje (a s ní všechny, kdo zavrhují názory a chování svých matek) svou nezralost. Hana Doležalová se sice asi nespoléhá "na nejnovější vědecké výzkumy" jako kritizovaná předchozí generace, ale zase podléhá v mnohém posledním společenským trendům, což ale vychází nastejno.

Negovat model, který žily naše matky (vaše matky) ještě není žádný tvůrčí čin.

Tvrzení, že tahle generace je ta, která se snaží obnovit prestiž mateřství nejenže zní nadneseně, ale hlavně není pravdivé.

Jen při troše stejné zaslepenosti bych mohla tvrdit, že to byla generace předešlá, tedy těch babiček. Podílela jsem se totiž v oněch zavrženíhodných letech na celé řadě projektů, které mateřství vyzdvihovaly a podporovaly.

Komunismus sem nebo tam, ale už koncem 60. počátkem 70. let byla u nás (o jiných zemích nemluvě) zveřejněna celá řada výzkumů, které prokazovaly, že předčasné úmísťování kojenců v jeslích není nejvhodnější (Matějček, Lagmaeir, Švejcar). Prodlužovala se mateřská dovolená; placená i neplacená, a už v koncem 70. let bylo jen málo jeslí s kojeneckým oddělením. Děti obvykle nastupovaly do jeslí až ve 2 letech. Už v té době vzniklo Kochovo cvičení s kojenci, kterému se ve světe říká Pražská nebo Česká škola a je dodnes oblíbeným programem německých mateřských center. Vzniklo nové pojetí náhradní rodinné péče a SOS dětské vesničky.

Tuhle knížku dostala v nemocnici moje maminka, když jsem se narodila. Jsou to výňatky z knihy NAŠE DÍTĚ, M.K.Fúgnerové. Vyšla v mnoha vydáních, řídila jsem se jí, ale už v upravené podobě a jen trochu i já v letech 70.
Jestli dostala někdy moje maminka brož Za vzornou péči, nevím. Razítka z poradny jsem v ní žádná nenašla.
Poslala ale tuhle knížku mojí dceři do Texasu, když letos rodila. Moc jsme se s ní tomu zasmály, zvlášť některým radám. Právě těm o rozmazlování...Ale jak vidíte i tehdy:" Mateřské mléko je nenahraditelné!" dokonce s vykřičníkem...

Zvětšit

Zvětšit

Československo mělo už v té době nejdelší mateřskou placenou dovolenou ze všech zemí východního bloku a předstihovalo i celou řadu zemí západních a předstihuje dosud (např. USA, Anglii atd.)

Ty babičky, které vám říkají, že to zvládly, byly skutečně obdivuhodné. Nesly vždycky ono bezvýhradné břímě péče o děti, o kterém autorka píše, a k tomu ještě práci, mohdy velmi zodpovědnou. Mohla bych vám o mnoha takových vyprávět. A vařit a péct a vytvářet domov uměly taky. Recepty jedné takové mámy tří dětí, zdravotní sestry, výzkumné pracovnice, zpěvačky a prima kamarádky Aničky Toufarové mám schované dodnes.

Mohla bych vám vyprávět o celé řadě dalších. O paní Kovářové, matce 6 dětí, za časů komunismu, kterou ani nenapadlo jít do prace a ještě pomáhala jiným, nebo o rodině Kaplanových, kde bylo dětí 10. I to byla ta "hrozná" generace.

K paradoxu takových zevšeobecňovaní jistě patří i to, že jediná z mých přítelkyň (dnes žena diplomata a úspěšná novinářka), která měla děti v jeslích od 4 měsíců a šla nejvíc za kariérou, má nejlépe vychované, úspěšné syny.

Mnohé ostatní, které se dětem skutečně věnovaly a zůstaly doma co nejdéle, tolik štěstí s výchovou neměly (žena jednoho profláknutého majitele televize).

Nechci svou kritikou Hanina postoje prohlubovat generační propast, tím spíš, že já sama se svým osudem jakoby vznáším nad tím nesmyslným dělením. Patřím jaksi do těch generací obou. Když ne věkem, tedy osudem. Navíc jsem si svá mateřství prožila nejen v několika zemích, ale v několika částech světa. A to vás takové ty omezené jednoznačnosti rychle přejdou. Naučit se něčemu můžete všude, pokud se učit chcete. I tam, kam byste možná pro radu ani nešly.

Hana si ve svém nadšení pro "nové mateřství" sama odporuje citováním některých německých autorek, které mluví o omezování sociálních kontaktů a emocionálním skleníku.

Jakápak osmdesátá léta! Své výzkumy o tom, jak důležitá je matka a vazby k ní, prokázal americký psycholog John Bowlby už v 50. letech. O jeho výzkumy primátů se pak opírali všichni naši už citovaní dětští psychologové už v 60. a 70. letech. V té době už také nastal odvrat od kolektivní výchovy v ranném věku.

Nejzajímavější teorie posledních let jakoby přímo ilustrovaly vznik nových ženských společenství a mateřských center. Nebo je to naopak?

Jedna z nejzajímavějších současných autorek na tomto poli SARAH BLAFFER HRDY, ukazuje ve svých studiích, že i když by nám mnozí rádi tvrdili, že v přírodě najčastěji matka vychovává své děti sama a chlapi se o potomstvo nestarají, vůbec tomu tak není.

Například mořští koníčci nastavují svá bříška mořským kobylkám a ty do něj vloží mláďata k vynošení. V celém světě hmyzu se potomstvo vychovává za pomoci allomatek. Termín, který převzala S.Blaffer Hrdy od svého kolegy E.O.Wilsona, který si předponu allo vypůčil z řečtiny...(Asi by se dalo přeložit jako spolu...spolumatky). Sarah B.Hrdy předvádí ve své knize spoustu dalších zvířat od opic přes slony, preriové psy až k netopýrům, u všech matky nabízejí své prso i dětem jiných matek. Hrdy ukazuje, že společná péče o potomky byla i velkou předností v selektivním vývoji člověka. Právě proto žijí lidské samičky ještě dlouho po skončení jejich reproduktivního cyklu... Mimo nás přežívají déle jen slonice a některé druhy velryb. I u nich je péče o děti ve velké rodině obvyklá. Kniha také jasně vyzdvihuje monogamii (dlouhodobé spolehlivé partnerství) a výchovu ve velkém rodinném společenství.

U mnoha primátů a řady lidských společenství se dokonce mláďata, která výrůstají za takové podpory, vyvíjejí lépe a mají větší naději na přežití, než ta, která jsou vychovávána jen samotnou matkou.

Její knihy se snaží zodpovědět, jakou roli mělo mateřství v evolučním vývoji člověka. Ve své poslední knize Matka příroda, mateřské instinkty a jak formovaly lidský druh, vyslovuje tezi, že mateřství, ženská role při výběru partnera, a péči o potomstvo, je právě onen dosud chybějící článek mezi opicí a člověkem Homo sapiens, který se zatím Darwinou teorií vysvětlit nedal.

Ve velkém kontextu přírody a lidského vývoje nejsou tedy mateřská centra nic nového (mají je v jistém smyslu i delfíni, sloni a netopýři ), jen znovu objeveného a velmi užitečného.

Snaha o sterilitu porodnic a preference matčina zotavování nebyla tenkrát žádná zlomyslnost odborníků, ale jejich snaha zachránit životy matek a dětí. Podívejte se na čísla kolik matek a dětí umíralo při porodu ještě počátkem 50. let. Kojení se v Čechách podporovalo vždycky. I v těch "nejstrašnějších" knihách, kde se kojení v noci považuje za rozmazlovaní, se mluví o kojení jako o nejlepší možné výživě pro dítě. A učili nás to v nemocnici. Měli na to týden času. Jen prostě bylo najednou možné s výmyslem sušeného mléka nekojit. I pro obyčejné ženy. Mnohé ženy "z lepších kruhů" nekojily už v renesanci, aby si uchovaly krásu. Měly na to kojné. V poválečných letech se ještě odstříkané mléko mohlo odevzdávat pro děti, jejichž matky kojit nemohly.

Časy se mění, i vědecké názory se mění a nebude to dlouho trvat, a budou to vaše dcery, které vám budou říkat: "Ale mami, to se dneska tak nedělá. Ty tomu nerozumíš!" Když budete mít štěstí a nebudete mít pocit, že máte patent na rozum (ale bude to těžké, máte-li ho už teď), že se vás i na leccos zeptají. Na recept, na to, jak jste to dělala vy, budou vašemu vnoučkovi zpívat stejné písničky, koupat ho v heřmánku, či mazat mu zadeček, i když v knížce stojí, že nemazat...

A to vám všem přeju i autorce Haně Doležalové, aby se stale častěji přistihovala, že dělá něco, jako její maminka...i když to nikdy nechtěla. To je ten koloběh obnovy mateřskosti.