Otcovské fejetony: Poškoláci

Asi před půl rokem se mi ozvala R., která jednou za čas svolává lidi, s nimiž chodila do různých škol. Není vyloučeno, že na tuto činnost má i živnostenský list. Je totiž nadaná.

Určitě přijeď, opakovala několikrát, bez tebe by to nebylo ono. Měl jsem podezření, že pracuje ve firmě na oblbování lidí. Tak nějak divně se mi snažila lichotit. Možná pracuje v pojišťovně, blesklo mi hlavou, ale dál jsem se po tom nepídil.

Zakrátko jsem našel ve schránce obálku s pozvánkou. Tři dny jsem ji nechal ležet na stole a přemýšlel, co bych pohledával na mejdanu žen a mužů, kteří spolu mají společné pouze to, že před dvaceti lety opustili jednu a tutéž školu. Nechal jsem se unést katastrofickým scénářem, v němž nejmíň dvacetkrát budu nucen odpovídat na otázku "Jak se máš?". Nevím jak vy, já tuhle větu nesnáším. Mám pocit, že ji používají hlavně ti, kteří nevědí, co by zrovna řekli. Ta věta je projevem momentální prázdnoty a tazatel je člověk bez fantazie.

Jak se mám? A co všechno jsem za posledních dvacet let prožil? Představa, že jim to budu celé vyprávět, mě taky vyděsila. Možná by stačilo jen pár "hitů". Vykreslit se jako úspěšný a spokojený člověk. Neříkat celou pravdu... Ukázat několik povedených fotografií. A tady jsem zarazil.

Kvůli tomu tam mám jezdit? Abych předstíral a zároveň poslouchal někoho, kdo se snaží o totéž. Abych si narval kapsu vizitkami? Mohly by se ti hodit, našeptával mi pragmatický hlas. Nedostal mě. Ještě ten den večer jsem obálku s pozvánkou hodil do koše. Když dopadla na jeho dno, ozval se zvuk, jako bych odhodil těžítko.

Za několik týdnů jsem znovu potkal R., která mi podala vyčerpávající informaci ze srazů bývalých spolužáků. Co kdo řekl, co kdo dělá, co kdo měl na sobě... Jakoby mluvila o nějakých cizích lidech, jejichž jména mi přišla povědomá. Nedalo mi to a zeptal jsem se, kdy bude další sraz. Za dvacet let? Ale ne, ubezpečila mě. Do roka a do dne to svolá znovu. Jak jsem již napsal, pro organizační záležitosti tohoto typu má nadání. Vzápětí se mě zeptala, jestli příště přijedu.

"Nezlob se, ale to není nic pro mě. Radši udržuju přirozený kontakty. A tohle by byla křeč. Stejná, jako když si pozveš na svatbu tetičky a strejčky, s nimiž se za normálních okolností nestýkáš, dokonce jim ani neposíláš pohlednice k Vánocům." Cítil jsem, jak jsem pyšný, že mě zrovna napadlo tohle přirovnání. A "přirozený kontakty", to zní taky docela pěkně, že? Je v tom jistá poctivost a čistota.

Vám ale musím prozradit, že jsem před R. trochu mlžil. Ve skutečnosti jsem chtěl říct něco jiného. Prostě si nechci nechat vzít přesvědčení, že například M. měla vždycky nejkrásnější rty ve třídě, zatímco třeba J. nosila ty nejstrašnější modely a navíc poslouchala kýčovitou hudbu středního proudu. Chci, aby to tak zůstalo. Navždycky.