tisk-hlavicka

Z Kysúc až na konec světa a zase zpátky

22.10.2003 Souradová Věra 9 názorů

Vesnička, ve které se moje maminka narodila, se jmenuje Oščadnica. Leží pod Velkou Račou na Kysucích.

Kdybych teď zrovna chtěla, mohu se kouknout na internet připojenou kamerou, jaké je tam u nich počasí a kolik turistů se vznáší na lanovce. Tak významné sportovní středisko to teď je, Tak malý je dnešní svět. Když se odtamtud do světa vypravila moje maminka, byl mnohem větší.

Chodit do světa na zkušenou patřívalo dříve k životu každého dobrého řemeslníka. Do světa chodili hloupí i chytří Honzové, ševci, kováři, skláři, muzikanti a dráteníci. Osvědčit se v překonávání protivenství v cizině museli i princové, sem tam nějaké ty princezny (jako ta se zlatou hvězdou na čele)...A někdy i docela malé holky, jako moje maminka, když ji bylo 14.

Teprve po návratu ze světa z nich byli hotoví zkušení řemeslníci, naučili se jiný jazyk (Evropa už je taková, že už za vašima humnama se může mluvit jinak), přinesli s sebou mnohé vědění, zvyky, jídla a peníze na živobytí. O svých dobrodružstvích pak celý život vyprávěli. A lidé si jich vážili a rádi jejich vypravění naslouchali. Neříkali jim jako dneska: Já jsem to viděl v televizi! Jen ten, kdo někde opravdu byl, něco viděl...

Stávalo se, že se z toho světa už nikdy nevrátili. Usadili se v cizině, oženili se či vdali, jako moje maminka. A protože svět byl tenkrát ještě velký, domů jezdívali málo nebo i nikdy, když to bylo třeba za mořem... Nebo když časy byly válečné a zlé. Tak nemohla během války moje maminka podívat na Slovensko.


Naši příbuzní a přátelé někdy koncem 50 let. Já jsem to malé děvčátko uprostřed. Malého kluka s kšandami můžete najít na fotce Clarissčina příbuzestva s mohutným knírem úplně vlevo.


Clarissčini a moji příbuzní letos.

Ale v mém dětství jsme na její rodné Kysuce často jezdili. Tenhle velmi chudý kraj, odkud se odcházelo za prací víc než odjinud (právě odtud byl nejvíc dráteníků) se svou krásou a hodnými, veselými, pracovitými, pohostinnými lidmi zapsal navždycky do mojí duše. Vezla jsem tam proto letos v létě Clarissku, aby to také zažila. Aby viděla ty zadumané hluboké lesy, smočila si nožičky v průzračné vodě potůčků, snad najdeme i nějakou tu studánku. Aby viděla poutníky, možná i nějaké krojované tety. Ale hlavně, aby poznala tety a pratety, strýce a bratrance, setřenice z několika kolen, aby pocítila tu lásku a vřelost, kterou jsem tam vždycky cítila já. I když jsem přijížděla z Čech.

Vzali jsme to přes "dolňáky", kde teď žije moje nejmilejší teta Maruška. Nedaleko Píšťan, pod Čachtickým hradem hospodaří už sama, všechny děti už vylétly z hnízda, a můj moudrý krásný strýc Štefan před několika lety zemřel. Ale přišly k ní všechny její děti i děti jejich dětí. Dcery navařily a napekly a zahrnuly nás pečí a láskou. Clarisska měla trošku problém rozumět šťavnatému horňáckému dialektu mojí tety, který já mám tak ráda. Ale všichni se snažili o tu trochu češtiny, aby líp rozuměla. Píšťany nás překvapily svým šarmem malého lázeňského městečka, Váh svou mohutností. Čeští turisté už výhody dovolené na Slovensku objevili, potkávali jsme je všude. Našeho tátu jsme s Clarisskou na Čachtický hrad nedostaly, vymlouval se, že taková krvavá historie není pro Clarissku, ale my víme, že se mu nechtělo šlapat v letním vedru vyprahlý kopec... Když jsme chtěli v bance měnit české koruny, řekli nám, že VALUTY nemění, musíme jinam... (Češi jsou na Slovesku VALUTOVÍ CIZINCI, to jsme koukali...).

Pak jsme se vydali podle Váhu k horám na "horňáky". Když touhle cestou projedete, (velká část už je dálnice mezi Bratislavou a Žilinou) hned porozumíte Slovenské hymně i turistikému sloganu o zemí pod horami. Po staré cestě je to ještě romantičtější, za každým rohem je nějaký krásný hrad, skoro jako na Mosele nebo na Rýnu, jen o tom lidé málo vědí. Nutila jsem Vaška dokonce, aby nespěchal, abychom si to vychutnali.

KYSUCE

Když jsme z Čadce odbočili na Oščadnici, nepoznali jsem skoro nic. Těžko se orientovala i moje maminka, která má tu cestu prochozenou pěšky v zimě v létě, za sněhu i mrazu. Všechno teď vypadá jinak.

Oščadnice je totiž výchozím bodem do jednoho z největších a nejpopulárnejších středisek zimního sportu na Slovensku. Mám místní hory prochozené křížem krážem, ale téměř nikdy jsme sem nejezdívali v zimě. Vlaky v mém dětství jezdily špatně i autobus se sem nemusel tak snadno dostat, když napadlo hodně sněhu. A tak výprava ke stýčkovi v zimě byla pro rodinu s dětmi spojena s příliš velkým dobrodružstvím. Pamatuji tady sníh i v květnu. To když se vdávala moje krásná teta Maruška a já jsem ve svých drůžičkových šatech skoro zmrzla. Milovala jsem zdejší grapy i Raču a nikdy mi nedošlo, že Velká Rača je skoro tak vysoká jako Sněžka - 1 236 m.

Už v komunistických časech se tu pomalu začalo budovat zimní rekreační středisko s vlekem, ale dnes už jsou tu dvě lanovky a 12 vleků, které jsou schopny přepravit 8.230 lidí za hodinu. Když se chci do Oščadnice podívat třeba teď hned, najdu si ji na internetu a kouknu se prostřednictvím kamery, jaké je u strejdy počasí a kolik turistů se věze na lanovce, takový je dneska svět malilinký.

Naše stará dřevěnice stojí teď při cestě na lanovku v Dědovce. Je to ta, kde mají úřad lesníci a je před ní stanice autobusu.

Strejda bydlí ve velkém "kamenném" domě, který stojí na místě naší stodoly, kde jsme sváděli boje s mými bratranci pod velením mého tatínka. Dům je to pěkný, se vším pohodlím (nemusíme v noci ven do kadibudky), ale já bych ho pro Clarissku ráda vyměnila za tu krásnou dřevěnici.

Potůček už také není, co býval. Ale je čistší než když jsme tu byli koncem 70 let, kdy mně nad tou lidkou nedbalostí bolelo srdce.

Na Raču, na kterou jsme s tatínkem šlapávali pěšky, jsme vyjeli lanovkou. Mimo staré chaty, kterou jsem si pamatovala, stojí u lanovky nová pěkná horská bouda, kde si můžete koupit občerstvení, kde můžete i přespat, s milou příjemnou obsluhou. Paní nabídla mému hříšnému muži i vlastní cigáro, když neměla na prodej, ale Clarissku na záchod do domečku nepustila, že na to nejsou zařizení...Máme prý jít do lesa... Některé věci se tu nemění, stejně jako v Čechách.


Horská chata, kde nás nepustili na záchod.

Podívali jsme se i na chatku v Lalikách, u druhé lanovky, kde byla česká rodina s dětmi na dovolené. Jako u tety na prázdninách si jejich děti hrály s dětmi majitele, mohli si grilovat venku i vařit uvnitř. Se spoustou přírodních zajímavostí a turistických cest je to nádherná rodinná dovolená i v létě.

V zimě je to ovšem ráj, jak jsem už řekla: 10 km sjezdovek, běžecké tratě od 1 do 10 km a jedna velká Kysucká lyžařská magistrála v délce 62 km. Sněhu tu bývá dostatek, když je ale špatný rok mají tu i sněhová děla...Středisko se bude i dál rozšiřovat. Prý s přihlédnutím k ekologickým faktorům. Ale nevím, nevím...Pro vleky se musí i "upravit" i zbytky kamenných ohrad na mezích mezi políčky, které zabraňují smývání úrodné půdy z kopců. Podepsali se na nich už komunisté svým spojováním polí (rozorejme meze navždy...). Na štěstí poměrně pozdě, mnohem později než v Čechách. A moc jim to nešlo.

Na kráse a bohatství lesů se zase dnes "podepisují" rychlého výdělku chtiví majitelé lesů.( O složitosti této otázky si můžete přečíst www.lesy.sk. pod názvem Ľudia a lesy).

Kdysi měla ta skalnatá terasovitá políčka-grapy jen malou cenu. Poskytovala svým majitelům víc práce než obživy. Neměly velkou cenu, ani když jejich majitelé odcházeli za velkou louži za prací nebo za komunismu do ostravsko karvinských hutí a dolů, nebyly zajímavé ani pro kolektivizaci, jak jsem se zmínila. Políčka se tu přenechávala na ústní domluvě těm, kdo zůstali a chtěli na nich pracovat. Proto je mnoho složitostí při vracení pozemků. Moje maminka i teta z "dolňáků" se už kdysi dávno zřekly svých dědických podílů. Mnoho z takových domluv není právnicky podchyceno.

Ale teď ve zmeněné sociální situace se pozemky stavají předmětem dlouhých soudních sporů a jednání. Dají se prodat. Na dřevo a na sjezdovky švýcarskému podnikateli.

Pokud nemají příjem z turistiky, odcházejí odtud zase lidé za prací. Blízké doly a hutě v Karviné také zavírají, tak se chodí na práci do Čech. Celý ten turistický mezinárodní kolotoč táhnou převážně ženy. Mužští jdou za prací na celý týden pryč nebo sedí doma a pijí, jako kdysi...Ženy jsou tu na Kysucích jako vždycky krásné, pracovité a statečné jako moje maminka, která to dokázala v dalekých Čechách už skoro pžed 70 lety. Živila v krizových létech že svého příjmu celou svou rodinu. Posílala domů peníze i jídlo. Její sourozenci si to dobře pamatují, teď strkají oní jí, když mohou.

Chtěla jsem Clarissce také ukázat pravou pouť. Tu od slova poutník. Chtěla jsem, aby viděla zbožné poutníky a slyšela je zpívat. Aby věděla, že pouť nejsou jen kolotoče a houpačky, jak to zná z Čech. Ty tu zakazovali komunisté, aby prý nelákaly poutníky. Zasadili doprostřed náměstíčka dokonce „strom svobody“ či čeho..., aby kolotoče neměly kde stát. Několikrát jim prý uhynul. Teď už stojí obehnán plůtkem a lidé si už na něj zvykli, dá se u něj ve stínu posedět. Pána Ježíše z národního výboru komunisté vysídlili ke kostelu, aby se lidé před národním výborem pořád nekřižovali. Už tam zůstal. Ale na jeho místě je teď nový, pěkně v barvách vyvedený. Poutníků bylo také hodně. Nepřišli pěšky, přijeli autobusy. Na svatou horu Kalvárii, vybudovanou až po II.světové válce nad udolím plným tankových zatarasů, se ovšem musí vyjít pěšky se všemi 12 zastaveními. Nikdy jsem si toho nevšimla, jak je tu v realistické podobě Kristus bičován na pozadí pozůstatků války.

Myslela jsem si, že to Clarisska neujde a že ji to přestane bavit. Ale jak to s dětmi bývá, zaujalo ji celé to zvlášní mystérium a vyšla až nahoru. Musela jsem jí vysvětlit všechny obrazy a jejich význam. Byla jakoby očarována rytmickým zvukem hlasů tisiců lidí šeptajících otčenáše a zdrávasy a zpěvem poutníků. I pár krojovaných poutnic jsme viděli a dívenky v dlouhých šatech.

Vykolotočovala se také do sytosti. I když bezpečnost mnoha zábavních zařízení byla velmi na pováženou. Řetízák například brzdil jeho krásný majitel, jak z Romance pro Křídlovku, kusem dlouhého prkna. A lítající čarodejnice hned vedle nové fary se pochopitelně moc nezamlouvaly fráteříčkům, kteří sem přijeli zpovídat. Ale pak si asi řekli, že dopřejí lidem vedle duchovní útěchy i trochu pohanské zábavy.

Byli jsme i na hřbitově, kde jsou pohřbeni můj dedeček s babičkou i moje veselá teta Veronka. Dívají se ti naši předkové z výšky do údolí a horu Kalvárii, která je symbolem tíhy lidského života a na svou vesničku s líbezným kostelíkem. K jejich hrobům se jde stejně těžce, jak se chodilo do grapy za obživou, ale je tam krásně, ticho. Hemžení světa sem doléhá jen ozvěnou...

Kam doléhá se vší naléhavostí, prudkostí a zamotaností je do života zdejších žen.

Měla jsem možnost se setkat se všemi generacemi. S kamarádkou mají maminky( která se narodila v Americe krátce před tím, než se její tatínek vrátil domů na Kysuce ,s penězi ,ale i s tuberkulózou, na kterou brzy zemřel... Paní Kebluškové je 89, je to drobná, čiperná, veselá stařenka, která vypadá mladší o 20 let. Má stále ještě pěkné zuby na rozdíl od mnoha mnohem mladších. A hlavně ducha má mladého a je s ní veselo.

Její dcera, moje kamarádka Marienka, je také ješte jako vítr. A pěkná ženská pracovitá, její dům je jako klícka, plný ručních práci a lidského tepla... Brzy bude i na jejím domě stát "Privát k pronajmutí".


Moje maminka s tatínkem a s rodinou svého bratra. Maminka je drobná černovláska vpravo. Její bratr tmavovlasý mladík nahoře vpravo. Chlapečkové jsou jeho. Na fotce z letošního leta je jen jeden, ten menší s kšandami.


Moje maminka a její bratr po více než 40 letech...

Dcera jednoho z mých bratranců se chystá na vysokou školu. Je skromná, ale hrdá, nedá si od nikoho moc poroučet a ví, co chce... Jenomže příležitostí pro ženy v oblasti moc není. Ani pro starší ani pro mladé. Nezaměstnanost je velmi vysoká, u žen ještě vyšší . A při tom jsou často skutečnými živitelkami rodin. Nejen ty, které jsou samy nebo rozvedené...I ty vdané to často táhnou samy. Proto jsem se tolik zaradovala, když jsem objevila, že existuje neinvestiční fond ŽENY KYSÚC. Mají poradenskou službu pro ženy a rodiny v tísni všeho druhu. Od domácího nasilí po pomoc při živelných pohromách, zdravotních potížích, poskytují potravinovou pomoc atd. Pořádají kurzy řemesel pro nezaměstnané ženy, poskytují rady začínajícím podnikatelkám. Pomáhají plánovat kariéru mladým dívkám. Pokud byste o nich chtěli vědet víc, najdete je na www.aspekt.sk/kysuce.htm nebo na telefonu 041-4334898, sídlí v Čadci na úl. Svobody 43.

Tak jsme s Clarisskou opravdu našly, co jsme hledaly. Majestátní a krásnou přírodu a spoustu hodných lidí. Ti byli vždycky největším bohatstvím Kysúc spolu s jejich přírodními krásami. Lidé se svou pracovitostí a dobrotou, hlavně pak zdejší statečné ženy, které nesly tíhu goralského života a držely své rodiny nad vodou, ať už v těžkých podmínkách doma nebo daleko od domova, jako moje maminka. Nebo jako krásná dívka Kysuca, podle které se tahle krajina mé duše jmenuje.

Názory k článku (9 názorů)
Krásné Simča, dcery *1988 a 1997 22.10.2003 12:24
*Re: Krásné Simča a beruška 22.10.2003 16:4
Děkuji. Zany 22.10.2003 18:48
Ano,znám Martina 22.10.2003 22:26
krasne, ale.... Naisee 23.10.2003 9:28
*Re: budme spravodlivi... TatianaNL, Alex 5,5r., Nina 5r. 24.10.2003 12:37
**Re: Zapeklitá čeština Vera S. Clarisska 7, USA 28.10.2003 20:6
***Re: Oščadničanka Vlasta a Tomášek 9.11.2004 10:36
Vela sa zmenilo Stanislav Hulita 25.3.2005 0:2




Vyhledávání článků podle věku

Seriály

Vývojové tabulky

Těhotenství

Dítě


Zajimavé odkazy:
Předporodní kurzy   |   Najděte rýmy na slovo a napište báseň.