V Kauflandu maj´ čepičku, ta má barvu barvičku...

Nejsem prostě na slasti nakupování ten správný typ. Nemůžu říct, že by mne otravovalo ze své podstaty - v knihkupectvích, antikvariátech, vetešnictvích a bazarech jsem strávila nejedno odpoledne - nepatřím však k lidem, kteří milují obří hypermarkety, sledují, ve kterém mají co levného a výhodného a tráví zde víkendové dny podobně jako jiní na plovárně nebo v ZOO. Taktéž poskakování mezi stojany v obchodech typu Kenvelo nebo Terranova je mi cizí. Do epochy pokročilé globalizace a konzumentství se jaksi nehodím.

Čestnou výjimku ovšem tvoří nakupování s mou matkou. Máti je na rozdíl ode mne rozený nákupčí, a - taktéž na rozdíl ode mne - z hlediska obchodníků zákazník lehce obtížný, neboť zvídavý. Nikdy mi nebude dáno zapomenout na nákup vánočního stromečku pro babičku, který se odehrál před poměrně dávnými lety. Matka se nejprve mladistvých prodavačů třikráte zeptala, zda mají borovičky po padesáti korunách (a oni jí třikráte odpověděli že ne, že ty prodávala jiná firma a ta už odjela s prázdným vozem), následně podrobila jejich zboží (borovičky za 150,-) důkladné, téměř až hloubkové kontrole ("tahle je nějaká placatá... z týhle strany. A tahle má zlámaný dvě větvičky. No, kdyby se sem přidala jedna větev... mládenci, nemohli byste mi to naříznout?"), což hoši ocenili všeříkající otázkou:

"Paní... nejste vy náhodou učitelka?"

"Ne," zapýřila se máti. "Ale chtěla jsem být."

(Z toho je jasně patrné, že profesionální deformace nepostihuje ve všech případech pouze osoby danou profesi vykonávající, ale čas od času i osoby, které v šerém dávnověku pouze koketovaly s myšlénkou na to či ono povolání.)

Začátkem října jsem, jako každý rok, jela navštívit svou zploditelku a taktéž její matku, mou babičku. Obě totiž mají v tom čase narozeniny, dokonce v jeden a ten samý den. Po příjezdu jsem si - jako již tradičně - vyslechla několik naprosto idiotských poznámek od obou dobrých žen ("Ty nemáš žádnou alergii, ty jsi normálně nastydlá, protože nenosíš pantofle... my jsme na to s mámou přišly!"... "Já bych kluka plácla, tohle nedělá žádný dítě, takhle se kroutit při oblíkání... von by si pamatoval!" ... "To jsou řeči, že nechce dudlík, že ho vyplivuje! Dyť palec má v puse porád!") a následně odjela s máti do Kauflandu koupit babičce dárek, protože ten, který jsem pro ni koupila v Praze, zůstal při hektickém odjezdu zapomenut na poličce.

Nakupování bylo zábavné už od počátku, neb maminka svérázně komentovala každý můj obchodní počin. ("Takovej drahej salám! To já bych nekoupila! Okamžitě to vrať!") V dobrém rozmaru jsme prosmýkaly vozík se sedícím Stáníkem až téměř k pokladně, když tu si máti povšimla cedule ČEPICE - DĚTSKÉ, DÁMSKÉ, PÁNSKÉ - 20,-

"Čepice za dvacku!" vydechla nadšeně a ihned se v nich počala probírat. Přidala jsem se. Nasazovat je Stáníkovi na hlavu bylo skutečně zábavné. A vzhledem ke skutečnosti, že v posledních hodinách notně přituhlo a Stáník měl s sebou jen lehkou bavlněnou čapku, jsem ani nevylučovala možnost koupě. Nakonec jsme vybraly tmavomodrou, v níž synek vypadal díky jejímu specifickému tvaru jako rektor při promoci.

U pokladny se však ukázalo, že nákup nebude bez komplikací. Slečna prodavačka projela čepici čtečkou čárového kódu a na monitoru pokladny zeleně zablikalo:

Baby ousko - 79,90,-

"Tak to ne," pravila máti rezolutně. "Ta čepice byla v hromadě pod cedulí ´Čepice za 20,-´. Za osmdesát ji nechceme."

Začalo mi být lehce trapně, ale snaživě jsem zahuhlala něco o tom, že se jim tam možná omylem připletla a že by si to měli hlídat.

Slečna telefonicky zavolala pomoc při odečtu položky. Nikdo nešel. Lidé z fronty za námi se začali přesouvat k jiným pokladnám.

"Já se tam půjdu ještě podívat, k těm čepicím," řekla matka. "Kdo mi řekne, když si nějakou vyberu, kolik teda doopravdy stojí?"

"To vám řeknou na informacích," odtušila slečna prodavačka a zopakovala do sluchátka svou prosbu.

Matka odkřepčila k čepicím. Mezitím se dostavila vedoucí na pokladnu, odečetla mi z účtu 79,90,-, já zaplatila a odjela s vozíkem opodál. Máti se vrátila ke slečně prodavačce, třímajíc v rukou červenou čepičku se štítkem a bambulkou. "Ta je za dvacet!" hlásila hrdě. "Mohla byste mi prosím půjčit tu modrou, došla bych se s ní zeptat taky?"

"To nemůžu," děla slečna prodavačka.

"Proč?" nechápala matka. "Já s ní přece nikam neodejdu. Nemám kudy utéct. Jen s ní dojdu na informace a zeptám se, kolik stojí."

"Ne, já vám tu čepici půjčit nemůžu," opakovala prodavačka a tvářila se u toho jako sedm čertů. Matka nakonec vzdala svou snahu, zaplatila 20 Kč za červenou čepici a odjely jsme domů.

Záhada tmavomodré čepice jí ale nedávala spát. Na druhý den, když jsme seznaly, že venku prší a počasí je celkově nepříliš nakloněno procházkám pod širým nebem, naložila nás opět do své obstarožní Škodověnky a vyrazily jsme do Hypernovy pro víno na oslavu.

Hypernova leží v těsné blízkosti Kauflandu. Mělo mi to být podezřelé. Při odchodu z Hypernovy s vínem v tašce matka prohlásila, že se pojede schválně podívat do Kauflandu, jestli tu čepici, co nám namarkovali za 79,90,-, mají stále v hromadě čepic za 20,-. Protestovala jsem. Nerada na sebe poutám pozornost nakupujících venkovanů. Navíc jsem v onom městě chodila do školy, pár lidí mne tu bohužel zná a jakkoli mi na mínění ostatních příliš nezáleží, neměla jsem v úmyslu živit o sobě fámu, že jsem na tak nízkém stupní sociální škály, že musím pro své dítě krást v Kauflandu čepice za dvacet korun českých.

Matinka se nenechala ničím odradit. Vstoupily jsme do Kauflandu a já se usilovně snažila předstírat, že jsem někdo úplně jiný - především pak někdo úplně jiný než včera.

Čepice v hromadě samozřejmě byla.

"Ha!" vyjekla vítězoslavně matka. "To jsem čekala. Schválně, kolik nám ji namarkujou dneska."

Netipovala jsem. Bylo mi víceméně jasné, že na pokladně zasvítí "Baby ousko - 79,90,-".

A taky že ano. Máti se nemínila vzdát tak lehce, popadla čepici, z hromady vytáhla ještě jednu stejnou, toliko v jiné barvě, a pádila s nimi k informacím.

"Slečno, kolik prosím vás stojí tahle čepice?" otázala se a podala informační pracovnici bílou čepici.

"Dvacet korun," zněla odpověď.

"A tahle?" předložila máti k posouzení i corpus delicti, naši oblíbenou tmavě modrou.

Slečna na informacích se zatvářila, jako kdyby mluvila s imbecilem, a lehce pohrdlivě sdělila, že "přece taky dvacet."

Matka poděkovala, vzala obě čepice, bílou vrátila do hromady a s modrou napochodovala k pokladně.

"Na informacích mi řekli, že ta čepice stojí dvacet korun. Tak mi jí laskavě prodejte za dvacet korun."

Prodavačka zalapala po dechu, ale po chvíli váhání, zda na drzou zákaznici zavolat vedoucího nebo rovnou ochranku se ukázalo, že v čepici jsou dva čárové kódy. Jeden s původní cenou, druhý s cenou sníženou. Prodavačka stiskla rty pevně k sobě, přejela čtečkou druhý čárový kód a s výrazem ledové královny přijala kovovou dvacetikorunu.

Inteligence zvítězila nad hrubou tržní silou!

"Já jim dám, dělat si srandu ze zákazníků," komentovala posléze máti celou situaci, kormidlujíc přitom stařičké přibližovadlo městem k domovu. "Nedávno mě takhle chtěli oblafnout s ananasem. Cedule jak kráva - ´ananasy za akční cenu 39,-´. Vezmu si akční ananas a u pokladny mi ho markujou 48,-! Ptám se, co to jako má znamenat. Prodavačka něco mlela, že jsou asi akční jen ananasy s nálepkama, cha! Nechala jsem si zavolat vedoucího a ten mi nakonec řekl, že jim na počítači spadla akční nabídka! Museli mi těch devět korun vrátit. Ta prodavačka mi je přinesla a tvářila se, jako by mě chtěla sežrat. Ale na mě si nepřijdou."

Co dodat?

Snad jen - dávejte si pozor na akční ceny.

Jo, a ta tmavomodrá čepička Stáníkovi děsně sluší. Vypadá v ní úplně jako rektor při promoci. :o)