Věčně nespokojené ženy

„Ach,“ zvolala žena, „to je děsné, že musíme bydlet v tomhle starém sudu od octa. Je tu smrad a nevlídno. Mohl sis přece přát hezký domek. Běž ještě jednou k moři, zavolej tu rybu a řekni jí, že chceme domeček.“ – „Ach,“ řekl muž, „proč bych se tam měl vracet!“ – „Hele,“ řekla žena, „chytils ji a zase pustil, určitě to pro tebe udělá. Hned tam běž!“ – Muži se nechtělo, ale když žena pořád naléhala, nakonec šel.

„Ilsebill, ach, žena má, nikdy nechce, co chci já“ – tento opakující se výrok z pohádky O rybáři a jeho ženě, z níž pochází citovaný úryvek, si možná ještě z dětských let pamatujete. Pohádka vypráví o věčně nespokojené rybářově ženě, která nemá nikdy dost. Její muž dělá, co může, překoná svůj odpor a udělá všechno, co po něm chce. Ale její přání se stupňují a jsou tak groteskně nadsazená, že nakonec přijde spravedlivý trest – žena přijde o všechno, co dostala, a v závěru sedí v ubohé chatrči, které se na začátku chtěla zbavit.

Když jsem na tuto pohádku nedávno opět narazil, vybavily se mi mnohé páry, které znám z práce nebo z okruhu svých přátel. Dobrák mužský a věčně nespokojená žena. Určitě to znáte, možná i z vlastní zkušenosti. Proč je tolik žen, které jsou v partnerském vztahu tak nespokojené? Nedávno jsem četl o výzkumu, který došel k závěru, že manželky jsou nápadně častěji depresivní než neprovdané ženy. Překvapující výsledek! Člověk by přirozeně předpokládal, že horší náladu budou mít ubohé osamělé ženy! Vědci však přišli na to, že platí pravý opak!

A když se sami začneme vyptávat mužů, výsledek už nám nepřipadá tak překvapivý. Stačí pár otázek a ode všech uslyšíme: „Moje žena je nespokojená, moje žena by toho ode mě chtěla víc!“ Odkud se to bere? Jsou ženy od přírody nenasytné? Když si vzpomeneme na staré obrazy pohlcujících mateřských božstev nebo na rozšířený motiv, kde svůdná čarodějka stáhne do propasti muže, který jí propadl, vypadá to, že jde o hluboce zakořeněnou úzkostnou fantazii mužů. Když se však po prvním dojmu podíváme na naši pohádku blíže, přijdeme na něco docela jiného.

Rybář a jeho žena bydlí ve zchátralé chatrči. To, že muž chytil a znovu pustil kouzelnou rybu, která mluví, přivede Ilsebill na tvořivý nápad, že by jí ryba mohla obstarat z vděčnosti nový dům. Ilsebill tedy rozvíjí fantazie přesahující dosavadní dané hranice, což rybáře naopak překvapuje. „Co bych si měl přát?“ ptá se, zcela ohromen. Je nepružný, protože pevně uvízl v tom, co je dané. Nedovede si vůbec představit, že by jejich život mohl vypadat jinak. Znáte to? Zde začíná vzorec, do kterého se „dobrák“ muž a „nespokojená“ žena stále více zaplétají, až se vmanévrují do protikladných postojů. Ona má fantazii a maluje si všechno možné, jeho to možná ze začátku fascinuje, ale jak čas běží, je stále více znepokojen a začíná mít strach. Místo aby s ní i on spřádal fantazie o tom, co všechno by si mohli přát, a tak s ní vnitřně držel krok, staví muž proti představám své ženy jen svou strnulou „realitu“ – a čím méně je on pružný, tím bujnější je její fantazie… Protějškem „nenasytné“ ženy je téměř vždy příliš „realistický“ a strnulý muž, který se nikdy nezmění!

A ještě něco je nápadné. Rybář sice celou pohádku dělá, co po něm žena chce – znovu a znovu chodí k moři a přednáší rybě její přání – ale od počátku, i když byla přání ještě docela rozumná a splnitelná (malý domek), vůči nim pociťuje odpor. Prostě nechce, nestojí o to. A přesto ho Ilsebill nutí, aby šel za rybou kvůli ní znovu a znovu. Proč to však nevezme do vlastních rukou? Mohla by přece jít za rybou sama a zjistit, čeho se dá dosáhnout. Proč to neudělá? Musela by vyjít ze svého omezeného světa – na širou pláž, k mocnému moři. Netroufá si? Má sama strach? V sudu od octa to sice páchne a je tam hnusně, ale zároveň je tam teplo a bezpečí! Znáte to? Ženě doma všechno padá na hlavu, muž je celý den pryč, děti ji už tolik nepotřebují. Přišel čas znovu začít vlastní život, realizovat vlastní přání. Ale je tu strach, nejistota, chybí sebevědomí. A tak raději zůstáváme v důvěrně známém domově (v sudu od octa?) a muž by měl zařídit, abychom byly zase spokojené. Jak to, že Ilsebill posílá stále jen muže, a sama nejde nikam?

Ilsebill pohnutými slovy líčí, jak se ve svém sudu od octa špatně cítí. A jak reaguje muž? „Proč bych tam měl chodit?!“ Velmi empatické, že? Rybář na její pocity vůbec nereaguje, i když by mohl třeba odpovědět: „Tak ty se tady cítíš tak špatně? To jsem vůbec nevěděl! Řekni, opravdu máš takový pocit?“ Nic takového – jen se brání, aby nikam nemusel. Tím však svou ženu jako člověka znevažuje. Nakonec přece jen udělá, co si přeje, ale mnohem důležitější by bylo, kdyby vzal vážně její přání a potřeby, kdyby ji bral vážně jako partnera. A tak si zase můžeme říci: Znáte to? Vykládáte svému muži, jaké máte pocity a potřeby, líčíte mu svou touhu a on vaše sdělení vždy „odstřelí“ věcnými argumenty?

A víte, co se pak stane? Ilsebill se také pustí do věcných argumentů a všemožně argumentuje horem dolem, jen aby rybář její požadavky přece jen splnil. Nevšimne si, že rybář nebere její přání vážně, že je vlastně přechází a jen jí vyhoví, místo aby se mocně bránil. Ale žena to možná v hloubi duše cítí. I když muž nakonec jde, v ní zůstává pocit nespokojenosti, který se promění v přání mít „ještě víc“. Místo domu musí mít brzy zámek, pak chce být králem, císařem, papežem a nakonec dokonce Pánembohem… V této bezmezné chtivosti slyšíme: Nic nepomůže, když partner navenek přání své ženy splní, ale jako člověka ji ani pak nebere vážně. Může jí pak k nohám složit celý svět a ona se přesto bude cítit prázdná – a tato prázdnota ji pak nutí, aby ji něčím naplnila, protože to stále není to pravé, a musí toho být víc a víc…

Zde je dynamika „nespokojené ženy“ zvláště patrná. O přání, kolem kterých je spousta hádek a sporů, často vůbec nejde. To, co mu „ona“ pořád vyčítá, ve skutečnosti není tím hlavním. Žena si vlastně přeje, aby ji bral na vědomí jako člověka, aby se s ní zase setkal a sblížil, aby se setkaly jejich pohledy, ruce i srdce. Pak by Ilsebill nemusela mít zámek a nemusela by být králem, císařem, papežem…

Ale pro muže je právě toto velice těžké. Když chtějí muži říci, co cítí, mluví spíše a snadněji o věcech a vnějších událostech a sami za nimi zmizí. Opravdu se se ženou sblížit, strpět její dotek – z toho mají muži strach, proti tomu se brání a žena je svým přáním někdy zažene na útěk. Odkud to pochází? O tom se z pohádky nedovíme. Ale zdá se, že ženy se dovedou k mužům vztahovat mnohem příměji než muži k ženám. Vypadá to, jako by každá žena pro muže představovala i kus matky, od níž se chce odpoutat a proti které se musí bránit, aby si uchoval svou mužskou identitu.

Opravdovému sblížení se ženou se muži musí teprve naučit. Ženy by to měly pochopit, ale nemusí mít zase příliš mnoho ohledů. Ilsebill připustila, aby ji rybář opomíjel, ale pak byla nespokojená a nesnesitelně chtivá. Už když jí poprvé řekl „Proč bych tam měl chodit?“, měla vydat zřetelný signál (například: „Hele, copak neslyšíš, že mi to tady příšerně smrdí?!“) a nenechat ho běžet, aniž by na její vnitřní stav nějak opravdu zareagoval. Toto si měli opravdu vyříkat a šance by nebyly špatné. Rybář je nepochybně stejně jako spousta jeho druhů téhož pohlaví člověk s dobrou vůlí, který chce své ženě vyhovět. Ale „vyhovět“ a „opravdu pochopit“, to jsou dvě rozdílné věci, a mají-li si muži tento rozdíl uvědomit, nesmí je ženy na tomto místě „propustit“.

Možná si teď některé čtenářky pomyslí: Ale tak důležití zase muži nejsou, aby na sblížení s nimi závisela celá naše spokojenost. Budiž, to může být pravda. Ale i ženy by se ve vztahu s muži mohly naučit něco důležitého – mít méně zábran a dokázat prosadit svůj osobní zájem. Ilsebill by možná nebyla věčně tak nespokojená, kdyby vzala svůj osud do vlastních rukou a šla sama vyjednávat s rybou, místo aby všechno záleželo na tom, co vyřídí její muž. Kdyby si manželky častěji samy obstaraly to, co potřebují, bylo by možná méně depresivních žen.

• 1. Za spoustou přání se skrývá něco úplně jiného než to, co si výslovně přejeme, protože se většinou snažíme mluvit o tom, co lze snadno pochopit.
• 2. Když se v případě velké nespokojenosti pokusíme nahlédnout za vnější přání, patrně si povšimneme, že se většinou nejedná o nedostatek peněz, věcí nebo majetku, ale o nedostatek vztahu.
• 3. Specifické rozdíly mezi pohlavími tu působí především proto, že ženy se obecně zabývají spíše vztahy, zatímco muži bývají orientováni věcněji.
• 4. Řešení v rámci klasické konstelace „věčně nespokojená žena – svolný a dobrotivý muž“ lze nalézt, pokud se oba partneři pokusí více sblížit a najdou potřebný kompromis.

Ukázka je z knihy Pravidla lásky , kterou vydal Portál a kterou si koupíte zde.