tisk-hlavicka

Víme, co je integrace? 2.

3.9.2003 Mgr. Miloslava Stará Děti a my

Prvním článkem na cestě k úspěšné integraci je rodina. Co ale prožívají rodiče, kteří se dříve či později po narození dítěte dozvědí, že jejich potomek není zcela zdráv a že jeho vývoj, i život celé rodiny bude ovlivněn postižením, které dítě má?

Jak mohou pomoci začlenění dítěte do společnosti?

O šoku, který rodiče prožívají, o tom, jak těžké je pro rodinu tuto skutečnost přijmout a vyrovnat se s ní, mohou hovořit psychologové. My se však dnes chceme zamyslet nad otázkami, které se sice v té době zdají být možná předčasné, ale z hlediska výchovy dítěte jsou velmi důležité.

Přejí si rodiče, aby jejich dítě vyrůstalo v rodině, kde se o něj budou láskyplně starat? Aby žilo ve vesnici, ulici, městě společně se zdravými dětmi? Chtějí, aby bylo přijímáno dětmi a jejich rodiči v mateřské i základní škole a jednou tak mohlo žít v běžné společnosti, ve které vyrůstalo, která bude respektovat jeho osobní zvláštnosti a potřeby ?

Co vede k úspěšné integraci

Rozhodnou-li se tak, chtěli bychom pro ně nastínit některé kroky, (vycházející z dlouhodobé praxe speciálních pedagogů a ze zkušenosti rodičů), které vedou k úspěšné integraci, i když víme, že jsou pro rodiče velmi náročné. Mohou však přinést i ve svém průběhu mimořádné pocity uspokojení.

Důležité je hledat pomoc u odborníků, lékařů – specialistů, fyzioterapeutů apod. a s jejich pomocí se snažit zlepšit zdravotní stav dítěte tak, aby následky postižení byly co nejméně zřetelné.

Úplně na za začátku je raná péče, jejíž filozofie je nabídnout pomoc rodině s postiženým dítětem hned po jeho narození a zjištění vady. Tuto pomoc nabízí tým pracovníků – speciálních pedagogů, psychologa, logopeda, případně i fyzioterapeuta. Ranou péči poskytují Střediska rané péče a některá Speciálně pedagogická centra (dále jen SPC), i jiná k tomu zřízená zařízení. Tato zařízení pak mají nabídku různých terapií podle druhu a stupně postižení dítěte.

Ze zkušeností rodičů dětí s DS

Vzhledem ke klientele našeho SPC, budeme dále vycházet ze zkušeností s dětmi s Downovým syndromem (DS).

Jednou z dosud méně známých terapií, která se využívá v rané péči, je orofaciální regulační terapie, která se dá velmi dobře propojit se speciálně pedagogickým procesem. (K orofaciální regulační terapii se podrobněji vrátíme v některém z dalších čísel Děti a my – pozn. redakce.)

Jaké jsou zkušenosti rodičů? „S naší dcerou jsem začala intenzivně cvičit Vojtovou metodou od dvou týdnů, po dalších dvou měsících jsme začali navštěvovat SPC Dítě, kde probíhal program Láska v rukou,“ vyprávěla na schůzi Psychopedické společnosti jedna maminka. „Scházelo se zde každý týden nejméně pět maminek se stejným problémem. A tato setkání přinášejí přesně to, co očekávám od rané péče – pomoc rodičům, zprostředkování kontaktu s jinými rodiči a v neposlední řadě pochopení. Vyzkoušela jsem i ranou péči poskytovanou speciální pedagožkou docházením do bytu. Ale musím říci, že mi chyběl právě kontakt s ostatními maminkami, vzájemné konzultace a předávání zkušeností. Doma jsme pilně cvičili Vojtovu metodu a orofaciální stimulaci, která pomáhá odstranit problémy provázející Downův syndrom.“

Normálně žít

Rodiče by se neměli bát žít normálně – nebát se chodit se svým dítětem mezi děti zdravé, nebát se o postižení mluvit, seznamovat běžnou společnost se svým dítětem. Chceme-li, aby naše dítě žilo mezi lidmi ve společnosti a bylo jimi pozitivně přijímáno, musíme společnost naučit, že naše dítě je jiné, ale nemusí se jeho jinakosti obávat.

Že to není lehké, o tom vypovídá maminka Janičky v knize O. Struskové Děti z planety DS: „Chtěla by si s dětmi hrát, těm menším se třeba snaží pomáhat vylézt na prolézačku, jenže děti to tak nechápou. Odhánějí ji od sebe a pak zasáhne maminka: popadne dítě za ruku a raději s ním odejde. Přiznávám se, že každá taková situace je pro mne opakovaným zdrojem stresu, který těžko zvládám…“

Z vyprávění jiné matky: „Já sama jsem nikdy žádný negativní postoj okolí vůči Danečkovi nezažila. Určitě tomu napomohla moje otevřenost, to, že jsem se s jeho postižením netajila. Naopak, pociťovala jsem úlevu, když jsem se o jeho problému mohla úplně normálně bavit. Také reakce lidí byla naprosto přirozená. Každý měl snahu najít na něm něco pozitivního a to mě velice posilovalo.“ ( Dítě je v současné době úspěšně integrováno ve 3. třídě ZŠ.)

Další maminka vypráví: „Asi od roka jsme navštěvovali hernu klubu maminek na sídlišti a nikdy jsme neměli problém s odmítavým postojem ostatních maminek – naopak, nikdy jsem neskrývala, v čem je problém. Ve dvou a půl letech jsme začali navštěvovat Sokol, cvičení rodičů s dětmi.“

Dítě s postižením není „chudinka“

Rodiče by měli vychovávat – nerozmazlovat, nepodlehnout pocitu, že je dítě s postižením „chudinka“, za které musíme vše udělat, litovat je a nic nepožadovat. Neměli by přemýšlet v první řadě nad tím, co všechno dítě nezvládne a tedy nebude moci dělat a nenechat se odradit prvním neúspěchem. Právě naopak – důsledné vyžadování všeho, co je dítě schopné pochopit a vykonat, třeba zprvu s naší pomocí (např. nekrmit, ale držet lžičku společně s dítětem, a tak je učit jíst ) vede k přípravě na náročnější život v integraci.

Další maminka vypráví: „Mám dceru Michalu…Doma trváme na tom, že se musí o sebe postarat, nikdo jí neposluhujeme, to co dokáže, si musí obstarat sama. Někdy se mi zdá, že ji dost trápím – když chceš jogurt, tak si ho vyndej. Vezmi si židli, otevři ledničku, sundej jogurt, ukliď židli, zavři ledničku a vezmi si lžičku. Sedni si ke stolu a pak můžeš jíst. Dojedla jsi? Tak to zase ukliď. Vylila jsi pití? Tak to utři. Rozsypaly se ti lupínky? Vezmi smetáček a lopatku a ukliď to. Samozřejmě by bylo jednodušší jít a všechno udělat sama, ale mělo by to smysl? Vždyť jí bude pět.“ (Míša je v současné době úspěšně integrovaná ve speciální MTŠ s dětmi převážně bez mentálního postižení.)

Rodiče mají sklon snažit se vyhovět dětem, jejich náladám a zlozvykům. Paní Netty (odbornice z Holandska, která k nám jezdí pracovat s dětmi metodou PIT a Feuersteinovou metodou na letních a zimních ozdravných pobytech dětí s DS, matka pětadvacetileté Peetjie s DS) nám vysvětluje, že pokud chceme dítě integrovat, musí se začlenit mezi ostatní děti. To znamená, že ho musíme naučit podřídit se režimu a přizpůsobit se ostatním. Závěr paní Netty zní: děti vychováváte k životu ve společnosti, která má určitá pravidla a pokud nechcete vzbudit pozornost nežádoucím chováním svých dětí, netolerujte je ani u těch nejmenších. Neomlouvejte je, že jsou příliš malé. Nejsou, jen jim déle trvá, než se to naučí.

Hledejte pozitivní vzory

Hledat pozitivní vzory je velmi důležité. Při našem SPC Dítě je Klub rodičů a přátel dětí s DS. Rodiče si zvolili právě cestu hledání pozitivních vzorů. Aktivity Klubu jsou velmi bohaté. Klubová setkání s odborným programem, organizace různých odborných terapií a metod v prostorách SPC a ve spolupráci s odborníky z SPC (ORT, Feuersteinova metoda, keramika, logopedie, cvičení matek s dětmi a aktivity s paní Netty z Holandska na letních a zimních rekondičních pobytech).

Těchto akcí se účastní i někteří dospělí lidé s DS, jejichž vývoj díky výbornému rodinnému a i pedagogickému vedení se zdařil, i když má samozřejmě své problémy. Vzájemné poznávání vede ke snaze vychovat své dítě co nejlépe, aby jeho vstup do života ve společnosti byl co nejmenším problémem.

Autorka pracuje ve Speciálně pedagogickém centru Dítě ve Štíbrově ulici v Praze 8.

Názory k článku (0 názorů)
Žádné názory zatím nejsou. Vložte první!




Vyhledávání článků podle věku

Seriály


Zajimavé odkazy:
Předporodní kurzy   |   Najděte rýmy na slovo a napište báseň.