Jak šlo moje dítě do světa

„Mámo, já jdu do světa!“ přišel před prázdninami 15 letý syn, a mě se sevřelo srdce úzkostí. Na něco pohádky zapomněly. Vyprávějí o tom, co prožíval Honza a nanejvýš tak ještě nějaká ta zakletá princezna, ale cudně mlčí o pocitech, které prožívá Honzova maminka – v dobách bez mobilu, bez televize, bez internetu.

Ale chci být svým dětem přítelem a oporou v každé situaci – a tak si Dominik sbalí boty (3500Kč), buchty, přihodí k tomu mobil a foťák, 6 filmů, … Já vím, že je velkej, že je o 15cm větší než já, že jednou to přijít muselo, že se zase vrátí, že není první ani poslední, že bude mít krásné zážitky, že si potřebuje procvičit finštinu – ale to nic nemění na tom, že mám v srdci balvan starostí. Celé roky jsme neslyšeli v televizi ani zmínku o Finsku! Sotva se ale přiblížil Dominikův odjezd, televizní noviny nám zlomyslně předkládají jednu jobovku za druhou.

„ Ve Finsku se letos očekává invaze komárů“, informuje nás hlasatelka s klidem člověka, který se chystá maximálně tak někam na jih, „ protože bude nezvykle teplé léto.“ No, aspoň nezmrzne. Do uzlíku přihazujeme několik repelentů.

„ Vlivem nebývale teplého počasí“, doplňuje za pár dní, „ jsou velké vodní plochy ve Finsku kontaminovány sinicemi.“ Čím dál lépe! Copak ještě?!

Před odjezdem mi Dominik pokládá vážně obě ruce na ramena. „ Prosím tě, mami, dojemné scény si odbydem doma, jo?“ Srdceryvně vzdychám, ale samozřejmě to chápu.

U autobusu se snažím alespoň o minimální tělesný kontakt, já dotěra dotěrná.

„ Dominičku…“ začínám, ale syn potichu zavrčí: „ Nech si toho Dominička!“

„ Dominiku“, zkouším to znova, „ když budeš mít možnost, pošli esemesku. My ti taky budem psát.“

(„ Dobrá.“ „Starším pomáhej!“ „Dobrá.“ „A nad nikoho se nepovyšuj!“ „Dobrá.“)

Úkosem si prohlíží ostatní pasažéry – plný autobus mladých lidí, trochu mě to uklidňuje. Dospělí vedoucí vypadají odhodlaně, vesele a solidně. Ostatní děti (naše) jdou prosmejčit autobus, prý je úžasnej, pohodlnej – no fakt, mami, neboj. Hned bych jel (jela) taky.

Máváme a já polykám slzy. Možná bych je udržela, ale Dan s Helou se mi vrhají kolem krku „Maminko, neplač, on se zase vrátí“ a já ostuda už nezvládám dojetí.

Večer ve zprávách nám hlasatelka sděluje, že řidič havarovaného autobusu měl padělaný řidičský průkaz. Srdce mi buší až v krku. „ Měl ses toho řidiče zeptat, jestli má doklady v pořádku,“ obracím se na manžela. „Hm.“ „ A taky se informovat, v jakém technickém stavu je autobus.“

„ V dobrém, samozřejmě. To bylo vidět na první pohled. Neboj, toho řidiče znám. Je opatrnej.“

„ Odkud ho znáš?“ ptám se podezřívavě.

„ Byli jsme s ním na exkurzi. I s tím autobusem.“

S napětím očekáváme první zprávy.

„Jsme v Litve, bydlime ve stanu po trech, je tu bordel a desne malo mista,“ je první zpráva od „ztraceného syna“.

„ Včera jsme byli v Rize az do jedenácti, tak jsem uz nepsal. Ted jedeme do Tallinu.“

„ V Helsinkach jsem si zapomnel vzit s sebou fotak, tak jsem koupil pohledy. Taky jsem si s pomoci finstiny koupil zmrzlinu. Jedeme do NP Nuuksio.“

„ Je tu krasne, ale strasne spinava voda. Jezero mi kontaminovalo rucnik.“

Mapa Finska se stává v těchto dnech trvalou součástí kuchyňského stolu. „ Kde je Dominik?“ ptají se děti a já zabodávám prst do nějaké nepravděpodobné tečky na mapě. „ V úterý bude na polárním kruhu,“ dodávám.

„ Je tu hrozne hezky, ale mam mensi problemy s fotakem.“

Nevadí, utěšujeme se, hlavně že je v pořádku. V noci mě děsí sny, v nichž vidím svého chlapečka (185cm) strašlivě poštípaného od komárů. „ Jestlipak si koupil tu moskytiéru,“ dělám si starosti.

V úterý odpoledne vidím manžela, jak sedí zamyšleně v autě –

„ Co se stalo?“ ptám se s obavami.

„ Mluvil jsem s Dominikem. Je na severním polárním kruhu.“

„ Jak to, že tobě volal a mě ne?“ je moje první reakce. Ale křivdím mu – volal oběma, na mobilu mám ztracený hovor.

„ Vy jste fakt divná rodina,“ píše kamarádka do mailu. „ V létě jezdit na polární kruh!“

„ Jsme v NP Oulanka. Je tu hrozne krasne. Uz mam 15 fotek a porad je co fotit. Vodopady, pereje, soutesky – nadhera.“

Čtvrtek ráno – první věta mého všechápajícího manžela: „ Za týden je doma.“ Tak vida, taky není tak žulovej, jak vypadá.

Ale zdá se mi to neuvěřitelné – Dominik už je 10 dní pryč, a já jsem to přežila. A dokonce mám radost, že má hezké prázdniny, zážitky, a dmu se pýchou, že se ve Finsku domluví.

„ Ahoj! Narodni park Oulanka je hrozne krasny, mezi jedenactou a dvanactou pujdeme ještě do sauny. Zitra jedeme 600km do NP Hiidenportti, kde je prej strasne moc bobru. A taky je tady spousta sobu, dva mam na fotce. Ahoj Dominik“

„ Kdy už přijede Dominiček?“ ptá se Michalka smutně.

„ Za týden.“

„ Kolikrát se vyspíme?“

Děláme spolu čárečky na umazávání, jedna – dvě – tři – čtyři – pět – šest - sedm. Tak.

„ Pojď se podívat!“ volá manžel. V televizi je předpověď počasí – a nad Finskem jasno.

„ Vidíš? Mají tam hezky. 26 stupňů. “

Tady prší. Daniel, jindy tak činorodý kluk, si krátí čekání na bráchu sledováním televize. Večer třetího deštivého dne se manžel starostlivě zadívá na Danka:

„ Dany, prosím tě, postav se na chvilku,“ a když si Dan nechápavě stoupne, opatrně mu zblízka prohlíží zadek – „Už jsem měl strach, jestli ti nevyrašily kořínky.“

Umazáváme čárečky, zbývají jen čtyři. Dominik se už třetí den neozval.

„Určitě nemá signál nebo má vybitou baterku,“ utěšujeme se, ale mě osobně je těžko na duši.

„Kolik mu je - patnáct?“ ptá se kolegyně. „ V patnácti odjela Andrea na rok do Ameriky a už se nevrátila – od té doby pořád cestuje. Teď je na půl roku v Chile.“ Moc pěkné, přesně to jsem potřebovala slyšet!

V neděli večer - konečně!

„ Jsme v poslednim nar. parku, sedmyho rano jsem doma. Je tu moc krasne, ale uz se tesim domu. Mejte se OK. Cau Dominik.“

Úterý:

„ Uz jsme v Estonsku, prave vyjizdime z Tallinu. Privezu spoustu fotek. Ahoj Dominik“

Čekáme celí netrpěliví příjezd autobusu. Maluju si v duchu efektní zakončení celého povídání – jak Dominik vystoupil a DAL MI PUSU. Leč nestalo se tak. Dominik vystoupil, pokývnul hlavou a řekl: „ Jo, bylo to dobrý.“

Cenzurováno Dominikem 7.8.2003