Jak jsme dělali workshop aneb otevřený dopis Lucajdě

Jenomže už loni, když jsem měla kromě organizace na starost roční dítě, jsem byla mezi samýma bezdětnýma do konce tejdne komplet vyčerpaná a letos k už dvouletýmu Zábojkovi přibyl ještě půlroční Kilián. A tak jsem si řekla, že tentokrát udělám workshop pro mámy s dětma - děti se zabaví spolu a my si pro změnu dáchnem. No a pak že dam Lucajdě vědět jak to vyšlo… Takže:

Asi tak den před začátkem začaly maminky postupně hlásit, že nepřijedou, až nám z dvanácti dětí zbylo sedm. To by nebylo tak málo, ale dvě se měly stavit jen na návštěvu, další tři jsou mimina, takže veškerý aktivity zbyly na dvou a půlletou Tonču a dvouletýho Zábojdu…

…upřímně řečeno, zorganizovat se nám nepodařilo ani ty dva - Zábojda Tonču každou chvíli praštil a ona časem začla hlásit, že ji bije i když to nebyla pravda. Stalo se třeba, že jsem přiběhla do pokoje a našla Tonču kříčící na posteli "Pomóóóc!", ačkoli Záboj seděl na židli u počítače. Nebo se ptám Tonči: "A nebralas Zábojkovi ten bagr před tim, než Tě praštil?" "Ne, já mu ho pohlídala…" Ale nejen Záboj Tonču trápil: "Tončo, co se stalo? Zábojek Ti něco udělal?" "Ne, kocour." "A netahalas kocoura za ocas?" "Ne. (vzlykání) Za nožičky…"

Navíc platí starý známý pravidlo, že čím víc práce dá příprava, tim kratší dobu u toho děti vydrží…

Výrobek pizzy

Pálení svíček

Otisky nohou

Ruční papír

Vizovické těsto

mimko Mikuláš s mamkou

Tončin minibrácha Ondráš s mamkou; tiskátka

já s manželem a mímo Kilián

No a další věc je, že s těmahle maminkama - "kamarádkama přes děti" - jsem se seznámila opravdu jen přes děti a děti jsou to jediný, co máme společnýho - ne tak názory. Samozřejmě, že čas spolu můžou trávit i lidi názorů odlišných, ale vysvětlujte pořád dětem, proč

• jedno může chodit z domu na zahradu bez přezouvání a druhý ne,
• jedno může jíst před obědem sušenky a druhý ne (a třetí sladký vůbec nedostává),
• jedno může lézt na stůl a druhý ne,
• jedno se může koupat ve studený vodě a druhý ne,
• jedno nikdy nedostane na zadek a druhý občas jo,
• jedno může cumlat dudlík a druhý ne,
• jedno si může strkat do pusy korálky a druhý ne,
• jedno může… a druhý ne,
• atd.

Je to zvláštní, že všichni máme svý děti rádi, všichni chcem pro ně to nejlepší, ale vychováváme je tak odlišnym způsobem… A kdo si troufne posoudit, která cesta je ta správnější?

Koukala jsem, Lucajdo, že budete mít příští léto taky půlroční mimčo. Tak to moc moc gratuluju!!! Třeba se pak podělíš o svou zkušenost Ty… - ale pozor - takhle se tvářil Zábojda na Tonču, když mu sahala na JEHO bráchu: