Otcovské fejetony: Ženy, děti a fotbal

Je pravda, že život už v mnoha směrech (doplňte si sami) není, co býval. Ale fotbalový zápas nadále zůstává rituálem mužské pospolitosti! Snad si to nikdo nevezme osobně, když napíšu, že dámský prvek se na stadionech vyskytuje buďto nedopatřením, anebo plní funkci estetickou. V obou případech nelze očekávat, že by zástupkyně něžného pohlaví soustředěně sledovaly dění na trávníku a pak ho ještě okomentovaly. Kdyby to po nich někdo někdy chtěl, neváhal bych takového jedince označit za psychicky narušeného.

Ale zpět ke zmíněnému tvrzení o fotbalové zábavě pro celou rodinu. Tuto myšlenku si překládám jednoduše: jako marketingový trik. Teoreticky to vypadá nadějně. Jen si představte, že každý ze čtyř tisíc fanoušků, který se pravidelně vydává za utrápenými týmy na nejmenovaný stadion, příště přivede svou partnerku a jednoho potomka. Dvanáctitisícová návštěva, to už je v tuzemských poměrech úspěch! Stačilo přijít v rodinné sestavě... Mezi námi, jak jinak zkusit znásobit diváky, když toho nejsou schopni ani ti nejlépe placení hráči? Vždyť o muže, kteří by na zápasy chodili jen kvůli atraktivní hře, se přece bojuje málokdy.

Přestože jsem vůči fotbalu coby rodinné zábavě skeptický, snažil jsem se tuto ideu uvést do života. Experiment se uskutečnil letos na jaře, během utkání pražské I.B třídy (sedmá nejvyšší soutěž). Na hřiště FK Klánovice jsem se vypravil s manželkou a jedním dítětem. Pro jistotu jsem návštěvu zápasu předem avizoval jako cyklistickou výpravu do lesa a zabloudění na hřiště mělo být jen doplňkovým bodem odpoledního programu. A jelikož vím, jak se hraje sedmá liga, dbal jsem na to, abychom na hřiště přijeli začátkem druhé půle. Pětačtyřicet minut bohatě stačí.

Kolem hrací plochy bylo obvyklých padesát diváků včetně náhradních hráčů a dvou asistentů hlavního rozhodčího. Hra nebyla příliš plynulá, zato tvrdá, jak bývá v nižších soutěžích zvykem. Nepohledný fotbal však vyvažovala báječná atmosféra: modré nebe nad hlavou, slunce, pětadvacet stupňů nad nulou, pivo, limonáda, slané bramborové lupínky, čerstvě posekaná tráva...

Z výrazu manželky jsem pochopil, že vydrží v pohodě a trochu jsem zalitoval, že jsme nepřišli už na začátek. Poetika venkovského fotbalu ji totiž nikterak neurážela. Čekal jsem, co rodinná zábava udělá s dcerou (3,5). Karolínka naštěstí objevila houpačky v dětském koutku, takže jsem měl vyhráno. Nebýt toho, že si mě čtyřikrát za poločas poslala pro občerstvení (dvě limonády, jedny sušenky a jeden balíček žvýkaček), mohl bych mluvit o nerušeném sledování půlky zápasu. Možná bychom v tomto rodinném složení dokázali absolvovat i celý zápas a klidně i na jiném hřišti. Moje roztomilá dcerka si však klade podmínky: ať tam mají taky prolézačku, pískoviště, skluzavku a v občerstvovacím stánku smetanové jogurty s jahodami a kakao. Skvělé nápady, co říkáte?

Mám návrh: nebraňme se fantazii a zkusme domyslet, co všechno by musely vybudovat prvoligové kluby, aby na své stadiony přivábily nejen otce, ale i jejich milované ženy a děti. Zapomeňte na přesnost přihrávek a celkovou pohlednost hry, ta se v tomto případě zdá být stejně nedůležitá jako třeba instrumentální výkony kapel na mamutích rockových festivalech nebo předvolební sliby po volbách.

Rodinná zábava musí být především zábavná, takže je nutné, aby se moderní fotbalové stánky rozrostly o nákupní střediska, kosmetické salóny, kadeřnictví, kavárny, cukrárny, čajovny, astrologické poradny, herny, dětská hřiště, multikina, aquaparky a další zařízení, v nichž by mohla většina partnerek a dětí různého věku strávit nejeden fotbalový zápas.

Co na tom, že počet skutečných diváků fotbalu by pravděpodobně zůstal stejný. Návštěvnost by se hodnotila podle celkového počtu prodaných vstupenek, což je přece úplně jiné číslo!