Otcovské fejetony: Mladí a nadějní

Když tak poslouchám nářky svých přátel a známých, jejichž dcery a synové po absolvování různých středních škol skončili v registrech úřadů práce, tiše jásám, že moje děti jsou ještě ve věku, kdy je zajímají úplně jiné věci. Radši probírám počítačové hry (s Jirkou), čtu pohádky (Karolínce) a raduji se z každého nového slova (z úst Elišky).

Je to daleko příjemnější, než abych doma blekotal o ekonomických krizích a špatně řízeném státu, jak to v poslední době dělá jeden můj známý - říkejme mu třeba Bedřich. Znám ho patnáct let a vždycky mi byl blízký svým názorem, že člověk (pokud je zdravý) musí spoléhat hlavně sám na sebe. Bohužel se mu nepodařilo tuto filozofii vštípit synovi Davidovi, který i dva roky po maturitě spoléhá na pravidelný rodičovský sponzoring a sociální dávky.

Zoufalý Bedřich z toho zblbnul už natolik, že nadává na stát, který podle něj vyplácí nízké podpory, z nichž si jeho synátor „nemůže nikdy ušetřit na slušnej auťák nebo bydlení“. Jednou jsem se Davida (absolventa obchodní akademie) ptal, co že by vlastně chtěl dělat. Z nepříliš jasné řeči nakonec vyplynulo, že on nikdy nebude hákovat za dvacítku (dvacet tisíc korun hrubého) jako jeho táta „někde v kanclu“. Má jiné představy, chtěl by dělat „špičkový marketing“ nejmíň za pade (padesát tisíc korun hrubého). Protože tyto džoby mají momentálně pod palcem mafiání (Davidova slova), čeká na lepší časy.

Zajímavé představy má i Tereza, což je dcera jedné mé známé, řekněme Renaty. Loňská maturantka na gymnáziu si pro změnu usmyslela, že by ráda pracovala v nějaké zahraniční firmě (jedno v jaké) minimálně za třicet tisíc korun hrubého. Prý má kamarádky, které si takové peníze vydělávají. Jako manažerky čehosi. A protože ona není o nic horší, předpokládá, že stejné místo sežene rovněž.

Matku Renatu to samozřejmě přestalo po půl roce bavit. Proto milé Terezce poradila, ať se zaměstná pod úrovní svých představ. Je přece chytrá a šikovná, tak by se časem vypracovala o pár stupínků výš. A mohla by třeba začít v nedalekém supermarketu... Na to však Tereza nechce slyšet a na matčiny rady reaguje hysterčením (nebyl jsem u toho, ale prý jsou to šílené scény). Zdá se, že Renata kapitulovala a dcerušku nechává lenošit. Jestli by slečně pomohla otcovská autorita, není jisté. Přechozí příklad táty Bedřicha svádí ke skepsi.

Na základě soukromého průzkumu v rodinách svých přátel a známých si troufám tvrdit, že spousta čertstvě (či nedávno) vystudovaných slečen a mladých pánů si možná až příliš bere k srdci mediální realitu. Jen si všimněte: v ní se totiž vyskytují jen dva typy mladých lidí.

Ten první je zázračně úspěšný. Zpravidla se jedná o lidi, kteří shodou náhod a šťastných setkání získali skvěle placená (manažerská) místa v prosperujících nadnárodních firmách, případně jednoho dne dostali nápad, zariskovali, ono to vyšlo a teď jsou z nich úspěšní podnikatelé. Určitě je znáte, vždyť jste o nich mnohokrát četli.

Opakem je druhý typ - společenský outsider, vyvrhel, černá ovce své rodiny. Zpravidla je to mladý člověk, který měl velké plány, sny, iluze a nakonec skončil na drogách. Navíc utíká od rodičů a přitahuje k sobě problémy všeho druhu. Také o něm se píše a když je hodně dobrý, stává se inspirací pro filmaře - dokumentaristy.

Myslím, že v prostoru mezi těmito dvěma (podle mého nepříliš početnými) extrémy se nachází typ číslo tři - „šedivák“, který se vyznačuje nenápadností. Snad proto se o něm téměř neví a leckomu se zdá, že vlastně neexistuje. Představit si však můžeme...

Podává stabilní pracovní výkony a dobře ví, co se skrývá za oblíbenou frází o běhu na dlouhé trati. Pokud se ocitne po škole bez práce, co nejdřív se zaměstná a nevadí mu, že pracoviště zrovna nenajde ve vedlejší ulici, ale třeba padesát kilometrů od domova. Těší se, jak se vymaní z finančního vlivu rodičů - sponzorů.

Pokud ho okolnosti na nějakou dobu zavedly na pracovní nebo sociální úřad, cítil se tak trochu nesvůj. Variantu, že by několik let chytrácky pobíral různé podpory (protože se to takzvaně vyplatí), zavrhnul jako nadůstojnou. Když si začal vydělávat, smiřil se s tím, že si nemůže pořídit hned všechno, co nabízejí naleštěné reklamní katalogy. Uvěřil, že každý krok má v životě svůj čas a že bez vlastního přičinění člověk obvykle zůstává trčet na místě - přesněji řečeno v databázi sociálního úřadu, který je štědře sponzorován vzornými plátci daní.