Do poslední kapky mléka aneb Kdo nekojí s námi, kojí proti nám!

V dobách, kdy jsem byla jednoznačně přesvědčená o své stávající bezdětnosti, jsem samozřejmě o kojení vůbec nepřemýšlela. V dětství mi připadalo lehce neestetické, až animální; bráno dnešní optikou, bylo to zřejmě proto, že tehdy kojící ženy (matka a teta) nosily odporné neforemné podprsenky vycpané něčím strašlivým, co jim z prsou dělalo obrovité trychtýře a jejich hrudníky následně vypadaly jako ze Star Treku. A taky proto, že jsem se ve svých osmi letech omylem napila tetina odstříkaného mléka a udělalo se mi z něj lehce blivno. Začátek osmdesátých let prostě z mateřství moc estetickou záležitost nedělal.

Vlastně jsem o něm moc nepřemýšlela ani v těhotenství. Měla jsem jiné starosti. Sem tam jsem si někde něco přečetla, informace z předporodních kursů šly nějak mimo mne - jsem poněkud infantilní, takže mne víc než správná technika kojení, demonstrovaná na plastových panenkách zajímalo, jaký je v nich zabudován mechanismus, že po vytažení dudlíčku pláčou. I když některé neplakaly, neboť - jak nám řekla školící sestřička - měly už vykloktané baterie. Ozkoušela jsem všechny a zjistila, že už pláčou toliko dvě. O kojení nic.

Ačkoli jsem byla z hlediska teoretické výbavy pole neorané, kojení nám šlo samo. Syn se napoprvé přisál jako pijavka a ani v budoucnu nejevil známky problematičnosti. Pil dobře, spal dlouho, přibýval utěšeně.

A právě v těch ranných mateřských dobách se ke mně začaly dostávat první informace o kojení. Bohužel, většinu z nich lze zařadit spíše do oblasti mýtů.

Žena kojící shazuje ze sebe kilogramy své nadbytečné jako jablůňka v podzimu shazuje plody a listy. Není kojící matky, která by se nemohla po ukončeném šestinedělí za násadou od smetáku převlékati.

I hrošice v ZOO po slehnutí pravděpodobně najde ve svém nejbližším okolí někoho, kdo po pár týdnech kojení vypadal tak, že by z pohledu na něj Twiggy omdlela závistí. Můžete pocházet z rodiny, kde jsou všechny ženy prakticky jen prsa a zadek, ale po porodu se VŽDYCKY objeví někdo, kdo více než jako novopečená matka vypadá jako účastník pochodu smrti za druhé světové války. A tahle osoba vám bude samosebou tvrdit, že to je úplně normální a že při kojení každý takhle zhubne.

Nevěřte tomu. I kdyby kojení doporučovali tři ze čtyř "dietologů" včetně Rajko Dolečka blahé paměti, i kdyby skutečně devět z deseti maminek při kojení zhublo, NENÍ to stoprocentně platná rovnice. A vůbec to není proto, že devět maminek hlodá pouze do kedluben a desátá se cpe šlehačkovými dorty.

První tři měsíce po porodu jsem nesnědla ani bonbón z bonboniéry a přesto jsem po třech měsících měla o šest kilo víc než po příchodu z porodnice. V tomto období zprávy o zaručeném zhubnutí kulminovaly. Téměř každý telefonát od mé matky mne informoval o tom, že spolužačka ta a ta dle slov její sestry žere jako kyselina, kojí už sedm měsíců a je štíhlejší než před těhotenstvím. Propadala jsem do deprese, která vyvrcholila tím, že jsem na půdě na chalupě našla SVOJE džíny, které jsem nosila VLONI V LEDNU. Oblékla je bez problémů moje dvacetiletá sestra, která měří metr šedesát a váží padesát kilo. Byly jí akorát. Já přeskočila asi tak deset konfekčních velikostí. Když jsem v obchodě žádala prodavačku o džíny číslo 46, myslela jsem, že se hanbou propadnu. Po dalších třech měsících musím konstatovat, že jsem za cenu nesmírného sebezapření "vykojila" asi kilo. Úžasný úspěch. Kdyby šel úbytek váhy nadále tímto tempem, tedy kilo za půl roku, kojila bych své dítě do 4. třídy a pak bych konečně byla "na svých".

Každá matka, jejíž bydlištěm není výspa u popelnic, která nevdechuje čikuli a nepopíjí výčepní lihovinu, čímž vším by se na samý okraj společnosti propadla, kojí nejméně do tří let věku dítěte, ne-li ještě déle.

Ač mne matka vychovávala dle tehdejších (jsem ročník 1974) zásad zdravé výživy, tedy od dvou měsíců ovocné šťávičky, od tří zeleninová polévka, od čtyř guláš se šesti, nyní propadla kojícímu šílenství a od své první návštěvy v porodnici mne frustruje vyprávěním o sousedovic Božence, která kojí tříleté dítě ("a je to dcera generála!") a roztomile pošetilými rozkazy typu "budeš taky takhle dlouho kojit, teďkon je to moderní".

Když jsem se s těžkým srdcem rozhodla, že po osmi měsících kojení ukončím, připadala jsem si jako Herodes. Získala jsem dojem, že nekojit je zhruba stejně odporné jako píchat si do žíly omamnou drogu. Při bližším zkoumání okoličností jsem ale ke svému úžasu zjistila, že zdaleka ne každá žena v mém okolí je jako Boženka. Na mé zvídavé dotazy odpovídaly kamarádky zhruba takto: "Já nevím, já kojila jen dva měsíce…" "Po půl roce už jsem kojila jenom v noci a do tří neděl se malá odstavila sama…" "Počkej, jak v osmi měsících odstavit, to už se přece nekojí, ne?"

Nevěřte tomu, že VŠICHNI kojí děti ještě v první třídě ZŠ. Je to totéž, jako když vám dítě v pubertě přijde domů s tím, že "všichni ve třídě mají propíchnutej jazyk". Při rekognoskaci třídního terénu zjistíte, že propíchnutý jazyk má všeho všudy jeden mládežník a to ještě díky tomu, že spadl nešikovně na hrábě.

Dítě kojené je spolehlivě chráněno před nemocemi a alergiemi. Nebudete-li kojit rok dvě léta, je u vašeho dítěte zvýšené riziko onemocnění všemi medicíně známými chorobami včetně anaserpentní spinózy, což je nadměrná kučeravost vlny a normálně postihuje jen ovce (vypůjčeno od Járy Cimrmana).

Jistě, kojení je pro dítě to nejlepší, ale stoprocentní ochranu vašeho dítěte zajistit prostě nemůže. Já byla (byť jen částečně) kojena do devíti měsíců a mám alergii jako bič. Můj manžel, švagrová, moje spolužačky, ti všichni byli kojeni výrazně kratší dobu - má nejlepší přítelkyně pouze 6 týdnů - a v životě žádnou alergii neměli. Další moje kamarádka kojila tři děti různě dlouhou dobu; alergické je pouze to, které bylo kojené nejdéle. Nemá smysl si vyčítat, že po kratším kojení bude z vašeho dítěte rachitický chcípáček, který se vrátí se čtyřicítkou i z dětského představení O zlé horečce. Kojení dává dítěti hodně, ale nikdy mu nemůže dát všechno.

Matka, která své dítě kojiti může, je rozkvetlá jako jarní květ, oči jí září jako dva démanty, vlasy se jí lesknou jako samet, radost na ni pohledět.

V životě jsem se necítila fyzicky hůř než po šesti měsících kojení. Zatímco těhotenství jsem měla naprosto bez problémů (psychické stresy s výsledky triple testů pomíjím, zmiňuji je jen proto, že jistým osobám činí potěšení se v tom neustále šťourat) a ještě dva dny před porodem jsem se dokázala ohnout, zavázat si tkaničky a křepce vystoupat do druhého patra bez výtahu, po porodu jsem začala velmi znatelně chřadnout. O chorobném tloustnutí už byla řeč. K tomu si přidejme zhoršení průduškového astmatu (první tři měsíce kojení), alergických projevů (druhé tři měsíce kojení), které v mém případě neznamenají pšíkání a rýmu, ale oteklé slzící oči, sliznice nosohltanu pokryté kompaktním hlenem, doširoka otevřenou pusu a lapání po dechu, škrábání a svědění ve všech prostorách hlavy; začaly mi praskat cévky na rukou, záda a klouby mne bolí každé ráno víc a víc, přestože do sebe cpu vápník, Bonelit a všelijaké vitamíny, vlasy mi padají po chumáčích, na kůži se mi neustále objevují nové a nové pigmentové skvrny. Je mi prostě příšerně. Dětská doktorka se mi už nejméně 2x podivovala, proč ve svém stavu ještě kojím. Zachrčela jsem něco o tom, že je to pro dítě nejlepší. Asi si myslela, že jsem blázen.

A to jsem před těhotenstvím kouřila 30 až 40 cigaret denně, téměř nejedla, chodila spát nejdříve ve dvě ráno a skoro denně s někým "zaskočila na pivo". Žila jsem strašně nezdravě… ale cítila jsem se silná a svěží jako Arnold Schwarzenegger. Až na to, že jsem vážila jen 60 kg na 170 cm a v pase jsem měla dvaašedesát centimetrů.

Dnes jsem se objednala na imunologii na přetestování, aby mi mohli co nejdřív napíchat vakcíny na příští rok. Na desátého září. Do té doby musím přestat kojit. Mám trochu výčitky a stejně si připadám jako Herodes, i když si stojím za vším, co jsem napsala výše. Pořád váhám, jestli to ještě nemám zrušit. Ale jsem asi sobec. Nechci, aby mi už bylo dál špatně. Chci, aby moje "uměle živené" dítě mělo matku v pohodě, ne zničenou trosku, která se ráno musí téměř exhumovat, aby byla schopná dojít tři kroky do koupelny. Vím, že mne ty správné matky jednomyslně odsoudí a stejně jako ta moje mi budou tvrdit, že mám jenom chuť na cigáro a že bych KLIDNĚ mohla kojit dál.

Nejspíš mohla, ale neumím si představit, jak bych přežila příští léto.

Doufám, že mi to mé dítě, které budu sobecky kojit už jen do konce prázdnin, nebude jednou vyčítat.