Když se z porodu stane drama...

"Rodinu" čtu asi rok a pravidelně se tu v článcích i diskusích objevuje kritika přístupu porodníků k rodící ženě a bývá diskutována opodstatněnost některých zákroku (klystýr, propíchnutí vaku blan, nástřih hráze, monitor během porodu atd.). Chtěla bych vám nabídnout k úvaze svou zkušenost, kdy se z bezproblémového porodu ve chvíli stalo drama a kdy měly všechny zákroky lékařů (včetně výše uvedených) svou logiku a opodstatnění. Navíc velikou roli sehrála i přítomnost pediatričky a okamžitá péče, které se miminku po porodu dostalo. Byla to životní zkušenost, která mi názorně ukázala, že pocit: "mně se nemůže nic stát, to se stává ostatním", je falešný a pokud jde o život (dítěte a můj), není na místě se tímto pocitem nechat uchlácholit a neudělat všechno proto, aby dobře skončily i nejhorší alternativy.

Je mi 25 let, po celý život jsem zdravá a protože jsem založením optimistka, žádné potíže s těhotenstvím a porodem jsem nečekala. Naše mimiko bylo velmi chtěné a tak mě i manžela pozitivní těhotenský test uvedl do stavu nadšení. Bohužel, druhý den po tom, co mi těhotenství potvrdila i gynekoložka, jsem začala krvácet. Jen trochu, ale srdce mi úplně ztuhlo - co teď? Kolegyně mě odvezla rovnou z práce do nejbližší nemocnice, kde jsem strávila týden čekáním, jestli vyhraje miminko, nebo černá smůla. Naštěstí to dopadlo dobře.

Do konce třetího měsíce jsem brala Utrogestan (proti tomu krvácení) a byla doma na nemocenské. Pak následovala naprostá pohoda - plno energie, aktivita - přesně podle chytrých knížek. Vrátila jsem se ještě i do práce. Pohoda skončila na konci 7. měsíce.

V těhotenské poradně mi lékařka oznámila, že se začínám předčasně otvírat a že budu muset nadále ležet doma s nohama nahoře a vůbec nevstávat. Přišla jsem do ordinace jako člověk, který se cítí zcela zdráv a když jsem odcházela, bála jsem se udělat delší krok, abych si neublížila (a hlavně miminku). Situace byla o to "lepší", že jsem zrovna ten den skončila v práci a těšila se, co všechno stihnu: výběr porodnice, dokoupení a připravení výbavičky, vygruntování bytu a k tomu ještě asi tři akce s kamarády - ha, ha, naivita.

No, tři týdny jsem ležela doma. Čtvrtý týden (36. týden těhotenství) mě doktorka poslala z poradny rovnou sanitkou Na Bulovku - byla jsem otevřená na 1 cm. Než jsme tam po úžasných děravých silnicích dojeli - byla jsem otevřená na 2 cm. Nechali si mě na porodním sále, že prý možná v noci porodím, Vůbec jsem se na to necítila - břicho sice tvrdlo, ale nebolelo to. Jen na monitoru byly fakt Himaláje (později při porodu byly ty kopce o něco nižší, což nechápu).

Na porodním sále tu noc porodily dvě maminky - já ne. Na Bulovce jsem ležela do konce 36. týdne a pak mě poslali domů s tím, že "teď už můžu klidně rodit" a že "budu rodit jako fík". Doma jsem zpočátku ještě polehávala, ale už jsem to nevydržela a vyrážela na krátké procházky a pořádala výbavičku (dali ji dohromady všichni příbuzní a manžel).

Přesně za 11 dní po propuštění z nemocnice (tedy v půlce 38. týdne) jsem začala cítit bolesti v podbřišku a v zádech. Na toaletním papíru bylo trošku krve - vyrazili jsme zase Na Bulovku.

Cestou do porodnice jsem měla stále častější bolesti a vleže na zadním sedadle jsem pozorovala, jak okolo nás dozadu ubíhají ostatní auta - manžel to "osolil". Vzhledem k tomu, že jsme jeli škodovku stodvacítkou to byl dobrý výkon.

Na Bulovce mě přijali na známém porodním sále, vyšetřili mě a kladli mi záludné otázky o mém zdravotním stavu, povolání partnera atd., na které jsem odpovídala, vydávajíc přitom neartikulované hekání. Lékař po vnitřním vyšetření konstatoval, že " skutečně rodím" a sestry mě vzali na předporodní přípravu. Tam už čekal manžel převlečený do slušivého světlezeleného mundůrku. Mně to ostatně v bílé maxikošili také velice slušelo.

Pak jsme s manželem špacírovali, při kontrakcích jsem se o něj opírala, hopsala jsem v teplé sprše na balónu (to mi udělalo dobře), přežila jsem klystýr, který do mne sestra zrádně nalila, ačkoli se dušovala, že "ještě nelije". Také oholení (které trvalo asi půl minuty) mi proti bolestem přišlo nedůležité.

Pak mě doktor zase vyšetřil a s tím, že jsem otevřená na 6 cm, mi "píchnul vodu". Pak už jsem se dobelhala k porodnímu lehátku a na něm se pak snažila prodýchávat kontrakce. Starala se o mne porodní asistentka a občas se objevil lékař, který kontroloval střídavě mě a druhou paní, která právě vedle také rodila. Vždy se u mne zastavil a poznamenal - jo, jde to dobře, za chvíli to bude. Takhle to šlo asi dvě hodiny a pak se najednou u mne objevil ne jeden, ale dva lékaři a několik porodních asistentek. Na monitoru se zpomalily ozvy plodu.

Pak už to šlo ráz na ráz - několik injekcí, infuze, kyslík, nástřih hráze a porodnické kleště. V tu chvíli jsem byla v takovém stavu, že jsem se soustředila jen na tlačení a to, že jsou problémy, jsem vnímala naprosto bez emocí. Naštěstí.

Pak doktor řekl: " při příští kontrakci musí být miminko venku" a najednou jsem viděla malé modré miminko, kterému čísi ruka odmotává šňůru z krčku a jiná mu masíruje srdce. První byl pocit úlevy a hrdosti, že jsem to zvládla. Dál pak otázka: "a co miminko". Ve vedlejším boxu, kam ho odnesli, panovalo ticho. Pak se ozvalo nesmělé tiché zaplakání. Slyšela jsem diktovat údaje: děvče, 2.44 kg, 46 cm. Pak mi jí přinesli zabalenou v peřince jako housku. Hlavičku měla celou zhmožděnou a protáhlou jako homoli, ale byla nejkrásnější. Když jsem ji držela v náručí, byl to naprosto úžasný pocit, soustředila jsem se jen na ni. Bohužel ji hned zase odnesli s tím, že je potřeba ohlídat dýchání. S pocitem hrdosti jsem se otočila na manžela - byl úplně zelený jako ten mundůr, co mu navlíkli. To, co já nevnímala, že tu šlo o život, on vnímal úplně jasně.

Na hodinách stály ručičky na půl šesté odpoledne. Přijeli jsme ve dvě hodiny. Od půl dvanácté dopoledne jsem měla kontrakce. Celá paráda tedy trvala šest hodin, což je, myslím docela krátká doba. Porod probíhal naprosto v pohodě, nebýt toho, co nikdo nemohl předem vědět - té šňůry kolem krčku. Jak miminko postupovalo porodními cestami, šňůra se zadrhla a s ní i celý porod. Miminko navíc bylo v abnormální rotaci. Nebýt toho, že personál je, jak to má v popisu práce, připraven na nejhorší a toho, že jsem měla na břiše tu "omezující" sondu monitoru a také toho, že porod urychlili (píchání vody, klystýr, kapačka), pravděpodobně bych přišla o miminko.

Naše holčička Markétka se narodila trochu předčasně. Její zralost po porodu odpovídala 37. týdnu, dva dny strávila v inkubátoru, kam jí vháněli kyslík a v ručičce měla infuzi, protože první den odmítla pít. Následně se u ní ještě rozvinula infekce a novorozenecká žloutenka, takže se proti ní vše spiklo. Naše holčička je ale velmi životaschopný jedinec. Teď, když je jí 10 týdnů, krásně pije od mámy, krásně spinká, váží už 5 kg, je čiperná, na vše reaguje a tak očividně kypí zdravím, že snad nějaké úvahy o následcích složité cesty na svět ani nepřipouští.

Ráda bych touto cestou poděkovala lékařům a sestrám (na porodním sále i dětským) FN Na Bulovce, kteří mně a naší Markétce pomohli. Věřím, že teď nás snad čekají samé radosti, běžné starosti a takováhle dramata už ne (i když, jeden nikdy neví).