Školní dítě v náhradní rodinné péči

Vrstevníci a spolužáci začínají pomalu zaplňovat sociální pole školáka, a mnohdy pro něj tvoří jednu z nejdůležitějších „referenčních“ skupin – skupin, v nichž hledá a nachází své místo a postavení a díky tomu se o sobě dozvídá, jak ho vidí ti druzí, jaký vlastně (podle nich) je a co si o něm myslí. Dítě, které má dobré a jisté zázemí ve své pěstounské či osvojitelské rodině a zná svou pravdivou životní historii, má zápas o svou vlastní identitu rozehrán poměrně dobře a je vysoce pravděpodobné, že jej (s pomocí rodiny a ostatních) dovede časem do vítězného konce.

Na straně osvojitelů či pěstounů to znamená, že již dokázali nalézt svou identitu náhradních rodičů a dokázali dítěti jasně a srozumitelně přiblížit jeho dosavadní životní příběh. A také mu stáli po boku, když si po období, kdy se vnímalo jako milované a vyvolené dítě – dítě vybrané a vyvolené svými osvojiteli nebo pěstounskými rodiči – začíná uvědomovat, že této volbě, tomuto vyvolení musela předcházet událost odmítnutí či zavržení. Situace, v níž bylo (pro někoho) nechtěným dítětem. Vyrovnávání s touto životní okolností nebývá jednorázovou záležitostí a v různých životních etapách se k ní bude jedinec čas od času znovu vracet. Je-li však v nové rodině dítětem přijatým, milovaným a zná pravdu o své situaci, nezaskočí ho – podobně jako mladého Oidipa, vyrůstajícího v rodině krále Polyba a jeho ženy Meropy – pokřikování vrstevníků „bastard, bastard“. Oidipus prav-du o své situaci neznal. A protože své (ve skutečnosti náhradní) rodiče miloval, odešel od nich, aby jim neublížil, neboť v tom smyslu si vyložil temnou věštbu z Delf, kam se odebral pro radu a poučení.

To, že se dítě ve své životní situaci vyzná, je předpokladem k tomu, aby ji mohlo řešit a podle okolností té které životní etapy chápat a měnit. A vždy je dobré, má-li dítě k dispozici dobrého přítele a rádce. Takovými přáteli a rádci mohou být pěstouni či adoptivní rodiče. Pokud si dokázali vytvořit s dítětem takový vztah, že s nimi dítě otevřeně hovoří o všem, co ho těší či trápí, pokud si na ně dovedou udělat čas, pokud mu pozorně a se zájmem naslouchají, mají zpola vyhráno. Nezapomínejme, že děti ve skupině, ve třídě či v kolektivu nejsou vždy jen milé, vstřícné a přátelské. Děti se dovedou navzájem trápit, a to často i dosti krutě. Stačí nějaká drobné odchylka či odlišnost – brýle, obe-zita, barva kůže, neobratnost, potíže ve škole. A nebo fakt, že dítě vyrůstá v náhradní rodině. „Ty nejsi jejich!“ „Jak to, že jsi tmavej, když tvoje máma s tátou jsou bílí?“ „A když nejsi jejich, tak je nemusíš poslouchat.“ Leccos podobného si možná vaše dítě vyslechlo či vyslechne. A je jen dobře, má-li si o tom s kým promluvit, má-li se komu svěřit. A je také dobré, má-li (kromě rodiny) ještě nějakou další skupinu vrstevníků, kde ho ostatní přijímají, kde si ho váží a cení pro nějakou jeho vlastnost či dovednost („on je sice pomalej, ale to byste koukali, jakou má sílu a jak plave“; „na toho je spoleh, je to fakt dobrej kamarád“; „s ní si můžete moc dobře popovídat, je to fakt bezva holka“).

Ve větších rodinách mohou podobné zázemí vytvořit sourozenci, ať již vlastní nebo nevlastní. Leckde mohou roli přítele a rádce sehrát prarodiče, tety či strýcové, bratranci, sestřenice nebo starší sourozenci. Vždy je však dobře, má-li dítě dobrou a vhodnou vrstevnickou skupinu mimo domov. Skupinu, kterou rodiče dobře znají, je-li vedena dospělými, znají i je. Skupinu, v níž může dítě nalézt a rozvíjet některé své vlohy a dovednosti, jež se nedostanou příliš ke slovu při školním vyučování. Skupinu, v níž bude smysluplně trávit část svého volného času a bude mít k dispozici někoho, kdo ji vhodným způsobem povede, povzbudí či zkoriguje.

Čas od času se může dítě vracet k otázce, proč ho jeho biologičtí rodiče opustili, proč se ho jeho biologická matka vzdala. Dítě, které zůstává s podobnými otázkami a myšlenkami samo, je v nevýhodě a hledá často nejrůznější možná i nemožná fantazijní řešení. Má-li se komu svěřit, je možné vnést do jeho situace nejen světlo, ale i určité uvolnění a jinou perspektivu. Je dobré při tom pamatovat na některé zásady, které souvisejí s používáním tzv. negativního a pozitivního jazyka o osvojení či pěstounské péči. Původní rodiče je vhodnější označovat jako „biologické“, nebo jako „tu paní, které jsi se narodila“ spíše než „vlastní“ či „praví“ rodiče. Dítě není tím, koho se tito lidé vzdali, opustili ho, vykašlali se na ně, dali ho do adopce…je tím, o koho se jeho biologičtí rodiče (či ta paní, které ses narodila) nemohli starat – neměli na to sílu, byli mladí, slabí, možná nemocní atd. Ale chtěli, aby se dítě narodilo („proto jsi na světě“) a aby je měl někdo opravdu rád („a proto jsme tady spolu“).

Často takové ujištění stačí, leckdy je však třeba spíše pozorně naslouchat obavám, úzkostem, smutku, hněvu či zoufalství. A někdy stačí jen poslouchat. Není třeba mluvit, ale být s tím druhým, být se svým dítětem. A gesto, pohled či pohlazení nebo ruka položená na rameno může být srozumitelnější řečí než kdovíjaké utěšování.

Na počátku školního věku se sice myšlení dítěte rozvíjí natolik, že dítě dovede klást i dosti složité a obtížné otázky, ale jeho způsob hodnocení a posuzování ještě bývá mnohdy uzavřen do kategorií černobílého myšlení. Lidé jsou buď dobří nebo zlí. Buď hladovím a nebo nemám hlad. Když je nějaký problém, musí ho někdo vyřešit. Proto není možné (a ani není nutné) vysvětlovat dětem složité sociální poměry, které vedly jeho biologické rodiče, aby např. dali souhlas s osvojením. A někdy může být situace skutečně taková, že rodiče nějakým způsobem ohrozili život či zdraví dítěte. S takovými dětmi (častěji či téměř výhradně v pěstounské péči) by měli pracovat buď profesionální pěstouni-terapeuti nebo by měla být pěstounské rodině podobná pomoc nabídnuta.

K vlastní zralé identitě patří nejen přijetí sebe sama, se svým vlastním tělem a vzezřením, ale také přijetí své minulosti a svých rodičů – jak těch, kteří mě vychovali jako otec a matka, tak těch, kteří mě počali a porodili. Přijmout je, nezatrpknout, dokázat jim odpustit to, že nás „ponechali“ a „opustili“ – to je úkol, s jehož řešením se bude dítě v náhradní rodině opakovaně a možná celoživotně potýkat. Úkol, při jehož formulování a řešení by nemělo, alespoň ve formativních letech, zůstat samo. Nezáleží na tom, kdo z rodiny (či z širší rodiny nebo z okruhu přátel) bude průvodcem a důvěrníkem na takové cestě, záleží na tom, aby zde takový průvodce a poskytovatel důvěry byl.

A osvojitelé či pěstouni by měli mít rovněž někoho, kdo jim – s určitým odstupem, z jiné perspektivy a ze zázemí jiných zkušeností – pomůže hledat možná řešení. Identita dítěte v náhradní rodině a identita náhradních rodičů spolu úzce souvisejí. Tam, kde rodiče tuto svou roli nepřijali, tam, kde chtějí hrát za každou cenu roli biologických rodičů, hrozí, že utajovaná spletitost situace a neustálá obava z možného prozrazení skutečného stavu věcí si nakonec vybere svou daň. Hněv, vztek a pocit zrazení se pak většinou neobrací proti těm, kdo rodinné tajemství odkryli a prozradili, ale proti těm, kdo ho zamlčeli. Proti těm, od nichž jsme očekávali naprostou otevřenost, pravdomluvnost a důvěru. A ta byla zklamána. Nelze se divit, že mnohé děti takové pokusy o utajení („v jejich nejlepším zájmu“) chápou bytostně jako zradu na sobě samých.