Vím, že mi nikdo neporadí...

Děkuji všem, kteří mi napíši svůj názor, zkušenost anebo si jen přečtou můj článek, i když svou délkou určitě předčí, všechny dosud zveřejněné příspěvky a mnozí z Vás si řeknou, že je to spíše kniha.

Počátkem dubna mi můj muž řekl, že má milenku, spíše jsem to z něj vytáhla, podezření jsem měla více, jak půl roku, ale on mi jej svým chováním vždy potlačil. Když jsem se ho zeptala přímo, vždycky mi řekl, že neví, kdy by to tak asi stíhal, když chodil rovnou z práce domů anebo při mé náražce, že se voní, že jde za babama mi třeba odpověděl:"No jasně", apod., ale vždy to bral s žertem.Poslední půl rok navíc stále žvýkal žvýkačku, občas mi připadal, jako náš 14-tiletý pubertální syn, protože jsem měla pocit, že zásady slušného chování mu nic neříkají a žvýkal všude, bez zábran i při vyřízování na úřadech atd. Dalším varovným signálem byly manželovy noční můry, nemohl mnoho nocí spát, budil mě, když se převaloval, šustěl na peřinách anebo chodil po bytě, dokonce se v noci zvedl a šel před dům kouřit, i když je silný kuřák v noci neměl nikdy potřebu cigarety.No a při milování jsem měla občas pocit, že už "nestíhá" (to mi odůvodňoval tím, že už je pán v letech) anebo naopak jsme za poslední měsíce prožívali tak bouřlivé noci, obohacené o "něco nového", že jsem kolikrát i nahlas prohlásila, že to není možné, že po 15 letech manželství, chytáme "druhou mízu".....

Tu noc nikdy nezapomenu, manžel se opět převaloval, já se ho ptala, jestli nemůže spát, i když jsem věděla, že nemůže.....řekla jsem mu, ať se jde pomilovat a jeho jasné a zřetelné :"NECHCI !"mi bude znít v uších, ještě dlouho. Znovu, jako několikrát v posledních měsících jsem mu řekla, že to není možné, že má milenku.

"A CO,KDYŽ MÁM?! a já věděla, že je to pravda, ten tón v jeho slovech byl jiný, nebyl to on....následovala krutá pravda, rok jí zná, půl roku s ní spí a ona ho moc potřebuje, protože ji 8 let manžel bije a vyznělo to, jako, že 8 let čekala na našeho tatínka utěšitele, aby se mohla rozvést a s mým mužem vytvořit dokonalou rodinu......Je ji 28 let (manželovi o deset více), je mladá a štíhlá a hlavně jiná než já, ale to já nechci pochopit. Ona se tolik nebojí o dítě a já mám uýskostlivý strach (bodejť by ne, když jsem prožila se svými dětmi tolik hrůz...

Muž se omlouval tím, že to je paní z úřadu, kam on chodí často pracovně a stýkají se spolu v pracovní době a souloží v kanceláři a on neokrádá rodinu....možná nám nekradl čas, ukradl nám sebe, ale o to je to horší.

Druhý den jsme zašli do restaurace a tři hodiny jsme si s mužem povídali, bylo to vlastně docela hezké, protože jsme vzpomínali na vše, co jsme spolu za 15 let prožili....Brali jsme se po ani ne roční známosti, já jsem se kvůli svého muže rozešla se svou velkou láskou, protože jsem chodila s klukem z vesnice a tehdy v mládí jsem si nedokázala představit, domek, slepice a mě usazenou někde s kačárkem pod oknem....Muž byl prostě jiný, akčnější a průbojnější, jezdívali jsme na vandry, užívali jsme si života, dělali jsme oba v tehdejším Pionýru, jezdívali jsme s dětmi na víkendy a v létě na tábory, muž dělal na stavbách po celé republice, ale víkendy měl prodloužené a vracel se někdy už ve čtvrtek a až v pondělí ráno odjížděl do práce. Já jsem v té době už také pracovala, a dny bez něho mi vždy rychle uběhly, protože jsme se už vždycky těšili na další a další společné akce. Zjišťovala jsem čím dál víc, že mi je s ním dobře a říkala jsem si, že nemusím litovat, když jsem se rozešla se svým bývalým přítelem.

Varovným signálem, který byl někde v mém podvědomí, bylo to, že muž pocházel z "divných" rodinných poměru, ale zamilovaný člověk nevidí, neslyší, a to byl můj případ. Vlastní matku měl manžel alkoholičku, kterou já viděla asi pětkrát v životě, a to vždy při nějakém rodinném pohřbu anebo jsme ji potkali náhodou, nestýkáme se a našeho 14-ti letého syna viděla asi třikrát a 6-tiletou dceru nikdy.

Manžel ji celý život odsuzoval, a na návštěvu k ní nikdy nechtěl a já neměla důvod ho přemlouvat, ale kolikrát jsem mu řekla, že je to divné, že je to vlastně ta, která mu dala život.....Manžel vyrůstal se dvěma vlastními bratry a otcem. Až byl manžel dospělý, oženil se otec s manželovou nevlastní matkou, ta měla také tři vlastní děti, ale jeden syn a dcera už měli své vlastní rodiny, takže s nimi nebydleli. Nevlastní matku neberu, jako přínos, protože jejich rodina fungovala, takže děti uklízely, nakupovaly....... a tchýně s tchánem seděli u televize, s cigaretou v ruce a láhví alkoholu na stole, jejich hlavní zájmy nikdy nebyly jejich dětí. Navíc při celkem slušných příjmech nikdy nešetřili a když jejich děti začaly vydělávat, do slova je škubali ještě o jejich peníze, ale musím uznat, že má tchýně byla taktik a se svými dětmi to uměla, vlastně ji vždy peníze dávali dobrovolně...Já jsem každý měsíc šetřila více, jak polovinu platu, rodičům jsem samozřejmě příspívala na jídlo a byt, ale tím to končilo, nemusela jsem své matce kupovat žádné potraviny a už vůbec ne oblečení a obuv, jako to bylo v rodině mého muže.....ten dal měsíčně pevnou částku na jídlo a byt, jezdíval domů jen na víkendy a ještě kupoval za své peníze potraviny, protože rodičům, to prostě nevyšlo do výplaty anebo se tchýně uměla "otočit" okolo některého ze svých nevlastních synů, když se líbil svetřík, kozačky apod....

Moje mladší sestra se vdala dříve než já a čekala miminko, nevím, jestli to byl pocit toho, že mě předběhla anebo se ve mě probudily mateřské pudy, ale najednou jsem začala toužit po miminku.

V té době můj muž na víkendy často jezdíval k mým rodičům, do stejného města, jak bydlel, ale na opačný konec. Jednou si muž půjčil od svých rodičů auto, starou zrezivělou Škodu 1000MB, aby si na stavbu, kde pracoval odvezl starou ledničku od kamaráda. Ke vší smůle se naboural a auto zcela zničil, já byla ráda, že se mu nic nestalo, ale on si musel vzít půjčku, aby rodičům nahradil auto a já vybrala ze své vkladní knížky a koupili jsme jim modernější Škodu 100 (a půjčku, na jejich auto jsme spláceli celý první rok našeho manželství). Ve stejné době jsem k zjistila, že jsem těhotná a radost byla oboustranná.Brali jsme se ve čtvrtém měsíci těhotenství a prstýnky, šaty i manželův oblek se opět kupoval z peněz, které já za svobodna poctivě šetřila na vkladní knížku a něco málo jsme si půjčili od mých rodičů.. Hostinu měli platit na půl mojí a manželoví rodiče, ale když došlo k placení, tak to zaplatili naši, naštěstí na svatbě bylo jen 16 hostů....

Zjistila jsem, že mi vadí, že manžel vydělal 3-4 x více než já a prostě nebyl vedený k tomu, aby šetřil ...fungovalo to u něj tak, že když byl na stavbách po celé republice, tak se něco utratilo za noclehy, něco za jídlo, a co měl dělat po odpoledních jiného než chodit se spolupracovníky na pivo nebo do kina...a penízky se rozkutálely...stejně to fungovalo i jeho rodičů, ti dodnes nic nešetřili. Já byla vedena právě naopak a měla jsem ve svých rodičích dobrý příklad.

Po svatbě mi manžel dával celou výplatu a já s ní hospodařila, na útratu dostával vždy kolik chtěl, cigarety i pivo jsem mu kupovala, myslím, že nemůže říct, že by v tomto směru nějak strádal. Od počátku manželství si vedu měsíční přehled výdajů, protože je to mým koníčkem, a když srovnám, že před 15 léty jsme utratili 800,-Kč měsíčně na jídlo a dnes je to 6000,-Kč, tak je to docela zajímavé a platy nerostou souměrně s výdaji (ale to by bylo na další vyprávění).

Jakmile jsme se vzali, manžel přestal pracovat v jiných městech a pracoval v místě našeho bydliště. Bydleli jsme u mých rodičů, v dětském pokoji (v bytě 3+1.Půl roku po svatbě se nám narodil syn, manžel byl určitě rád, ale zdálo se mi, že by mi víc mohl pomáhat, spoléhal hodně na to, že je tady moje mamka, která nebyla v noci líná vstanout, když já co dvě hodiny třeba kojila a přebalila malého. Porodem jsem byla dlouho vyčerpaná, jelikož mám menší vadu na srdci a porod byl hodně komplikovaný. Muž se často stavoval z práce rovnou s kamarády na pivo a přicházel domů až večer, já jsem doufala, že se to změní, až budeme bydlet sami. Když synovi bylo půl roku stěhovali jsme se do podnájmu a čekali jsme až dostaví náš byt v novém paneláku, na okraji sídliště.

Za podnájem jsme naštěstí neplatili ani korunu navíc, protože byt nám půjčil na rok bratr mého dědačka, který se odstěhoval do domečku. Jakmile jsme začali bydlet sami, můj muž opravdu začal z práce spěchat domů za námi. Jen občas se stalo, že se někde "zapomněl s kamarády", říkala jsem si, že je fajn, když jsme se odstěhovali od rodičů a máme odpovědnost sami za sebe a nikdo nám neříká, co se má a nemá, i když rodiče nám nikdy přímo do ničeho nemluvili, stejně jsem to cítila.

Synovi byl rok, kdy jsme ho poprvé vezli do nemocnice se zánětem hrtanu, a to se opakovalo každý měsíc, až do jeho šesti let a nám začaly velké starosti a věčné cesty do nemocnice, protože v kojeneckém a batolecím věku byl v nemocnici snad více jak 20x. Řešili jsme to každý rok, jeho první tři roky, po dobu mé mateřské, že jsem odjela od června do září na chatu a manžel za námi dojížděl na víkend nebo jsme přijeli my za ním domů.

Potom začaly další stresy, protože krachoval podnik, kde muž pracoval a nedostavali jsme pravidelně výplatu, čí jen část. Byly doby, kdy jsme jedli na oběd polévku a chléb anebo druhé jídlo, neměli jsme peníze na žádné ovoce.....ale přežili jsme tuto dobu a dnes jsme si říkali, že to bylo těžké období....

Ale, aby jsem to nějak zkrátila, protože zjišťuji, že se rozepisuji o nepodstatných věcech. Když byly synovi skoro dva roky, stěhovali jsme se konečně do našeho novotou vonícího bytu, bylo to období zařízování a shánění, z novomanželské půjčky se v té době dalo pořídit celkem slušné zařízení a když byly synovi tři roky šla jsem do práce a občas chodil do mateřské školky, ale více ho hlídala moje sestra, která byla na mateřské dovolené. Syn byl často nemocný, ale málokdy jsem brala paragraf, protože jsem dělala 12-ti hodinové směny ranní a noční, snažila jsem se směny uzpůsobit tak, aby jsme se s manželem prostřídali a když už to nevyšlo pohlídala babička anebo sestra...Čím byl syn větší, tím méně byl nemocný, a chodil pravidelně do mateřské školky a to byl kámen úrazu, protože na našem novém mladém sídlišti nebylo možné sehnat místo ve školce, vozili jsme ho na druhý konec města k mým rodičům, někdy na noc, někdy jsem to stíhala ráno před směnou, někdy po noční směně....ale cesta trvalo 45 minut a za každého počasí to nebylo nic příkjemného. Mým úsilím bylo vyměnit byt někde blízko rodičů, ať nám odpadnou věčné přesuny, navíc jsem pracovala vždy ve směnném 12-tihodinovém provozu a manžel dělával časté přesčasy, nezbývalo nám nic jiného než, aby syna ze školky vyzvedla moje mamka, která tam zároveň pracovala, jako kuchařka... Manžel se stěhovat nechtěl, tvrdil, že hodně lidí, tak žije, ale mě vidina, že budu bydlet v okolí mateřské školy a rodičů, kteří syna často hlídali, když my byli v práci, mě lákala více.

Byt jsme vyměnili, když synovi byly 4 roky, sice jsme neměli byt v novostavbě, ale vše bylo v místě, dokonce na jedné ulici, jako mojí rodiče. Začali jsme uvažovat o druhém dítěti, já po něm přímo toužila. Byt jsme za dobu, kdy jsem i já vydělávala po mateřské, měli slušně zařízený, tak by bylo pro mne přirozené mít druhé dítě. Manželovi se do toho moc nechtělo, ale aby zůstal náš syn sám taky nechtěl.....

Synovi bylo téměř 6 let, když jsem čekala naše plánované a chtěné miminko. Jela jsem už těhotná se synem, jako doprovod do lázní. Syn v lázních onemocněl nemocí, nikdo nevěděl, co mu přesně je, ale měl otoky, velmi zduřené lymfatické uzliny a vyrážky po celém těle, a tři dny mu nedávali šanci v nemocnici, že to přežije. Já ráno přišla a celý den jsem byla s ním, manžel chodil odpoledne z práce a večer, až syn usnul přijel pro mě, ať nejdu sama domů. Báli jsme se a doufali, že vše dobře dopadne, čtvrtý den konečně začaly otoky ustupovat, ale ty stresy, co jsme prožili nikomu nepřeji. Syn byl tři týdny v nemocnici, a když se vrátil já jsem skončila v budově vedle s diagnózou odumřelé těhotenství....navíc jsem měla zduřené lymfatické uzliny po celém těle, následovala operace jedné uzliny a protože nevyšla dobře histologie, následovaly odběry krve a kostní dřeně na hematologii, v té době mi řekli lékaři, že to vypadá na rakovinu lymfatického systému, byla jsem úplně na dně. Můj muž byl asi ze všeho taky na dně, ještě když já se sypala a vedla pohřební řeči, jednoho dne už měl asi dost mých nářků a řekl:"No, tak zdechneš a my budeme mít klid." To byla věta, která mě dorazila úplně. Po měsících vyšetření, se ukázalo, že jsem já i syn prodělali těžkou nemoc krevních buněk, virového původu, já jsem byla více, jak rok na nemocenské. Ale nemoc nejen zasáhla naší zdravotní stránku, měli jsme oba úplnou ztrátu imunity, byli jsme věčně nemocní a i obyčejná rýma u nás byla nemoc dlouhého trvání...ale, co bylo horší naše manželství prožívalo největší krizi, měla jsem pocit, že manželovi je vše jedno, že rezignoval a řekl mi, že bude druhé dítě, bude a když nebude, tak nebude.....on necítil potrat jako já a já to vše prožívala s velkým smutkem. Naše manželství nefungovalo, milovali jsme se jen zřídka a výplatu manžel položil na stůl a já zaplatila byt a inkaso, něco jsem si vzala na jídlo a zbytek jsem nechala ležet....neměla jsem v hlavě jasno, co bude dál.

V této době přišel návrh na lázně a já jela se synem opět do lázní s předsevzetím, že už nás nepotká nic špatného, jako naposledy (onemocnění krevních buněk).

Do lázní jsme jeli už pátý rok po sobě a doposud každý víkend za námi přijížděl manžel, a zůstával od pátku do neděle...Tentokrát přijel s mými rodiči autem, v sobotu ráno, syn byl štěstím bez sebe a těšil se, jak tatínkovi vše přes sobotu a neděli ukáže. Ale šok byl pro nás oba, když tatínek nechtěl zůstat do neděle, dokonce mi do očí řekl, že nás nepotřebuje!?

V lázních byl vdovec, který měl dvě děti, kluk byl o 5 měsíců starší než náš syn a jeho dcera zase o půl roku mladší, děti se brzy skamarádily a odmítaly někde chodit bez sebe, odpoledne jsme podnikali společné akce a večer jsem si s otcem děti dlouho povídala o životě, zjistili jsme, že si rozumíme a začali jsme pomalu, ale jistě oba vidět, že vzniká mezi námi více než přátelství. Po návratu z lázní byly Vánoce, které jsem trávila doma a těšila se až budu s dětmi a svým milencem, hned po Vánocích jsme se k nim vydali na návštěvu, měla jsem pro ně upletené čepice a drobnosti od Ježíška. Naše návštěvy byly čím dál častější, vždy jsme ráno vyjeli a večer se vraceli. Můj přítel dělal samé noční kvůli péči o děti, v noci mu je hlídala jeho matka, která bydlela v přízemí rodinného domku a on nahoře. Vždy, když jsme přijeli, já vyžehlila, vyprala, poklidila a přítel uvařil, někdy jsem nemusela dělat vůbec nic, protože on sám měl vše nachystané, věnovali jsme se hodně "našim" třem dětem, jezdili jsme na výlety, chodili bruslit, sáňkovat, stavěli jsme iglu, byli jsme na karnevalech, v kině....

Něco jako dělbu práce jsem z domů neznala, tam jsem musela stíhat vše já, můj muž byl většinou do večera v práci a já buď měla taky 12-tihodinovou směnu anebo volné dny jsem znala jen žehlení,, praní, pečení a vaření i na dny, kdy budu v práci. Je jasné, že na nějakou zábavu nezbýval čas.

Měla jsem velkém výčitky svědomí, že chci svému dítěti vzít vlastního otce, dokonce jsem často slýchávala ze strany svých rodičů, vždyť ti dává výplatu, nebije tě, ty nemáš důvod odejít, ale že se vytratila láska a porozumění, to oni neviděli....Rozhodla jsem se a po dvou měsících věčných přejezdů, byť jen 40 kilometrů, posbírala pár kousků oblečení pro sebe i syna a s rozhodnutím, že zůstaneme u přítele a jeho děti, jsem oznámila tuto skutečnost svému muži, který mi od začátku mého vztahu tvrdil, že mu to je jedno.

První dny jsem si připadala, jako v pohádce, dny, které patřily dětem a noci, které byly pro nás dva, milování bylo úplně jiné, bouřlivější, než s mým mužem. Chodili jsme po návštěvách, protože přítel měl hodně rozvětvenou rodinu a spoustů přátel, byl hodně aktivní v jejich mimoškolní aktivitě při malé vesnické škole, která pořádala neustále akce pro děti, kterých jsme se aktivně zúčastňovali jako pořadatelé a naše děti jako účastníci....

Když jsem u přítele a jeho děti "bydlela" se synem čtvrtý den, měla jsem narozeniny a jeho synovec také, společně jsme to slavili u bratra, a když jsme se večer vrátili domů, řekla mi matka přítele, že mám okamžitě volat rodičům. Od rodičů jsem se dověděla, že se stala velká tragédie, že manželův bratr se oběsil, nejdříve jsem se lekla, že se můj muž oběsil, jak jsem slyšela ustrašenou mamku. Jenomže ten jeho brácha byl úplný opak mého muže, doma uklízel, vařil, pekl, věnoval se dětem a jeho žena nemusela doma dělat nic a naopak ještě chodila pravidelně po hospodách a diskotékách.....Dostala jsem strach, že si i manžel něco udělá a ještě večer jsem chtěla jet domů, ale autobus ani vlak už žádný nejel, a můj přítel nemohl řídit pod vlivem alkoholu, když jsme odpoledne slavili moje narozeniny.

Hned ráno jsem jela domů, muž byl doma, tak jsme si společně pobrečeli, protože bratr byl člověk, kterého bylo škoda. Od tohoto dne jsem se bála znovu vrátit k příteli, a s manželem jsem už být nechtěla .Fungovalo to tak, že když můj muž odjel na víkend k rodičům na chatu, odjela jsem já k příteli. Jenomže jsem pomalu poznávala, že můj přítel je v mnoha věcech nezodpovědný a trochu mi otevřeli oči i jeho známí, i když mu fandili, že našel svým dětem milující tetu, ale já jsem říkala, že budu žít hlavně s ním, a ty děti neměly chybu, ale on nejednu chybu měl a to jsem z počátku neviděla.

Přesně po půlroce vztahu jsem se s ním rozešla, protože nepřišel domů celou noc, až ráno opilý, ztratil klíče, mou bundu a ještě opilý řídil auto. Mi okamžitě blesklo hlavou, že to by ani můj už neudělal a řekla jsem si, že by jsem šla "z deště pod okap", a že mi to nestojí za to Byla jsem během pár minut sbalená, vzala jsem si vše, co jsme tam měli a odjela jsem, a příteli řekla, že už se nikdy nevrátím.

Za dva dny mě přítel přišel do práce, na noční směnu, odprosit, chtěl, ať mu odpustím, že už se to nestane, a dostala jsem od něj velikou kytici, jako už asi v životě nedostanu, ale já ho vyhodila a od té doby jsem ho nikdy neviděla, bude to za pár dnů 8 let. Ještě jsem v kontaktu s rodiči, jeho zemřelé manželky, a vím, že se oženil s rozvedenou ženou, a mají celkem 5 dětí, on měl dvě, ona také a jedno mají spolu.

Jsem ráda, že jsem si kvůli tomuto muži nezničila manželství a manžel mě bez jakéhokoli slůvka výčitek vzal se synem zpět. Trvalo sice pár měsíců, než bylo zase vše normální, ale určitě ten návrat stál za to, pro mě to bylo šílené ponaučení a obohacení života, nikdy jsem nelitovala, že jsem to udělala. Řekla bych, že to upevnilo a posílilo moje manželství, můj muž i já jsme se hodně změnili a já si ho vážila za to, že mi nikdy nevyčítal mou nevěru, a že se choval, tak, jak se choval. Více, jak půl roku po návratu, mi lékaři konečně povolili otěhotnět, doposud, kvůli prodělané krevní infekci a protilátkách v krvi mi to nedoporučovali. A konečně chtěl druhé dítě i muž, tak jsme čekali miminko.Já byla doma na nemocenské, měla jsem rizikové těhotenství. Syn skončil o prázdninách v nemocnici, měl nějakou infekci s vysokýma teplotama a přestál chodit a navíc dostal epileptický záchvat.

Po prázdninách syn nastoupil do školy, měl jeden rok odklad, kvůli prodělané krevní viróze a ztrátě imunity,v první třídě byl syn často nemocný, takže já s bříškem fungovala jako paní učitelka i mamka v jedné osobě.

Dcera se narodila v prosinci, a aby nebylo málo smůly, měla omotanou pupeční šňůru okolo krku a bylo úplně modrá. První půl rok jejího života se nezdálo nic, co by nasvědčovalo, že by její vývoj nebyl v pořádku, ale potom se mi zdála čím dál pomalejší a moc klidná. Dětská lékařka mi říkala, ať jsem klidná, že je plně kojená a tyto děti bývají klidnější. Ale v půlroce přestala držet dcera hlavičku a skončili jsme ve stacionáři pro postižené děti, kde jsme pravidelně dva a půl roku cvičili a diagnóza zněla dětská mozková obrna. Dcerka měla postiženou celou levou stranu těla, nepracovaly jí svaly na levé půlce obličeje, do levé ručičky neuchopila hračku a když začala v roce a půl chodit, tahala levou nožičku za sebou. Nikdo, kdo tohle nezažil, neuvěří, ale pro mě to byl pořádný zápřah a hodiny cvičení, které se mi mnohonásobně vrátily, že dnes na mé dceři nikdo nepozná, že někdy tahala nožku, že měla obrnu.....byla jsem s ní opakovaně několikrát v lázních, vždy jsme to spojili, že syn jel jako astmatik a ona má obrnu, tím můžu poděkovat našemu proklínanému zdravotnímu systému, že aspoň něco v něm plně funguje a tím, že mi VZP opakovaně proplatila pobyt v lázních s doprovodem, je má dcera dnes zdravé dítě.

Mezitím u syna v druhé třídě zjistili lehkou mozkovou dysfunkci, jednak to má určitě po nás rodičích, jelikož podědil vše špatné, jak s manželem vždycky říkáme, jednak v dnešní době to má stále více dětí. Dodnes velmi špatně čte a má i poruchu psaní. Takže mé dny na mateřské dovolené se skládaly z toho, že jsem vstanula, vypravila syna do školy, pocvičila jsem s malou, navařila, vyprala plínky nebo prádlo, zašla s malou ven a po obědě šla dcera spát. V době, kdy ona spala, já věnovala několik hodin učení svému synovi (kdo ví, co je LMD, dyslexie, dysgrafie, ví o čem mluvím).Odpoledne aspoň na chvíli ven, a byl večer, po uložení děti jsem do noci žehlila, nebo se věnovala nějakým domácím prácím a ještě stihnout manželské povinnosti....Můj muž dělal v té době hodně přesčasu, aby nám zajistil slušnou životní úroveň za co jsem mu byla vděčná, ale zase jsem na základě této skutečnosti byla sama s dětmi a musela stíhat vše, a můžu říctm, že ne vždy se mi podařilo vše stihnout. Můj muž mi kolikrát vyčítal, že je doma nepořádek, ale ten nepořádek byla třeba nevybalená taška s nákupem, což já nepovažovala v danou chvíli za nutné....nikdy jsem nebyla nějaká špína, že by jsme měli opravdu prach, neumytý záchod či umyvadlo by těžko někdo hledal.....pro mě jako mamku byly některé věci nepodstatné a odkládala jsem je až na večer.

Taky mě štvalo, že nemáme dostatek peněz, abychom třeba synovi astmatikovi a dceři, která od malička trpěla ke všemu atopickým ekzémem pobyt u moře, tak já zase moc akční jsem si vyřídila živnostenský list a začala jezdit prodávat zboží po poutích a tržnicích, nejdříve dva roky mi to nepřinášelo zisk, ale dnes můžu říct, že jsem vydělala k naším platům 50 000,-Kč a použila je pro blaho rodiny a určitě to přispělo k zvýšení naší životní úrovně.

Když byly dceři tři roky byli jsme na zdravotní komisi a uznali ji jako trvale nemocnou a na základě toho já požádala zaměstnavatele o čtvrtý rok mateřské a bylo mi vyhověno. Vím, že jsem dceři věnovala maximum a dala ji, vše, co jsem ji dát mohla a taktéž svému synovi. Před dvěmi léty jsem nastoupila zpět do práce a ve stejné době manžela povýšili a dvojnásobně mu zvedli plat. Mnohokrát jsem říkala, že by nás bez problémů uživil, že bych zůstala doma a věnovala se dětem. Na druhé straně vím, že by neuznal, moje domácí práce a kolikrát bych slyšela, co jste tady celý den dělali.....prostě typický chlap, jako všichni jiní.

Poslední dva roky, co pracuji, jsme si mohli dovolit leteckou dovolenou u moře, děti jsou minimálně nemocné, jezdíme na výlety autem i na kole....Můj muž skvěle funguje jako otec i manžel, a v práci se chlubím, jakého mám muže, že příjdu po 12-tihodinové směně a mám umyté nádobí, děti jsou po večeři a okoupané.....já jsem ten volnější rodič, kterému je jedno, jestli jdou děti o víkendu spát až v deset, když se druhý den můžou vyspát, ale můj muž se snažil být vždy důsledný, což občas vedlo k hádkám mezi námi, ale byly to úplně běžné výměny názorů, kterým se neubrání žádná rodina. Poslední rok jsou děti zdravé, synovi není už třeba věnovat tolik času s učením a já v pohodě stíhám domácnost, a spoustu aktivit s dětmi, jako cvičení rodičů s dětmi, veškeré akce pro děti v centru, výlety na kolech...dělám navíc 12-tihodinové denní směny, takže 15 směn mi vychází za měsíc a ve volných dnech stihnu uvařit na dny, kdy jsem v práci, protože muž se nikde nestravuje, vyperu, vyžehlím, uklídím......

S manželem jsme letos po 12-ti letech byli na dvou plesech, protože jsme měli peníze, aby jsme si pořídili nové šaty, oblek, boty.....prostě nás dva plesy stály 8 000,-Kč, ale zase si říkám, že společenské oblečení máme na dalších deset let, tak je to jen náhlá investice, která se nebude brzy opakovat....

Společně jsme v březnu strávili krásný týden jarních prázdnin, na chatě, na horách. Byli jsme v únoru se známými a přáteli z našeho cvičení rodičů a dětí na horách celý víkend, bylo tam plno záíbavy a legrace.

K Valentýnu a současně k narozeninám, jsem od manžela kromě kytky a ostatních dárků, dostala krásného medvídka, a říkala jsem si, že je na stará kolena, romantik.....

Právě kvůli těmto skutečnostem jsem se stále ve svém podvědomí ujišťovala, že mé podezření na jeho nevěru, nemá opodstatnění.

No a pár měsíců, počátkem dubna jsem se dověděla krutou pravdu, již výše popsanou. Můj muž se obhajuje tím, že nikdy neokrádal rodinu, že vše stíhal v pracovní době. Rodina byla pro mého muže vždy na prvním místě, jak mi řekl ve stejný den, té kruté pravdy....Řekl mi, hned první den, že si vezme jen osobní věci a oblečení, byt i auto mi nechá a ještě mi udělá skříně, které jsme měli v plánu a synovi koupí vykonnější počítač, já mu na to řekla, že mu na všechno kašlu, že potřebuji jeho a děti také.

Dcera je jeho malou princeznou, ovečkou, prckem a miluje ho a on ji, na první pohled je zřejmé, že na něm citově visí, zatím nic netuší a tak mu běží z pískoviště naproti, když přichází muž z práce a kříčí, že jde konečně její milovaný tatínek.

V rámci dětské obrny nemá vyvinutou emoční stránku osobnosti, a psycholožka mi řekla, že pro ní to bude velká rána a pád dolů.....má už teď pocity úzkosti, aniž by něco tušila....chodím s ní na psychoterapie a stav by byl i na léky....

Ještě jsem nenapsala, jak jsem reagovala já, na fakt, že můj muž miluje jinou ženu...nespala jsem 66 hodin v kuse, chodila, jak mrtvola, neviděla jsem barvy na semaforech, jednala jsem automaticky, zdálo se mi, že mi nefunguje mozek....nevěděla jsem, co bude druhý den....a po týdnů mě začaly ubíjet anonymy, typu:"Víte, že váš muž má milenku a nemáte potřebu ochranit své dítě nebo děti?!", křičela jsem, že své děti ochráním a nedám, ale ta baba to položila....Třetí týden jsem dobrovolně skončila na psychiatrii, byla jsem dva měsíce na neschopence a beru prášky na nervy i na spaní. Zhubla jsem za 7 týdnů 12 kilogramů, což je pro mě velkým přínosem, zvedlo se mi sebevědomí o 100%, odhodila jsem brýle pořídoila jsem si kontaktní čočky, každý, kdo mě neviděl delší dobu, nevěří, jak vypadám dobře.....změnila jsem se vnitřně, úplně jsem přehodnotila životní hodnoty a změnila životní styl.

Paní doktorka mi řekla, že bych vyhrála soud, kdyby jsem svého muže žalovala za těžké ublížení na zdraví. Já se z toho dostanu, ale vadí mi, že ublíží našim dětem, které jsou konečně zdravé.

Po dvou týdnech jsem se dověděla, od manželových spolupracovníků, že ta paní z úřadu-jeho milenka je uklízečka na jejich firmě a můj muž je pěkný blbec, že mě a dětí vymění za ní. Ne protože je uklízečka, ale protože si to nezasloužíme.

Muž mi řekl, že mu bude za dva roky 40 let, a má poslední příležitost začít nový život. Řekl mi, že jsem mu jeho rozhodnutí velmi ztěžila tím, že jsem se za poslední dobu hodně změnila, stíhám domácnost, začala jsem hubnout od února....ale on je pevně rozhodnutý a jde od nás pryč. No a další argument, naše děti jsou konečně dva roky zdravé....což má pravdu. Jenomže jsou zdravé proto, že cítily klid a pohodu, že vyrůstaly ve fungující rodině...můj argument, že jim zničí život i zdraví a nikdy nebude šťastný, protože není možné, aby na své děti, kterým věnuje doposud mnoho zapomněl....

Syn neměl dva roky astmatický záchvat, hodně záleží u něj na psychice, v dubnu mi alergoložka řekla, že mu vysadí kortikoidy, teď je v pubertě a je to přelom....když jsem jí řekla, že ho čeká rána v podobě odchodu otce z plně funkční rodiny....dostala jsem další záchvatové léky a díky svého otce možná můj syn nikdy neokusí, jaký je život bez léků.

Syn ví měsíc, co se děje, vše o tatínkovi, čím více se množily anonymy, tím větší strach jsem měla, že se to doví jinde než od nás.....S mužem jsme se domluvili, že mu do prázdnin nic neřekneme a hlavně, že mu vše řekne sám. Já jsem tuto domluvu porušila, protože jsem synovi řekla, vše odpoledne, nedovedla jsem si představit, že mu to řekne s takovým "studeným čumákem", jako to řekl mi, takže večer mu to jen potvrdil:Mám jinou ženu a odcházím od vás, je to pravda. Před synem jsme se pohádali, že jsem na něj udělala podraz, když jsem mu to řekla já, ale že manžel na nás udělal daleko horší podraz, to je jedno...Druhý den se mě syn vyptával na všechny podrobnosti, řekla jsem mu vše, co vím a taťka se prostě slepě zamiloval, stává se to, ale ženatému by se to nemělo stát.

Můj syn je dospělejší než jsem si myslela a slíbil mi, že mi bude pomáhat, ale taťku jim nikdo nenahradí....

Teď ten jeho pubertální věk, řeknu mu, ať se netahá s holkama a on mi odpoví, že je zodpovědnější než taťka...

Manžel mu dal tento týden zaracha, nesměl ven a on mi hned vpálil, že zaracha by měl mít taťka, když mu řeknu, ať si neztěžuje mi, ať to řekne taťkovi....mu to prostě do očí neřekne, mi řekne vše a já to manželovi jen reprodukuji.....Syn mi řekl, že když taťka odejde ndo bytu sám půjde s ním, má ho rád, učí se s ním fyziku, přírodopis (se mnou češtinu, máme to rozdělené), spravuje s ním auto na garáži, věnuje se mu jako chlap.....

Muž tvrdí, že si děti bude brát každých 14 dní, měsíc prázdnin a na Vánoce, už je se svou milenkou domluvený....ona má 8-letého syna slušně vychovaného (muž ho viděl už 2 hodiny v kuse, tak to může posoudit, jak mi řekl....).K tomu mi syn řekl, jak si to taťka může představovat, tak jednoduše, on si myslí, že půjdu k bábě, která mi ukradla taťku.......

Píšu tyto řádky několik hodin, proto se omlouvám všem čtenářům, že jsem ani nepostřehla změnu písmen....

Takže můj muž po dvou měsících stále funguje jako otec a manžel....až na sex...Pečuje o děti, dává mi peníze, jezdíme a chodíme na společné akce, prostě mi řekl, dokud tady bude bydlet bude normálně fungovat.

Milenka je údajně rozvedená, prý na první stání, čemuž já nevěřím, ale budiž, už se ho na nic neptám, protože mám pocit, že když mi vše o ní vyprávěl ulevoval svému špatnému svědomí...

Já byla na krizovém centru pro děti a rodinu, ne kvůli sobě, ale kvůli děti...Rozebrala jsem vše se socioložkou a jsem ráda.

Svému muži tvrdím od doby, kdy mi to řekl, že v tom jestli má odejít mu nikdo neporadí, nikdo do toho problému nevidí, jen on sám a když chce, ať jde.....

Řekl mi, že půjde, že teď zjistil, jak byl celý život nešťastný, čemuž sám určitě nevěří....ale dobře, my mu to štěstí budeme přát a uvidíme....

Zneužívá služební auto i mobil, jeho podřízení mi posílají sms, že on se kurví v pracovní době a oni musí makat...ztrácí kolegy, kamarády, dobrou pověst i práci....a můj muž prohlásil, že mu závidí....

Budu končit, jsem unavená, že nevidím na písmenka......

Takže poslední dny, já jsem nastoupila opět do práce, je mi dobře, nemám třesy a nervové záchvaty, jako před nedávnem. Spím celé noci i bez prášku.....zatímco můj muž se převaluje vedle mě (řekl mi, že se nebude z ložnice stěhovat, a já si řekla, proč bych měla měnit já svoji postýlku za gauč v obýváku...) a poslední týden mě manžel svádí.....za dva měsíce jsme se jednou bouřlivě milovali, ale já se nebudu přece milovat s člověkem, který mi ničí vše, co vytvořil a se kterým se miluje jiná žena....

Ptala jsem se ho, proč se se mnou chce milovat a řekl mi, že neví. Ptala jsem se ho, jestli nechce mít náhodou dvě ženy....nechce.. řekl mi včera, že s ní ještě chodí a já jsem ho ubezpečila dokud se nerozejde se všemi nynějšími i potencionálními milenkami, já s ním spát nebudu, navíc nepotřebuji ani ze zdravotního hlediska chytit kvasinkovou infekci, kterou on má od své milenky, což vím jistě....

Poslední dva týdny chodí z práce včas, nikam odpoledne nechodí, celé dva víkendy byl doma a věnoval se dětem...Po mě chce sex.....vše by nasvědčovalo, že se rozešli, ale on tvrdí, že ne. Je to jen mužská ješitnost a on nepřizná, že mu dala kopačky anebo, že zjistil, že já a děti znamenáme více?

Za celé dva měsíce odcházel jen jedenkrát večer z domů, ve dvacet hodin odešel a před půlnocí se vrátil, ona bydlí na druhém konci města.....dlouho spolu určitě nebyli, jestli spolu vůbec byli?!

Říkejte mi, že kdyby s milenkou měl hodnotný vztah, že by nechtěli být spolu, i když s ní bydlí exmanžel, přece se důvod najde, jak se dostat z domů....nabízela jsem muži, ať s ní jede na víkend, řekl mi, že ona nemůže....nerozumím tomu...

Psycholožka mi dokonce řekla, že milenka mého muže je vymyšlená osoba, aby získal moji větší přízeň a zájem, že jsem se asi hodně věnovala dětem (ale ony to potřebovaly) a on byl odstrčený nebo se tak cítil...Já vím, že to není smyšlená osoba, že existuje.

Opravdu končím. Manžel jel na víkend ke svým rodičům i se synem, dcera je nemocná a hlídají ji moji rodiče, protože já pracuji sobotu i neděli od 6 do 18 hodin .....

Určitě někdo z vás dočte tyto řádky až sem a děkuji vám za názory...

Doufám, že za nějakou dobu napíšu pokračování...

Ještě jsem zapomněla napsat, že celé dva měsíce, co má muž milenku, funguje u nás doma vše normálně jako před tím. Vařím denně teplý oběd, peču každý týden buchty, skoro denně chystám manželovi svačinu. Uklízeno bylo poslední dobou více než jindy, jelikož jsem měla dva měsíce neschopenku a obrátila jsem "vzhůru nohama" celý byt.

O manžela tedy nebojuji, jako nějaká hysterka, je pravda, že za dva měsíce jsem možná pětkrát křičela a několikrát jsem plakala, ale teď mám sílu, že už nepláču a nekřičím.....

Bojujeme o něj, že jsme s dětmi tady, že se o nás může starat, jako doposud, že mu nedělám naschvály a děti neštvu proti němu. Vím, že si to nezaslouží, ale je mi ho líto, říkám si, že z jeho strany to byl flirt, kterého se jeho milenka chytla. Jeden kolega manžela mi řekl, že je škoda, že můj muž si myslí, že mu ji všichni v práci závidí, ale vůbec nevidí, že je to žena, která nebude mít ani na zaplacení nájmu, po odchodu jejího exmanžela a že jí možná nejde o mého muže tak, jako o jeho peníze. Já si myslím, že to není až tak docela pravda, protože vím, jak funguje komunikace mezi nimi prostřednictvím sms nebo přímo mobilu, muž se neštítí uspávat dceru, držet ji za ručičku a druhou rukou posílat sms milence.....minulý týden telefonoval s ní půl hodiny před naším 14-tiletým synem, po pár minutách se zavřel do obýváku, já přišla domů a syn celý nešťastný říkal, že taťka dlouho telefonoval a jestli si myslím, s kým, stejně jako on....Copak ten chlap nemá cit a neví, že takovými skutečnostmi ublížuje svým dětem.

Někdy si říkám, že kdyby hned vypadl a našel si podnájem (což mi dvakrát za dva měsíce řekl, že si bude hledat podnájem), pro nás by to bylo jednodušší, ale tak je to stále otec, který se se synem učí, s dcerou hraje, který mi bez reptání utře nádobí, který nám .....bude chybět v každodenní životě. Odsuzuji, když mi řekne, že kdykoliv děti mohou k milence za ním přijet, je to na druhém konci města a mohou s ním řešit problémy anebo prý nebude problém, aby se se synem učil, když se odpoledne za ním vypraví....já mu říkám, vždyť děláš většinou do večera a většinu víkendu jsi v práci a myslíš, že ta paní ti bude tolerovat, když z toho mála času pro ni, ještě věnuješ část svým dětem.......ano můj muž si myslí, že děti budou i s jeho novou ženou vycházet a proč by neměli.....