Z deníku maminy
13.6.2003 22 názorů
Co obyčejného stihne prožít během 14 obyčejných dnů jedna obyčejná větší rodina...
Děti jedou na školku v přírodě
- Byla jsem pyšná, že se mi podařilo jim sehnat a zabalit všechno (kromě slunečních brýlí), i když leccos bylo za cenu toho, že než bych něco hledala, šla jsem to koupit (švihadla, baterky, Dětský repelent).
- Byla jsem pyšná, že jsem nakonec zvítězila nad svou blbostí a nechala navrchu věci, ve kterých měly jet a to i boty, které jsem zabalila do kufru a následně je zmateně hledala po celém bytě 3x !!!
- Byla mírně rozladěná, když autobus měl jako obyčejně zpoždění a děti místo v půl deváté odjížděli ve čtvrt na 10. První objednaný vůz měl cestou poruchu a náhradní nemohl naší školku najít. Nakonec zastavil u školy a znaveně telefonoval, že už je na místě, ale nikde nikdo… Ano, to je častý případ. Bohužel… Okolí naší školky totiž tvoří jakýsi Bermudský trojúhelník jednosměrek a slepých ulic působící neznámou silou působí na ovladatelnost vozidla a psychiku řidičů, kteří zmatkují a bloudí… Přes plot zahrady vždy pozorujeme, jak se střecha autobusu přibližuje, aby pak autobus školku bez povšimnutí minul. To již víme, že je vše ztraceno, protože cesta, po které autobus odjel, vede zpět na hlavní silnici, odkud začíná nové bloudění. Zkušení rodiče vypravující na ŠVP již druhé či třetí dítě se v této chvíli ujímají organizace a vysílají hlídky k hlavní silnici, k pravděpodobné odbočce z ní a k místo KO (Kritické odbočení). Čtvrtá hlídka jde volným krokem k nedaleké škole, protože tam je zřejmě epicentrum a místo pro ztroskotání…
- Byla jsem pyšná na svého synka, který se mě nedržel celou dobu čekání za šaty, jak jsem se obávala, ale lítal s kamarády a po nastoupení do autobusu dělal jen smutné protáhlé obličeje, ale neplakal ! Nejvíc plakala Pavlínka, holčička, která jela již podruhé, navíc se starším bratříčkem a maminkou, která byla zdravotnicí a bez ní by se neodjelo !!! Někteří rodiče tiše kleli a obávali se "plakací laviny", ale kromě ještě jedné holčičky, která jela poprvé a do školky nastoupila až od února, neplakal nikdo. ANI PETŘÍK, ANI ŠTĚPÁNKA !!! MÁM STATEČNÉ DĚTI !!!
- Byla jsem překvapená, když mi hned ten večer volali ze školky v přírodě, že dobře dojeli, že svítí sluníčko a všechno je príma. Byla jsem překvapená a trošku mě zlobilo, že mi volali i druhý den, protože si to Štěpánka vyžádala ! A co chtěla ? Nic… Jenom mi prostě chtěla zavolat… Byla jsem překvapená příjemně, když mi přišel do Štěpánky pomalovaný korespondenční lístek a druhý den "dopis" - obrázek nějakého přírodního výjevu, skoro "načmáraný", složený do obálky… A od Péti nic. Ticho po pěšině. Jednou jsem o tom přemýšlela v polospánku,a polila mě hrůza, že na žádnou ŠVP neodjel, ale zůstal ve školce - zapomněla jsem ho vyzvednout !!! Volala jsem do práce manželovi, abych se ujistila o stavu věcí a pak posílala nenápadnou SMS na mobil paní učitelky, že bych se jen chtěla ujistit, že je všechno v pořádku, a jak to Petřík snáší. Byl z toho 20ti minutový telefonát a ubezpečování, že Petřík je v kolektivu moc spokojený, samostatný a ani moc nezlobí… Zlatá učitelka !
Do naší i tak početné rodiny přibude v lednu tak trochu nečekaně nový přírůstek.
- Toto "podezření" trojnásobné matky se záhy potvrdilo a několik dní jsem měla náladu dost mizernou… Nicméně - hormony začaly pracovat na plné obrátky, a tak jsem již se svým "jiným stavem" smířená a začínám si sumírovat deníček "Těhotná počtvrté" :-)
- Manžel, i když bere v úvahu všechny nesnáze, které to mohou provázet, je nadšen a těší se.
- Pobavila mě moje tchýně, které jsme řekli zhruba tuto větu: "Budeme mít pro dědečka dárek k 60. narozeninám - další vnoučátko." Tchýni se zamlžil zrak dojetím a řekla: "No jo, ono už tomu dědkovi bude šedesát ! …"
- Musím zaťukat, že s nevolnostmi se to zatím dá vydržet, žaludek se mi houpe často, ale na zvracení to bylo zatím jen jednou a "rozkejchala" jsem to. Při Anežce jsem si nemohla skoro ani vyčisti zuby nebo zakašlat.
- Nepříjemné je to ve vedrech, která panují posledních pár dní… Jsem jako omámená, celý den bych prospala, a tak jakmile usíná Anežka, uléhám také. Bohužel už to začíná být na domácnosti znát, funguje jenom nejnutnější chod, nepořádek se mírně hromadí. A to je přede mnou ještě celé léto ! Ach jo…
Zpátky doma
- Ze školky v přírodě se vrátili oba se stejným kašlem, s jakým odjeli, takže vlastně vše v pořádku, až na to, že jeden chlapeček se těsně po návratu osypal s neštovicemi… To by mi nevadilo tolik - já jsem neštovice prodělala a u dětí je rozhodně lepší, aby je měli v tomhle věku, než o 10 -15 let později. Ty 4 - 5 dní horeček se dají vydržet… ALE !!! Na dobu, kdy tak zhruba vychází inkubační doba, máme zamluvenou a zálohou zaplacenou dovolenou v Rožnově pod Radhoštěm. Samozřejmě, lepší Beskydy, než Turecko, či Egypt, ale stejně - co si počít v těsném bungalovu se třemi dětmi s horečkou ? … A to ještě není to hlavní ! Kvůli možné nákaze neštovicemi s námi nejspíš nepojedou kamarádi s holčičkou o 6 týdnů mladší, než je naše Anežka. Kromě té malé, totiž neměla neštovice ani maminka a propuknutí nemoci u nich vychází na dny další dovolené, tentokrát zahraniční… No, zase mám o čem přemýšlet a stejně tak i zaměstnanci objektu, kam jsme měli dorazit, protože nám nikdo nedokázal říci, jaké mají stornovací podmínky a zda nám zálohu vrátí v plné výši.
- Od jiných kamarádů jsme podědili kolo - velký sen Petříka i Štěpánky. Horko nehorko, navléknou na sebe všechny chrániče na kolena, lokty a zápěstí, šátek pod příliš velkou helmu, a učíme se jezdit. Zde musím pochválit zejména Štěpánku, protože je opravdu šikovná ! Předevčírem proběhla první zkušební část, to zvládla jízdu téměř bez přidržování,chvilkami jela i sama, ale nesměla o tom vědět :-), dnes, po druhé "dávce" zvládla i zatáčet, částečně brzdit, ale hlavně samostatně nasednout a rozjet se ! Všechno své snažení prokládá křikem, vztekáním a urážením, že už bych jí nejraději jednu lupla. Za všechny pády a nezdary může TO BLBÝ KOLO, já, která jsem jí špatně přidržela nebo Petřík, který se připletl do cesty s koloběžkou. I přes to moje nervy vydržely, a ona, povzbuzena vlastním úspěchem, sama převedla několik pádů a bouraček v žert. … Petřík dnes jezdil jen krátce, a po jednom pádu, ovšem nijak dramatickém, se šel odstrojit a přivezl si koloběžku. Na té drandil po zbytek večera a kolo mu nechybělo.
Štěpánka - budoucí prvňáček
- Pořád jsem váhala, jestli nakonec požádat o odklad dodatečně nebo nechat být tak, ale nakonec tedy "jdeme do boje" :-))) … Dostali jsme pozvánku na společnou schůzku rodičů a budoucích prvňáčků a byla jsem opravdu mile překvapena. Škola se od mých dětských let zvenku moc nezměnila, ale zevnitř ano a docela mile. Naši prvňáčkové se učí podle programu "Začít spolu" a z toho, co jsme měli možnost vidět a zažít, to bude, myslím, docela pěkné. Budoucí třídní učitelka mi sice přišla taková neslaná nemastná a absolutně bez charisma, ale děti to asi cítí jinak. My, dospěláci, vnímáme hlavně osobnost paní ředitelky, která má charisma skoro hmatatelné, a to je pro její funkci moc důležité.
- Ta schůzka byla pěkně a pečlivě připravena - dostali jsme seznam pomůcek i instrukce o provozu školy, ale tak milým a sympatickým způsobem, že se o tom opravdu musím zmínit. Pak jsme ještě zcela nenápadně prošli dvojím seznamování, rodiče mezi sebou, i když se převážně ze školky známe od vidění a od pozdravení, vyzkoušeli jsme si Ranní kruh - jakýsi každodenní zahajovací "obřad" a dále "Dílničky", typ výuky, kdy děti pracují ve skupinkách, někdy společně, jindy samostatně - neumím to popsat, ale skutečně jsem já i manžel odcházeli s dobrým pocitem.
- Kromě první třídy jsem nechala Štěpánku zapsat také do "hudebky", dříve Lidová škola umění, nyní Základní umělecká škola, na tak zvanou Přípravnou hudební výchovu. Trvá do ledna, a od druhého pololetí se přidává zvolený hudební nástroj. Ten jsme ještě nezvolili a je zajímavé, jak se ani po více než 20ti letech nezměnil přístup profesorů. Když jsem totiž do té kdysi LŠU začala chodit já, jevila jsem se jako velice muzikální a nadaná. Chtěla jsem se učit hrát na flétničku nebo na piano, ale to jsme v té době neměli. Pan ředitel ale přesvědčil tatínka, že "mám na víc", a tak jsem byla zapsána do houslí. Kupodivu mi to ale nešlo tak, jak nadějně to vypadalo, housle opravdu nejsou hudební nástroj, který byl malého muzikanta ihned naplnil uspokojením, levá ruka bolí, z pravé vypadává smyčec, všechno nějak skřípe, vrže a neladí, zkrátka housličky nebyly to pravé. Díky nim jsem se ale naučila noty a mohla si tak zahrát na flétničku, co se mi zlíbilo, stejně tak na piano, které tatínek šťastnou shodou okolností koupil, později jsem odkoukala i akordy na kytaru, takže dnes mohu říct, že mi housle daly hodně, moc ráda jsem hrála ve školním orchestříku, ale s flétničkou či pianem bych byla spokojenější.
- Proč to píšu? Protože pan učitel, který krátce "zkoušel" Štěpánku z písničky a vytleskávání rytmu mi naznačoval, že tohle dítko "má na víc" než je flétnička, o kterou máme zájem. … Co chce Štěpánka nevím a podle všeho to neví ani ona sama, ale flétniček máme doma několik i jsme zkoušeli nějaký prstoklad na pikolce, co má malé dírečky pro malé prstíčky, tak si myslím, že by jí to mohlo bavit. No - holt další věc k přemýšlení…
- A ještě jedno přemýšlení mám - současně jsem nechala Štěpánku zapsat i do Pohybově-taneční přípravky na téže ZUŠ a tam by chtěl chodit i Petřík - paní učitelka říkala, že je sice ještě malý, ale zkusit se to může a uvidíme. Takže teď už mi chybí akorát vrtule do zadku (omlouvám se, nenašla jsem výstižnější výraz), abychom to všechno stihli navštěvovat, k tomu Anežka a od ledna miminko…
V její náručí
Vyhledávání článků podle věku
Seriály
Vývojové tabulky
Těhotenství |
Dítě |