Otcovské fejetony: Není vhodné pro děti

Snaha manipulovat a izolovat potomky je někdy až komická. Snad proto mi naskočil ten svérázný otec, kterého - v povídce Jak jsem se učil plavat - v šedesátých letech minulého století vymodelovali Miloslav Šimek a Jiří Grossmann. Zmíněná hlava rodiny nepřála obyčejné vodě. Když pršelo, dětem tvrdila, že z nebe padá síra a rodinné koupání probíhalo ve vaně napuštěné světlým pivem. „Síra, síra!“ volaly pak děti na školní vycházce při dešti. V povídkách je možné ledacos, řeknete si. Autoři fabulují, nadsazují, ale v reálném životě to přece chodí jinak.

Nedávno jsem zjistil, že například existují lidé, kteří před dětmi utajují existenci vepřových řízků. Přijela nás navštívit sestřenice Alžběta - v dlouhých batikovaných šatech, krk omotaný korálky, křížky a v každé druhé větě používala slova „přírodní“ a „alternativní“. Byla zábavná. Když nadešel čas oběda a manželka začala servírovat řízky s bramborovým salátem, zeptal se Alžbětin syn Matouš, co je to za jídlo. Koukal jsem jako blázen. Vždyť tomu klukovi je pět let a neví, co je řízek? „To jsou mrtvolky, to my nepapáme,“ pronesla sestřenka a Matouš se rozplakal. Následovala přednáška o vegetariánství. Jídlo mi nechutnalo a zřejmě jsem se měl začít cítit provinile, že před dětmi tajím informace o škodlivosti masitých jídel.

Chudák Matouš, říkal jsem si během odpoledne, kdy nás Alžběta poučovala. Její vyprávění o všemožných ďábelských nástrahách, které mohou škodit našim dětem, nebralo konce.

Hlava mě třeštila, ale za to si můžu sám. Jestliže ke mně totiž hovoří nějaká přemoudřelá bytost, obvykle mlčím a nepouštím se do polemik. (K čemu hádky, že?)

Alžbětina řeč plynula ostrým tempem a já si pomalu skládal obraz světa pro malého Matouše, který v tomto informačním skleníku začne brát rozum.

Na této planetě není místo pro masožrouty. Nejsou tu ani televizory, na nichž se dají naladit komerční stanice. Je to svět bez počítačových her a internetových kaváren. Knihy Irvina Welshe nikdy nevyšly. Film Trainspotting nebyl natočen. Punkrockové kapely nevznikly. Politika neexistuje. Fotbal není. Stejně jako úchylové z kategorie homosexuálních pedofilů. A co je nejdůležitější: nepotkáte tu člověka, který by měl jiný názor než Matoušova máma.

Přiznám se vám, že o toho kluka mám strach. Dovedu si živě představit, jak se za pár let začne odtrhávat od máminy sukně a jak při prvním setkání s každou utajovanou skutečnosti bude křičet: „Síra, síra!“. Nemluvě o tom, co s jeho psychickým zdravím jednou provede odhalení, že přišel na svět v jedné pražské „odlidštěné“ porodnici a ne doma „přírodně“ ve vaně, jak poslední dobou barvitě líčí jeho maminka.

Netuším, nakolik se snažíte své děti chránit před nejrůznějšími „ďábelskými“ nástrahami vy. Jestli vám to připadá dobré, dělejte to třeba jako Alžběta. I to je cesta.

Kdyby mělo být po mém, přál bych všem holkám a klukům, aby jim jejich rodiče otevírali svět se všemi krásami, hrůzami i paradoxy. To znamená, že jim s přihlédnutím k jejich věku budou postupně předkládat informace, s nimiž se generace začátku 21. století naučí pracovat. A pozor: nezapomenout při tom na dějiny vlastní rodiny (i ty jsou pro děti vhodné).

Troufám si tvrdit, že to všechno je dobrá prevence před manipulátory všeho druhu.

Nebo snad znáte lepší způsob ochrany vašich dcer a synů?