Otcovské fejetony: Střílečky

Skoro každý měsíc narazím v tisku na nějakou objevnou informaci z vědeckých kruhů. Zpravidla se píše o skupině zahraničních odborníků, kteří zjistili, jaký vliv má na děti ve školním věku vysedávání u počítače. Opravdu nic veselého! Minimálně si zničí záda, taky oči a možná přivedou ke krachu leckteré výrobce míčů. Kdepak sport, s tím je konec. A když se ještě ve formulacích trochu přitvrdí, vypadne z toho mediální strašák: každý kluk, který má rád počítačové hry, může být v dospělosti agresorem a možná i vrahem. Drsná eventualita, že?

Nejmladší generaci počítačových maniaků si často berou do úst i lidé, kteří mají o počítači, elektronické poště a internetu podobné představy asi jako já o jaderné fyzice. Tedy mlhavé. Podivné odsudky slýchávám například při cestách městskou hromadnou dopravou. Není to tak dlouho, co jedna paní schovaná za bulvární deník vyprávěla své kamarádce o chlapovi, který týral svou manželku a nakonec pravila, že „to všechno mají z těch počítačů“. (Jasně, věznice jsou plné bývalých počítačových cvoků, mladá paní!) Kdybych byl v tu chvíli smělejší, vsunul bych se do debaty s poznámkou, že nejvíc se počítačové hry podepsaly na Stalinovi, Hitlerovi a Gottwaldovi.

Namísto ironizování, které by ty dvě kecalky patrně nepochopily, jsem spíš myslel na svého jedenáctiletého syna. Dostal se totiž do fáze, kdy je schopen několik hodin trávit před monitorem, podivně se kroutit nad klávesnicí, být jaksi nepřítomen a prožívat ta všechna dobrodružství virtuální reality. Nedávno vyprávěl dědovi, jak si s klukama ze třídy schoval bednu granátů v nádražní hale. Babička, která to z kuchyně slyšela pouze na čtvrt ucha, přiběhla do obýváku s vyděšeným výrazem ve tváři a zvolala: „Cožééé?! Jaký granáty?!!“ Uklidnila se až po opakovaném ujištění, že granáty i nádraží jsou pouze součástí jedné počítačové hry.

Omletá otázka: „Co z těch dětí bude, když je baví jen střílení a zabíjení?“

Odpověď: Já nevím, možná něco, možná nic moc, ale jedním jsem si zcela jist: za rodičovským (a hlavně prarodičovským) bědováním se leckdy skrývá mizerná paměť.

Cožpak si nikdo nevybavuje, jak jsme si hráli například my - děti narozené koncem šedesátých let?

V předpubertálním období jsem nevynechal jediný válečný film. A vězte, že v sedmdesátých letech minulého století jich bylo v televizi i v kině habaděj. Pravda, nejčastěji v nich bojovali sovětští vojáci proti německým okupantům. O Angličanech a Američanech se záměrně mlčelo. Ale jako dítě jsem to nevnímal. Bavilo mě lézt po staveništi před naším panelákem a hrát si na sovětského průzkumníka nebo na partyzána ze slovenských hor. Víte vy vůbec, kolik jsem zabil německých vojáků? Tisíce...! A představte si, že jsem střílel i do příslušníků Rudé armády, to když jsem se ocitl ve druhé partě, která představovala fašisty. Pokud si dobře vzpomínám, nejvíc mě hry na vojáky bavily, když jsme s tátou v kolínském kině Jas navštívili promítání dnes již zapomenutého velkofilmu Sokolovo (pojednával o armádě Ludvíka Svobody a její cestě z Buzuluku do Prahy). To bylo maso! Kam se hrabou dnešní americké akčňáky... Krev tekla proudem a zákopy byly plné zastřelených vojáků. Po zhlédnutí zmíněného filmu jsem si pak na strejdovi Slávkovi - šikovném truhláři z Velkého Oseka - vykručel dřevěný samopal, napodobeninu toho ruského s pevnou pažbou a bubínkovým zásobníkem. Velká frajeřina! Nikdo z mých kamarádů totiž takovou zbraň nevlastnil. Jen já - fiktivní hrdina Sovětského svazu.

Nevím, jak se to stalo, že mě války přestaly zajímat. Snad to způsobil věk. Je zajímavé, že vzpomínky na dětské válečnictví jsem skoro vytěsnil z paměti.

A vida, objevily se. Zřejmě díky synovi, který - jak jsem už uvedl - jede ve střílečkách, což podle teorie jedné paní od nás z autobusu může způsobit, že z něj bude za pár let chladnokrevný zabiják.

Je fakt, že člověk nikdy neví, co s jeho dítětem provede puberta a co přinese život. I tak lze zůstat optimistou. Třeba se syn alespoň částečně potatí a navzdory všem válečnickým inspiracím se v dospělém věku bude zbraním vyhýbat a nezmůže se ani na zbrojní průkaz.