Pro pamětníky - oděvní touhy osmdesátých let minulého století

Tak copak že to v oněch letech nejvíc "frčelo"? :o)

Někdy kolem roku 1984 sen všech školních děvčat. Byla to v podstatě odporná plátěná vesta z druhořadé látky, ale na čelních dílech měla čtyři kapsičky; a která dívka chtěla být opravdu frajerka, musela mít alespoň jednu kapsičku ze síťoviny. Síťovina vypadala trochu jako řídce tkaná záclona a bývala zhotovena převážně z materiálu syntetického. Ó, bývalať to prestižní záležitost, mít tričko se síťovinou! Leč zpět k vestičce. Šikovné matky svým dcerám nějakou tu vestičku ve veselé barvě spíchly samy; moje matka byla vždy na rukodělné práce levá jak turecká šavle a tak jsem trpěla bez vestičky. Vzpomínám si na jeden dopis, který mi psala Šárka na pionýrský tábor. Kromě toho, že v něm stálo: "Dnes v rádiu říkali, že podle agentních zpráv umřel Sepeš. Mě se hodně líbí. A tobě?", zmiňovala Šárka fakt, že potkala v samoobsluze spolužačku Elenu, a ta měla moc hezkou červenou vestičku se síťovinou. Zaskřípěla jsem zuby, ale ještě jsem to zvládla; horší bylo, když zručná matinka stvořila vestičku i Šárce. To už na mě bylo moc a začala jsem doma tvrdě vyžadovat vestičkuvestičkuvestičku tu s kapsama a se síťovinou. Nakonec ji matka sehnala na nějaké pouti; pouti byly vůbec proslulé tím, že se zde stánkaři nabízeli rukodělné výrobky, co do kvality šílené, na první pohled však prudce moderní. Moje vestička byla růžová (!!!) s černým lemováním a bez síťoviny. Když jsem si ji poprvé navlékla, vyběhla jsem před dům a netrpělivě vyhlížela, až se Šárka s rodinou vrátí ze zahrádkářské kolonie a uvidí ji. Už nevím, co Šárka na růžový děs tehdy řekla, ale vzhledem k tomu, že jsme se nepopraly, to asi nebylo tak hrozné.

Všichni jsme toužili mít kožené kalhoty, takové ty černé, co pevně obepínají nohy i prdýlku. Měli je totiž zahraniční zpěváci (ne ti ze Sovětského svazu, pochopitelně) i zpěvačky a vypadali v nich děsně sexy a děsně in. Ve dvanácti letech jsem jen těžko mohla vypadat sexy, ale hodně jsem chtěla být in. Ale s koženými kalhotami to byla těžká věc. Ušít podomácku se nedaly a v Maďarské lidové republice byly tak drahé, že jsme se na ně neopovažovali ani pomyslet. Kupodivu se na tuzemském trhu objevil jakýs takýs ekvivalent - černé koženkové kalhoty neforemného střihu a s odpornými zlatými zipy v polovině nohavic. Byly podšité něčím, co vypadalo jako skelná vata a v kontaktu s tělem se to také chovalo jako skelná vata, ale tehdy mi připadaly pěkné. Po několikatýdenním soustředěném nátlaku ("musím je mít... vždyť je má i Michal David!") matka kapitulovala a tu hrůzu mi zakoupila. Moc jsem se těšila na den, kdy s mohutným vrzáním, doprovázejícím každý krok, vstoupím do třídy a všichni padnou naznak - leč, při premiéře mých koženkových kalhot nikdo nikam nepadal. Pouze třídní učitelka na jejich existenci zareagovala. Požádala mne o žákovskou knížku a následně do ní vepsala: "Chodí do školy výstředně oblečená. Kovářová." Když jsem pak večer předložila poznámku matce k podpisu, tato zavrtěla nechápavě hlavou a otázala se, zda jsem přišla do školy jen v kombiné. Odvětila jsem, že nikoli, že jsem si jen vzala ty nové kalhoty. Musím říct, že tato poznámka byla snad jediná, za kterou jsem nedostala nakládačku. Trestat dítě za to, že si obléklo do školy kalhoty, to byla silná káva i na moji matku, která obvykle neměla k pásku nebo vařečce daleko. Poněkud tristní bylo, že se za pár dní objevila ve stejných kalhotách jistá dívenka ze třídy "C" a nosila je pěkných pár dnů po sobě, aniž by jí bylo cokoli vepsáno do žákovské knížky. Zřejmě to bylo tím, že její otec byl učitel, zatímco můj otec byla jen mýtická (a navíc záporná) postava z rodinných bájí...

V útlém mládí do našich životů vstoupily mikiny. Ty opravdové, s nášivkami "Nike" nebo "Adidas" jsme ale znali jen ze zápaďáckých katalogů. Zápaďácké katalogy pro nás nebyly žádným tajemstvím; v každé třídě bylo alespoň jedno dítě, které mělo "někoho" venku, a pokud ne natrvalo, pak aspoň mělo rodiče, který tam někdy byl. "Být na Západě", to byl sen každého školou povinného dítka té doby, a když se to některému povedlo, ostatní ho dílem obdivovali, a dílem (větším) mu to pekelně záviděli. Z naší třídy se jako jediný dostal na Západ spolužák Kocába, který měl tetičku v Holandsku. Jeho pobyt v zemi imperialistického molocha dokonce zajímal i naši učitelku, takže namísto jedné vyučovací hodiny požádala Kocábu, aby o své cestě do země, kde vládne smrdutý kapitalismus vypravoval. Už nevím, co přesně vypravoval; je dost dobře možné, že ho díky mohutnému skřípotu zubů nebylo ani slyšet. Ale vraťme se k mikinám. První mikiny, které byly běžně k mání, uvrhli na trh stánkaři. Kdo také jiný. Stánkaři byli vůbec divná sorta lidí. Prodávali skoro všechno, a skoro všechno, co prodávali, bylo příšerné. Ale v dilematu - nosit příšerné napodobeniny oblečení nebo krimplen? - vyhrávali na celé čáře. První mikina, kterou jsem vlastnila, byl červený froté přízrak s výstřihem do véčka a s neuměle natištěným nápisem "Charlie". Nápis "Charlie" byl ale viditelný pouze do prvního vyprání.

Takové mikiny od stánkařů měl každý - a to, co měl každý, přestávalo být v určitém okamžiku zajímavé. A tak jsem se odhodlala k experimentu. Bylo to v době, kdy v zápaďáckých katalozích jednoznačně dominovaly trička a mikiny s obrázkem. Obrázky to byly rozličné - kokosové palmy, dívčí hlavy, psíci, kočičky, ptáčci; cokoli si jen člověk mohl přát (tedy člověk, žijící na Západě, samozřejmě). Podařilo se mi v útrobách prádelníku najít žluté pyžamo ze silné bavlněné látky, které nikomu z rodiny nepatřilo. Pravděpodobně pocházelo z pozdních šedesátých či raných sedmdesátých let, ale bylo pozoruhodně zachovalé. Ano, pravda, žluté; ale jak říká staročeské moudro, "v nouzi Franta dobrý". Spodní část pyžama byla pro mé záměry nepoužitelná; zaměřila jsem se na díl horní. Připravila jsem si sadu barevných fixů a rozhodla se, že si na něj namaluji nějaký obrázek, takový, jako mají ty slečny v zápaďáckém katalogu. Ze všeho nejvíc se mi líbil obrázek tygří hlavy s jedním předsunutým drápem, ale sebekriticky jsem uznala, že by se mi nemusel povést a já měla k dispozici pouze jediný pyžamový díl a tudíž žádný prostor pro experimenty. Takže jsem na pyžamo namalovala několik planet, uprostřed nich kosmickou loď, a celé dílo jsem završila nápisem "SPACE". S výsledkem své kreativity jsem byla spokojena a hned na druhý den jsem se v něm vydala do školy. Zdálky vypadalo moje pyžámko docela impozantně, ale zblízka bohužel práci Centrofixu nezapřelo. I tak jsem sklidila mezi některými spolužačkami uznání za svou lidovou tvořivost. Kdo ovšem sdostatek uznání neprojevil byla moje babička, která mi pyžamový díl odebrala a zakázala mi, abych v něm ještě někdy šla do školy. Navíc mi strašně vynadala, že jsem zkazila takové pěkné pyžamo, které vydrželo tolik let jako nové a já ho zneuctila svým výtvarným projevem. A tak jsem pozbyla svou mikinu s obrázkem na věčné časy a nikdy jinak.

Ve starším školním věku nám již nestačilo mít to, co nosí Jitka nebo Lenka. Naopak, chtěly jsme mít něco jiného; něco, co nemá nikdo, leda snad Zápaďáci. Náš zrak i čich byl již natolik vycvičený, že jsme dokázali přesně vytipovat, do které prodejny s textilem kdy co přivezou, kdy budou na náměstí zase trhy (akční rádius stánkařů - na rozdíl od současnosti to tehdy nebyli Vietnamci; Vietnamci přes den pracovali v socialistických továrnách a po nocích šili džíny. Je velmi pravděpodobné, že Vietnamci šili i větší část stánkařského sortimentu, ale prodávali ho osoby jednoznačně evropského původu. Po listopadu 1989 již byli zřejmě stánkaři natolik finančně zabezpečeni, že se raději věnovali privatizaci a holandským dražbám a svá místa ochotně přenechali svým bývalým dodavatelům), případně kdo v okolí prodává nejlevnější bony. Obzvlášť obezřetní jsme museli být, pokud šlo o džíny. Tuzemský výrobce se sice snažil a přehodil mladistvým jeansové kalhoty (zn. Prekon), ale mládežník v Prekonech byl obecně považován za trapáka a za "socku". My světáci jsme museli mít tuzexové džíny "Wildcat" - později, na sklonku socialismu, je nahradila světoznámá značka Levi´s (Tuzex na stanici metra Vltavská).

Těsně před pádem totality, v létě 1989, jsem si na džíny Levi´s vydělávala v potu tváře na brigádě v továrně na zapalovací svíčky. Byly to krušné chvíle. Vstávala jsem každé ráno ve tři čtvrtě na pět, protože dělnický autobus odjížděl v 5.15, a každý den jsem se cestou v autobuse tiše modlila: "Prosím tě, pane Bože, ať havarujeme, ať se ten zasraný, zkurvený autobus převrátí do škarpy, ať skončíme všichni ve špitále, ale hlavně ať nedojede do továrny!" Pánbůh mne nikdy nevyslyšel, a tak jsem každé ráno v 5:48 vkládala svou kartu do píchaček a pár minut před šestou vstupovala na své pracoviště, kde mne čekaly kovové krabice se sto otvory. Do každého otvoru se musel dát jeden kovový spodní díl, jedno miniaturní těsnění a jeden porcelánový svršek; pět krabic za hodinu, čtyřicet krabic za den. Za čtrnáct korun na hodinu, pokud mne paměť neklame. Ale džíny Levi´s jsem opravdu moc chtěla...

Když se mi pak podařilo směnit převážnou část své brigádnické výplaty na 120 TK (tuzexových korun - to byl oficiální název bonů, jedna TK se na černém trhu dala koupit za pět korun), vydala jsem se do Tuzexu na Vltavské pro své vysněné džíny. Bohužel, moje vysněné džíny stály 125 TK a tak mi nezbývalo nic jiného, než odjet na stanici metra Mládežnická - nyní Pankrác - zde se před tamním Tuzexem sdružovali veksláci. Okamžitě poté, co jsem překročila pomyslnou čáru mezi okrajem chodníku a výlohou Tuzexu, už tu byl vekslák a vybafl na mne: "Bony? Chcete bony?" "Chci," přiznala jsem po pravdě. Vekslák bleskurychle vytáhl z kapsy vějíř dvaceti-, padesáti- a stobonových poukázek a rozšafně se otázal: "Kolik?" "Pět..." zašeptala jsem polohlasem, neb mi bylo trapně. Vekslák se zašklebil, skryl poukázky opět do hlubin své bundy a podal mi ušmudlanou pětibonovku. Asi se domníval, že si chci koupit žvejkačky s Donaldem. Cítila jsem se poněkud hloupě, ale dosáhla jsem svého. Měla jsem originál džíny Levi´s. Nosila jsem je tak dlouho, dokud ze mne nespadly nadměrným opotřebením.

Kromě jeansových kalhot Prekon byly v obchodech ještě k mání maďarské džíny Yukon. Měly o poznání modernější střih, ale byly úzkoprofilové. Což znamenalo, že na zásilku dvaceti kusů podupávalo před prodejnou textilu asi sto lidí. Podařilo se mi jedny ukořistit. Asi po roce nošení jsem usoudila, že jsou už trochu passé, a tak jsem si na pravou nohavici nažehlila nápis "Tom & Jerry". Z písmena "O" ve slově "Tom" vykukovala hlava kocoura Toma, a pod písmenem "Y" byl zobrazen celý myšák Jerry. Nechápu, co mne to tenkrát popadlo. Od chvíle, kdy jsem nápis na kalhoty nažehlila, jsem je neoblékla ani jednou; leda na cestu s odpadkovým košem k popelnicím. Tom a Jerry se na nohavici drželi jak helvítská víra a nešli dolů ani po dobrém, ani po zlém. Někdy v polovině osmdesátých let se v oblasti kalhot objevil nový fenomén - kalhoty s kytičkami, s pruhy a kalhoty z tygrované látky. Měla jsem je všechny. Z trhu, jak jinak. Kalhoty s kytičkami byly temně růžové a na každé nohavici bylo asi pět až šest černých kytiček. Kalhoty s pruhy byly rovněž tmavě růžové s černými pruhy; tygří kalhoty byly... prostě tygří. Ve skutečnosti jejich vzorek připomínal leoparda, který se pár dní válel v silážní jímce (černé okrouhlé skrvny na zelenohnědém podkladu), ale kdo by si tehdy lámal hlavu s určováním živočišných druhů. Tygří kalhoty jsem měla nejraději; proto jsem si je také oblékla na narozeninový večírek jedné žákyně z "déčka". Ani nevím, proč mne tehdy pozvala. Nebyly jsme zrovna kamarádky, znala jsem ji jen zběžně. Možná jsme spolu hovořily zrovna v den, kdy se večírek konal, a tak jí prostě jen bylo hloupé mne nepozvat. Večírek se odehrával zcela v intencích dvanáctiletých mozků - hodně dortů, arašídové křupky, chlebíčky se šunkou, kyselé okurky a pomerančový džus. Jedly jsme a popíjely, co se do nás vešlo. Žel, při cestě zpět domů mne zklamal můj, jindy azbestový, žaludek. I dnes, v dobách, kdy má tělesná schránka chátrá a choří pod vlivem nemilosrdného zubu času, žaludek pracuje jako švýcarské hodinky. Tehdy ale fatálně selhal. Při vstupu do domu jsem poprvé pocítila, že šlehačkový dort a kyselá okurka asi nebyla nejlepší kombinace. Poté, co jsem nastoupila do výtahu a zmáčkla tlačítko "5", dalo se uvnitř mne cosi do pochodu, ve střevech to udělalo "žblll... blll", a mé tygří kalhoty začaly připomínat hnojného leoparda i zevnitř. Byl to jen malý (co do objemu) incident, ale znechutil mi nošení tygřích kalhot na pěknou řadu měsíců…