Jonathane, hrej si...

Trochu jí to rozčilovalo, ale zároveň ho obdivovala. Ve svých 12 letech její syn Johnathan ovládal takovou složitou hru! Sama by to zřejmě nezvládla ani dnes….

„Johnathane !“ trochu se zlobila, zítra je škola, je 11 večer a on si stále hraje. Viděla, že jí zaregistroval a zvednul levou ruku od tlačítek – palec s ukazovákem spojený jako O. Měli to domluveno jako znamení znamenající „OK dodělám tuhle misi a jdu od toho“. Bylo na něj spolehnutí, vždycky to dodržel. Dřív by ho nenechala, ale od té doby co dostával kredity proměnitelné za peníze mu tolerovala víc. Podivovala se jak to ta firma dělá.

Když bylo synovi 9 let koupili mu letecký simulátor. Byl moc pěkný, stál balík peněz, ale pro syna k vánocům to byl asi nejlepší dárek. Tolik měl rád všechno co létá. Když si s tím simulátorem hrál asi půl roku, dosáhl nějaké úrovně, moc tomu nerozuměla, ale hra mu prostě zdarma nabídla online hraní přes internet. Měli ho už i někteří jeho kamarádi, ale ti si museli létání on-line platit. Samozřejmě, že měli dial-up spojení, používal ho i manžel na placení kreditních karet, nákupy na netu a taky si emailoval s pár přáteli. Ona se s internetem nikdy moc nekamarádila. To ho ještě od hraní dost často honili, byl schopen u počítače prosedět celé odpoledne co přišel ze školy až dokud nešel spát. Zajímavé bylo, že neměl žádné problémy se školou. Hra si vytahovala jeho výsledky ze školního počítače a kvalita misí a dokonalost strojů na kterých létal byla závislá i na těch školních výsledcích. Tak ho nechávali víc a víc.

Asi před rokem mu přišel na vánoce veliký balík. Nevěděli co to bylo. Na obalu bylo jen vidět, že balík byl odeslán od firmy která prodávala ten skvělý simulátor. Uvnitř byl perfektní ale úplně perfektní joystik s plno tlačítky, zvláštní panýlek s displejem a dalšími tlačítky a pak nějaké pedály. Taky tam byla nějaká podložka na židli, museli mu koupit novou židli na kterou to pasovalo. Syn z toho byl úplně bez sebe radostí. Prý vyhrál nějaký kviz ve hře tak mu to jako bonus poslali. Neuvěřitelné jak dneska ty firmy fungují a co neudělají aby si udrželi zákazníka. Jo, a uvnitř byl taky nějaký vysokorychlostní modem něco jako DSL nebo tak. Používali do té doby dial-up spojení přes AOL, rychlejší nepotřebovali. Manžel chvíli studoval nějakou dokumentaci co k tomu přišla a pak se uklidnil. Vysokorychlostní připojení bylo zdarma, bez nějaké smlouvy na 6 nebo 12 měsíců jak to obyčejně poskytovatelé připojení chtěli. Prý dokud bude hrát syn tu hru je to dárek od firmy. Dokonce byla přiložena poukázka že mu založili u Bank of America nějaké konto na kredity a mohl tam získat nějaké body, které se dali převést na peníze. Syn si radostně odnesl modem do pokoje, modem byl celý černý z lehkého kovu, od firmy Rockwell s velikým logem softwarové firmy uprostřed a po stranách loga firem Lockhead a Boening. Do týdne měl modem připojený. Manžel měl radost, že syn už neblokuje telefon když si hraje.

Občas je zavolal aby se šli podívat kde je. No bylo to asi jako v každém simulátoru, nějaké doprovodné lety, sem tam boje, někdy zkoušel nová letadla - to dělal nejraděj. Od té doby co měl ten nový modem bylo ale všechno neuvěřitelně precizní, někdy to skoro vypadalo, jako by si prostě pouštěl film. Když já byla malá počítače nebyly a dneska 2010 taková technika! Za každou misi měl nějaké body, jednou mi to vysvětloval, ale nic mi to neříkalo, jen mávl rukou a šel si hrát. Poslední dobou si někdy vydělal pomocí simulátoru slušné peníze, alespoň na dvanáctiletého kluka. Proto ho nechávala dohrát mise, když přerušil v půlce nevydělal nic a dostával pak horší mise příště když si šel hrát. Byli koneckonců rádi, že nefetuje.

Ještě se koukla jednou na syna jak je zabrán do hry – letěl k nějakému městu plnému mrakodrapů, vypadalo to jako někde kolem New Yorku nebo L.A.. To jí trochu vadilo, že to je moc konkrétní. Volal jí manžel. Přerušily přenos ve fotbale. Zase nějací muslimští šílenci nebo co. Tentokrát systém vzdušné ochrany státu registroval neznámé cíle směřující k New Yorku. A už to ukazovali, satelitní záběr, zvětšení, nějaké střely s plochou dráhou letu. Snad už vylétly naše bezpilotní letouny. Vypouštějí je z nějakých létajících základen, je to prý mnohem rychlejší. “Hmm, hele, hele“ volal manžel celý bez sebe: asi 10 malých letounků se z různých stran blížilo k okřídleným střelám. Najednou se jedna ze střel zničeho nic odklonila, změnila rychlost, většina letounků pokračovala spolu s jednou střelou v původním kursu. Manévr byl příliš náhlý. Dva z malých letounků ale zareagovali a sledovali dál bez problémů střelu, která začala prudce manévrovat. V úžasu sledovali tu podívanou. Od té doby co nainstalovali s povolením kongresu ten nový kamerový systém viděli obyvatelé USA takovéhle akce v přímém přenosu, bylo to zadarmo dokonce i v základní nabídce Time Warneru. Snad aby lidi viděli kam jdou daně. New York se mezitím dost přiblížil. V dálce bylo vidět nějaký výbuch, komentátor konstatoval, že jedna ze střel je už zlikvidována. Druhá byla na obrazovce, ti piloti byli mistři, nejen že perfektně kopírovali její manévry, ale ještě se k ní rychle blížili. Teď, první z letounů vystřelil dvě protiletadlové střely, hned první zasáhla cíl. Nebezpečí bylo zlikvidováno. Oddechli si. Ten letounek co sundal tu druhou střelu udělal prudký půlobrat, a ve spirále točíc se kolem podélné osy letěl ostře vzhůru. Oddechli si. Á, už tam vrátili fotbalový přenos. Syn právě vyšel z pokoje, popřál jim dobrou noc a šel spát. Šla udělat kafe sobě a manželovi, měla ráda tu večerní pohodu. Jen jí ještě vrtalo hlavou kde už tenhle zvláštní letecký manévr viděla…….