Kočárkové patálie

Kryštof byl šátkové dítě. Hluboký kočár jsme téměř nepoužívali, když se v osmi měsících naučil sedět, vyměnili jsme hluboký nástavec na kočárku za sporťákový a jelo se. V roce chodil a kšíry nesnášel, takže jsme se uchýlili zpátky k šátku - dvě minuty v Koníkovi, hodinu po svých a potom už jsem ho automaticky vázala do Kapsy, protože jsem si byla jistá, že během chvilinky usne únavou. Pak už jsem měla břicho jako přezrálý meloun a tak spal Kryštůfek v Krosničce na mých zádech. Přestože jsme sporťák používali jenom necelého půl roku, notně ho to poznamenalo, hlavně proto, že v něm Kryštof na našich výpravách k rybníku s oblibou jedl a popatlal opravdu každý centimetr. Sebastík se nenosil tolik, jako jeho brácha. Spíš doma, venku jenom svátečně, když jsem si mohla vychutnat procházku jenom s ním a Kryštof byl s tátou. Zkuste totiž s miminem v šátku na břiše dávat vyčůrat ani ne dvouletého neposedu venku na kanál. V hlubokém kočárku ale jezdili oba naráz, Sebastík většinou spal a Kryštof seděl na kraji na korbě. A pak mi došlo, že kočárek, který má nosnost 15 kilo, obvykle vozí dva desetikilové skřítky a ještě pořádný nákup. Takže když se Bastík v půl roce naučil sedět, rozhodla jsem se, že potřebujeme nový sporťák. Rodinná rada to schválila, i když s výhradami, a já jsem se dala do vybírání.

Do oka mi padla supermoderní tříkolka, zadní kola mají průměr dobrých šedesát centimetrů, má to ruční(!) brzdu a okýnko v boudě a navíc byla se slevou. A tak jsem si ji, opět na rodinné radě (opět s výhradami), prosadila. Byla super… až na malou vadu. Z obchodu ji vyzvedával můj muž, neměla nafouknutá kola, takže ji hned dole v kočárkárně přifouknul, Sebastík byl zrovna zralý na spaní a tak jsem ho šupla do nového turbokočárku a že jedeme spinkat ven. Ten kočár zahýbal! Doleva. A to že hodně, ne nějaké přicmrdávání, na dvaceti metrech opsal kruh, řídit se to dalo jenom s největšími obtížemi. Bastík usnul, já že ho dovezu spát domů na balkon a poradíme se, co dál. Nedovezla jsem, náš zázrak se nevešel do výtahu. Nasupená jsem spící mimčo přenesla a pídila se, jak je možné, že si můj muž nevšiml, že jede se zatáčecím kočárkem. Pravda, byl o deset kilo lehčí a neměl nafouknutá kola, ale přece jenom. "Ten kočár nezatáčí!" Řekl můj manžel, vzal dolů Kryštofa, naložil ho, za dvě minuty byli doma a oba tvrdili: "Netatáší!"(Nezatáčí - přeloženo z kryštůfkovštiny). Připadala jsem si jako blb. Druhý den můj muž odjel do Brna a já jsem jela s klukama ven. Zatáčel a příšerně. Nebudu vám lhát, můj muž to vyzkoušel ještě dvakrát na chodbě (tři krát dva metry) před kočárkárnou s výsledkem Netatáší!, teprve po dvou dnech se dostal s prckem ven do terénu a přijel notně zchvácen. "Ten šmejd zatáčí!" Usmívala jsem se, nechala mu kluky na starosti a šla kočárek reklamovat v naivní představě, že mi za vadný kus dají nový a my budeme opět dělat parádu v tříkolce. Byla to čirá fantazie. Řekli mi, že to bude trvat měsíc, než kočárek opraví, ale ať u nich nechám číslo, že se to budou snažit urychlit a ozvou se hned, jak kočárek dorazí. První dva dny jsem volala do obchodu každé dvě hodiny, jestli mají nějaké zprávy o našem kočárku. Neměli. Vytáhli jsme starý sporťák po Kryštofovi a já jsem teprve začala zjišťovat, jak úžasná tříkolka byla. Pravda, když chtěl člověk vyjet do schodů, nejelo to, neboť prostřední kolo drncalo po schodech, když jste jeli cestou s psími hromádkami (že jsou takové u nás na sídlišti opravdu všechny!), museli jste si hlídat ne dvě stopy, ale hned tři a navíc jsem nemohla vzít kočárek i s nákupem k nám do třetího patra, protože se nevešel do výtahu. Ale nebyla rozvrzaná, sepraná, neměla rezavý koš na nákupy a neupadávalo jí levé přední kolo. Po třech dnech jsem nevydržela a opět svolala naši (dvojčlennou) rodinnou radu. Pod hrozbou zhroucení jsem si prosadila koupi dalšího sporťáku. Zrujnovali jsme účet (máme kontokorentní úvěr a teď jsme krutě v mínusu) a já šla vybrat nový kočár. Čtyřkolý, terénní, s přehazovacími řidítky (ta tříkolka neměla). Sebastík měl další rolls-royce.

Za tři týdny jsem volala do obchodu, kde měli na reklamaci naši tříkolku. "Ale ta je už tři dny tady!" Zvolala paní vedoucí. Ani jsem nenadávala, že se neozvala, jakmile tříkolka dorazila, vždyť máme přece náš teréňák! Tříkolku bez problémů přijali v bazaru za skoro stejnou cenu, za jakou jsme ji pořídili.

Včera jsme spěchali domů z nákupu. Naložila jsem do výtahu oba kluky i s kočárkem a v duchu jsem si pochvalovala, jak je fajn, že se kočár do výtahu vejde a já nemusím tahat jednoho prcka v náručí, druhého za tlapku a nákup v zubech, odemykaje pravou nohou (levou bych to nezvládla). Vtom se ozvala příšerná rána a výtah se zastavil v mezipatře. Rukojeť našeho kočárku se totiž zaklínila za výtahové dveře, bezpečnostní systém fungoval bezchybně - zaznamenal překážku a výtah okamžitě zastavil. Jenom ta rukojeť to nevydržela a praskla v umělohmotném kloubu, vymrštila se až k výtahovému stropu a já ji zachytila tři centimetry nad Bastíkovou hlavičkou. Z výtahu jsme se dostali sami, zdraví, jen trochu vyděšení.

Ode dneška jezdíme zase s tříkolkou, v bazaru byli moc milí, že prý ji můžeme opět dovést na prodej, až nám spraví teréňák. To bude za tři týdny, dodavatel nemá umělohmotné klouby na řidítka.

Něco vám povím, ale nesmí to číst můj muž. Mám totiž dojem, že ta tříkolka, ač spravená, začíná zase zanášet doleva. Koupi dalšího sporťáku by mi ale rodinná rada zřejmě už omlátila o hlavu. Nehledě na náš kontokorentní účet. A na sousedy, kteří si už musí myslet, že jsme padlí na hlavu.