Výchovný model z vlastní rodiny? Děkuji pěkně!

Narodila jsem se jako nechtěné dítě. Moje matka měla před svatbou s někým úplně jiným, když neplánovaně otěhotněla s mým biologickým otcem. Sama se k celé záležitosti vyjádřila slovy: "Když já jsem ty tři roky s Ivanem (snoubenec) nepřišla do jiného stavu, tak jsem si myslela, že jsem neplodná!" a otec, smutná to postava, kterou jsem viděla cca 5x v životě, to komentoval: "Vona mi říkala, že prej nemůže mít děti… tak jsem jí předved, jak nemůže." Jsem následek jedné jediné "snoubenecké" nevěry, spáchané na zadním sedadle Škody 100 MB. Mé matce bylo v té době 23 let, otci 25, a celou záležitost s nechtěným těhotenstvím vyřešili tím nejhorším možným způsobem - vzali se. Nebyly mi ani tři roky, když se rozvedli, a o účasti otce na mé výchově se od té doby nedá hovořit. Posílal na mne pouze 460 Kčs měsíčně; jednou mi poslal pohled od moře, kde byl se svou přítelkyní a pozdější manželkou a jednou si mne vzal na sobotu na chatu (jezdil přes naše město každý týden a za všechny ty roky se stavil jednou). Naposled jsem ho viděla při událostech, o kterých se snad raději nebudu podrobně zmiňovat - je to dost hnusné a kamarádka, která byla celé události svědkem, se nad ubohostí mého otce rozbrečela, i když se jí to vlastně vůbec netýkalo.

Matka se nejspíš snažila mít mne ráda, ale moc dobře jí to nešlo. Nebyla jsem totiž dítě, jaké si přála. Doufala, že "když už mi dovolila narodit se" - čímž si zničila život, jak mi později neopomenula čas od času taktně připomenout - musím být vzorná, poslušná a především musím naplnit její sny, k jejichž realizaci se sama nikdy neodhodlala. Když mi byl rok, vrátila se ovšem do práce a mne předala do péče babičce a dědečkovi; sama se pak na mé "výchově - nevýchově" podílela víceméně jen o víkendech.

Babiččina výchova spočívala v tom, že se mne neustále snažila děsit. Podle jejího světonázoru se za každým rohem skrývalo smrtelné nebezpečí.

"Nesmíš lézt na prolézačky, jeden chlapeček ve městě X.Y. na ně lezl, spadl na hlavou na beton a umřel!"

"Nesmíš chodit ven bez čepice (nikdy, ani v polovině srpna), jedna holčička chodila pořád bez čepice, dostala zánět středního ucha a ohluchla na celý život!"

"Nesmíš u nás chodit na normální záchod, chodí na něj "starý děda" (pradědeček - tehdy cca 95 let stár), který může mít nějakou nemoc - musíš chodit na nočník!"

"Nesmíš jíst banán, dokud úplně nesundáš slupku - jedna holčička ho takhle jedla, ve slupce byl schovaný had, uštknul ji a ona umřela!" (To si nevymýšlím, to mi babička skutečně vyprávěla. Po letech jsem se dopátrala toho, že někdy v 50. letech se snad údajně nějaké dítě otrávilo banánem, do kterého had kousl - vaše poznatky k celé cause uvítám! :o)

Babička měla ke svým primárním tabu ještě jeden silný argument - měla jsem totiž "nemocné nožičky". Narodila jsem se s oboustrannou luxací kyčelních kloubů, sice dost těžkou, ale takových dětí po světě běhá… U nás doma ovšem běhání patřilo k zakázaným aktivitám. Ne že bych o ně nějak zvlášť stála, nebyla jsem ani družné, ani příliš aktivní dítě, ale vadilo mi, že nesmím zhola nic z toho, co ostatní děti dělají běžně. A ostatní děti se mi kvůli tomu smály, protože při pohybových hrách jsem byla nemotorný buřtíček. Při těch ostatních jsem zase byla "za divnou", protože mne normální hra na mámu a tátu přišla nudná a tak jsem navrhovala obměnu - tátu srazí auto, umře, máma začne pít a děti skončí v dětském domově. Tohle se mnou děti hrát nechtěly a já zas nechtěla hrát jejich "primitivní" verzi, a tak jsem chodila ven minimálně. Své morbidní hry jsem si hrála sama se sebou a vymýšlet si imaginární kamarády mi, jakožto budoucímu schizofrenikovi, nedělalo nejmenší potíže.

Zatímco babička se mi snažila vnutit strach z každého úkonu, který není bezvládné ležení na zádech, matka se mne zas pokoušela směřovat k tomu, abych byla "hodná a poslušná". Jenže já nebyla hodná a poslušná. Ne snad jako projev vzdoru, ale jaksi od přírody. Hodné a poslušné děti mne štvaly. Připadaly mi jako stádo robotů s vymytými mozky. To, že jsem měla vlastní myšlení a vlastní názor mne naplňovalo hrdostí, přestože z toho byly jen samé potíže.

Začaly ve chvíli, kdy jsem byla nucena navštěvovat mateřinku. Ten jeden, "předškolní" rok, byl povinný. Trpěla jsem jako zvíře. Nevadilo mi, že jsem nezapadla do kolektivu, ale soužití s některými dětmi bylo pro mne nemožné. Nejvíc jsem nenáviděla Šárku Holasovou, protože byla vzorná, ukázněná a donášela vychovatelkám. Tloukla jsem ji, štípala, kousala, prskala po ní při obědě polévku, na což si samozřejmě paní vychovatelky stěžovaly, ale nedalo se nic dělat. Neustoupila jsem. Nezajímalo mne, že to podle dospělých nebylo hezké. Podle mne to bylo správné. Zrádce si přece zaslouží trest!

Byla jsem prostě dítě s vlastním, velmi vyhraněným názorem a okolí to odmítalo přijmout. Na základní škole bylo ještě hůř. Neměla jsem potíže s učením, ale černých puntíků jsem měla nejvíc z celé třídy. Proč? Proto, že mne to ve škole nebavilo, plynně číst jsem uměla od tří let a při nástupu do ZŠ jsem zvládala i trochu psát a počítat do dvaceti. Nikdo mne do toho nenutil - prostě jsem sama chtěla, měla jsem chuť se učit stále něco nového. Číst jsem se naučila tak, že jsem se prostě ptala dědečka a strýčka, co je to za písmenko…

Co horšího, odmítala jsem dělat věci, které šly proti mému přesvědčení. Ve druhé třídě po vyhlášení pravidla "nikdo neodejde z jídelny, aniž by snědl všechno, co dostane", se mnou třídní učitelka seděla tři hodiny v prázdné jídelně ve snaze přinutit mne sníst dršťkovou polévku. Nakonec kapitulovala - pochopila, že jsem ochotna sedět v jídelně třeba až do soudného dne.

Ve vyšších stupních jsem bojovala za sebeurčení žáků do roztrhání těla a úplného popsání žákovské knížky poznámkami. Stačilo, aby učitelka (sama dosti obézní) řekla silnějšímu spolužákovi, který neuměl při písemce, "kdyby ses nestaral jen o to žrádlo" a já už byla na nohou. Nedokázala jsem přijmout fakt, že děti jsou bezprávné a bezmocné loutky v rukou dospělých. Moje rodina mne nechápala. Bili mne jako psa, zakazovali mi první poslední, vodili mne po psycholozích, psychiatrech, až nade mnou nakonec zlomili hůl.

Nedávno jsem při návštěvě u své mámy našla notýsek se svým dívčím jménem a nadpisem "Pomoc 1983 - 84". Matka si do něj zapisovala všechny mé prohřešky (červeně) a snahy o užitečnost (modře). Bylo mi tehdy devět. Citace z notýsku, který byl samozřejmě převážně červený, mne neskutečně pobavily.

"Na Mírovou slavnost dostala 10 Kčs. Sama měla 20 Kčs. Domů se vrátila s 1,80 Kčs! Něco, asi 3,50 Kčs prý ztratila."

"Chtěla koupit nanuka pro sebe i pro Janu Krupauerů - 4 Kčs!"

"Má vši! Šampon stál 23 Kčs!"

"Rozbila záchod a nesla táhlo až do ložnice!" atd.

Proč to vlastně všechno píšu? Proto, že jsem nad tím notýskem dlouho přemýšlela o tom, jak budu vychovávat vlastní děti. Vzpomínala jsem na všechny pocity křivdy, kterých se mi v dětství dostalo, na všechny bolístky, které moje máma nechtěla a nedokázala vidět. Na to, že mne moje máma nikdy nedala pusu na dobrou noc a ani si nevzpomínám, že by mne kdy pohladila. Ano, měla jsem babičku, která mne milovala a miluje, jenže její tehdejší vztah ke mně byl dost poznamenán vleklým bojem s matkou, její dcerou, a pak soucitem nad tím, že jsem "chudáček z rozvrácený rodiny". Chovala se ke mně daleko lépe než máma, ale myslím, že mi také příliš nerozuměla.

Setkala jsem se mnohokrát s názorem, že dětem je třeba být autoritou. Že role "staršího kamaráda" nefunguje. Nesouhlasím s tím. Vždyť starší kamarádi bývali v našem dětství mnohdy daleko větší autoritou než vlastní rodiče. Když mi o tři roky starší sestra mé kamarádky vypravovala, jak přichází děti na svět, věřila jsem jí každé slovo a obdivně k ní vzhlížela, protože byla starší. Kdyby mi totéž vypravovala máma, přijala bych celou informaci se značným despektem, stejně jako ty i tom, jak je důležité poslouchat na slovo paní učitelku nebo jíst celer, který mimochodem nesnáším a nikdy v životě bych ho nepozřela.

Děti nejsou hloupé. Nelze jistě polemizovat s tím, že dvouleté dítě není dostatečně připravené na nástrahy světa vezdejšího a že je třeba jej hlídat, aby si neublížilo. Ale pozorný rodič jistě vysleduje přirozené vlastnosti a vlohy svého dítěte a měl by být schopen se jimi řídit. Ono totiž není důležité, jestli si osmileté dítě nevezme v březnu ven čepici, i když z našeho pohledu je ještě zima. Dítě bez čepice může maximálně onemocnět; samo si pak absenci čepice a rýmu propojí a napříště si ji třeba vezme ALESPOŇ do tašky. Výchova by neměla být násilnou přeměnou vrozené individuality dítěte.

Jsou věci hlavní a věci vedlejší. Myslím, že rodiče by měli být šťastni z toho, že mají zdravé a krásné dítě. Nemusí (a v 99,9% případů také nemají) mít dítě "vzorné" a "poslušné". Vzorní a poslušní lidé jsou i nám samotným spíš k smíchu, tak proč tuhle roli nutit dětem, které milujeme? Vzpomeňte si na Foglarova Mirka Dušína. Je tak vzorný, až je neživý, neskutečný. Všichni cítíme, že takový kluk ve skutečnosti nemůže existovat a dovedeme si nejspíš představit, jak by dopadl, kdyby existoval. Nemluvím o tom, abychom nechávali své děti růst jako dříví v lese, to ne. Jen se domnívám, že je zbytečné vytvářet si k nim vztah coby autorita, která za nedodržení nedůležitých pravidel trestá. Strach z trestu, zejména pak tělesného, není rozhodně žádné plus na cestě ke zdravému vztahu mezi rodiči a dětmi.

Až bude náš prvorozený rozum brát, budu se snažit striktně rozlišovat mezi důležitým a nedůležitým. Důležité je všechno to, co by jej mohlo ohrozit na životě. Dítě musí vědět, že je nebezpečné běhat po vozovce nebo strkat předměty do zásuvky a my rodiče mu to musíme podat tak, aby nám uvěřilo, aby tuto informaci přijalo jako fakt, nikoli jako nudné "pruzení starých prďolů". Oproti tomu je nedůležité, aby snědlo celou svačinu, aby chodilo domů vždy jen čisté, s netknutými šatečkami, dokonce ani sprosté básničky, které děti nosí domů, nejsou důvodem k trestu nebo vypjatě autoritativnímu řešení. Také jsme je říkali, když jsme byli malí, a udělalo to snad s námi něco? Sedíme dnes všichni v kriminálech (protože sprostě mluví jen kriminálníci a podobná verbež)?

Je hodně důležité nezapomínat na vlastní dětství. Na to, čím nás nejvíc štvali naši vlastní rodiče. Nechtějme opakovat jejich chyby. To, že jsme dětství přežili ještě nutně neznamená, že muselo být krásné. Skoro vždycky najdeme něco, oč mohlo být z našeho dnešního pohledu krásnější. Snažme se takové udělat našim dětem. Nejde přece o to, aby nikdy v životě neřekli sprosté slovo jako Mirek Dušín nebo se nikdy v životě nevyválely v blátě jako čuníci. Jde o to, aby z nich vyrostli vnímaví, emocionálně nepokřivení lidé, kteří skrze vlastní štěstí a spokojenost dokáží dělat svět krásnějším. Věnujme se jim, zajímejme se o ně, ale nesnažme se je měnit k obrazu jakési chiméry s nápisem "dokonalé dítě". Dokonalost je totiž strašně nudná a ve svém výsledku zcela jalová. To, co nás činí zajímavými jsou totiž právě naše drobné odchylky a zvláštnosti, kterými se lišíme jak navzájem, tak od jakéhosi "statistického ideálu"…