Jaro

Vlastně se tak stane každý rok touto dobou, když si představím, že má závratná muzikantská kariéra nadaného dítěte by právě započala.

Ne, že bych snad nechodila do lidové školy umění (tehdejší lidušky) celý rok, na to jsem byla až moc vzorná. Jen se mi ten vjem nějak smrskl do jarního období, kdy se konalo nejvíce koncertů a vystoupení před veřejností.

Vše začalo tím, že se většina holčinek kolem druhé třídy základní školy rozhodla, že nejúžasnější věc na světě je hra na klavír. Byla jsem mezi nimi. Jen jsem nějak nepřišla včas či jsem snad svou korpulentní postavou nezapadla do role vyzáblé a fluidem obdařené klavíristky s úžasně dlouhými kostnatými prsty na rukou. Prostě klavíry došly a zbyla na mne "jen" zobcová flétna. S krvácejícím srdcem jsem svolila a rozhodla se, že rok počkám a klavír teprve uvidí až já mu po té nedobrovolné odmlce vjedu do kštice kláves.

Ta doba nenastala nikdy. Důvodem byl tehdy můj soudruh učitel hry na zobcovou flétnu, jak bylo vhodné říkat. Já však budu raději užívat slova pan učitel. Snad proto, že bych chtěla tak moc zdůraznit slovo PAN, aby každý věděl, s kým jsem měla tu čest. Ten človíček nevypadal nijak démonicky, a když mě k němu maminka poprvé zavedla a zanechala mne za brokátovým závěsem s notovým sešitem pod paží a flétnou ve futrálku, byla jsem spíše zděšena. Chtěla jsem učitele vzhledem mladého, a to bylo jediné, co právě on postrádal. Během těch devíti let, kdy jsem se stala vlastně jakousi další "milovanou vnučkou", jsem k němu docházela ráda. Co na tom, že jeho silná slova ohledně mých hráčských kvalit mě nikdy nepřiměla cvičit dříve než ten večer předtím, kdy jsem své umění měla jemu předvést. Chodila jsem vytrvale. Snad proto, že jakýkoli posun ve cvičení ihned poznal a stačilo tak málo a měl pocit, že se mu pod rukama rodí nový talent. V tom vás musím zklamat, nebylo a není tomu tak, přesto jsem se díky svému učiteli stala po dobu osmi let hráčkou na dechový nástroj pro dívku velmi exotický - na trubku. Klavír pro mne ztratil kouzlo a dechové nástroje je získaly. Možná právě proto, že jsem nebyla svou konstitucí žádné tintítko.

A tak po době zaučení, přišla doba, kdy jsem se stala pyšnou posilou dechového orchestru a coby jedna ze dvou dívek pověstnou růží mezi čtyřiceti hlavami trní. A právě jaro znamenalo, že naše večerní zkoušky, kdy se zimní tma dala krájet, jsou pryč a já zase obléknu nenáviděný kostým jak z dob Marie Terezie a ve skládané šedé sukni, bílých silonkách a bílém fiží u krku půjdu reprezentovat naše společné "umění".

Dělala jsem tak ráda a přímo jsem milovala papír se zprávou, kterou liduška mé třídní sdělovala, že jdu reprezentovat "vyšší" zájmy (ostatně o žádných nevím, kromě touhy neúčastnit se výuky a hlavně tělesné výchovy). A všechny lidické soutěže "Děti, mír a umění", venkovské schůze, různé sjezdy či prvomájové průvody pro mne skrývaly netušené kouzlo. Nevnímala jsem to, co jsem nemusela. Byla jsem nadšená, že prvomájový průvod znamená nejen setkání celé rodiny, jarní průvan v průjezdu, kde jsme každoročně s dechovkou stály, nejen první gáži v podobě papírové desetikoruny, ale hlavně to, že se přijede na mne podívat i babička a teta a celá rodina uvidí, jak hraju (to, že do průvodu musely a já nebyla tím hlavním důvodem, vím až dnes). Sluníčko svítilo a zatím, co se mí spolužáci potili nad písemnou prací, já hrála.

O to více u mne pan učitel stoupl v ceně, když jako první závan po převratu přinesl na jednu zkoušku rukou rozepsané partitury jazzových skladeb a z naší dechovky se najednou stalo něco úžasně živého, i ty největší známé firmy (permanentní "chyběči"), tu najednou byli pokaždé. A se stejným temperamentem a gustem se pan učitel opět ujal role dirigenta.

Jaro bylo, po zkoušce se šlo pomalým krokem a já měla doprovod, jak jinak mužský. Mezi tolika protějšky nebylo divu. Netvrdím, že je k tomu vedl jiný důvod než společná cesta a na malém městě opravdu nebylo žádné vyhnutí. A přesto nastala i doba, kdy se mi najednou jeden spoluhráč začal náramně starat o to, zda pro mne futrál s trubkou není nadměrně těžký a není nutné jej proto převzít. Nechápala jsem. Asi proto, že jsem byla o dost mladší a tíhu futrálu poměřovala jen jeho vahou. Když jsem pochopila, už přenášel futrál jiné holčině, a to ani nechodila nikam hrát. Ale i to k tomu mému vnímání jara patří.

Když jsem onehdy na jaře po devíti letech společného soužití panu učiteli sdělovala, že už nebudu na trubku chodit a s klidným srdcem ji vrátím do hudebního registru, byl smutný. Bylo mi sedmnáct a já bláhová si hrála na to, že je to tíhou učení na maturitu, která mne k tomuto kroku vede a nutí. Věděl, že to tak není. Už přes půl roku na mne čekával Jakub po zkouškách a on věděl své. Přesto se se mnou rozloučil jako by mne chápal, ty jeho oči to říkaly.

Pak jsem jakoby zapomněla. Rozpomněla jsem se až po pár letech, kdy jsem si uvědomila, že mé nejskrytější přání je mít vlastní trubku. Věděla jsem, že plnit ho nemá cenu pro člověka, který tuší, že se k hraní zřejmě jinak než lidovou písničkou nevrátí. Jakub to věděl také. Co nevěděl, že posledním kontaktem, kdy se s mým učitelem setká bude telefonní hovor, při kterém vyzví, jak by trubka pro mne měla vypadat.

Když se narodila příštího jara naše první dcerka, dostala jsem dar, nad kterým jsem neměla slov. Nablýskaná trubka se na mě smála a snad i na pana učitele tam nahoře, když věděl, že jeho žačka se zase vrátila. I když jen tak letmo, jarně, tak po svém….