Aneb zradím svoje ideály tím, že budu prát ponožky?
Není mým zvykem odpovídat na článek článkem. Tentokrát mi ale bylo docela smutno u vyprávění Lucie Polanské o diplomacii v manželství. A měla jsem v hlavě najednou tolik komentářů, že z toho článek vznikl.
Zradím svoje ideály tím, že budu prát ponožky? Jaký má pak smysl učit našeho Honzu, že JE perfektně spravedlivé, když musí uklízet Matýskovy hračky a prostírat za něj stůl, protože dneska je Matthew nemocný, když jednou potká slečnu, která mu řekne, že od manželství nečeká praní ponožek? Co kdyby se stalo takové neštěstí, a manžel (nebo manželka) zůstal na invalidním vozíku? Byl by to důvod k rozvodu? Invalidní vozík přece nebyl v plánu šťastného manželství, stejně jako tam nebyly ty špinavé ponožky a plíny.
Lucie, vdávala jsem se taky "relativně brzo", bylo mi dvacet dva. Teď v srpnu už to bude deset let a troufám si říct, že o fungujícím manžeství něco vím. Manželství není soupeření "kdo z koho", není to závod "kdo z nás dvou je lepší", není to obchod "má dáti - dal" a nepatří tam ani ona diplomacie v pravém slova smyslu. Protože diplomacie předpokládá, že dosáhnu svého tím, že jemně "zmanipuluji" tu druhou stranu. V manželství ale neexistuje "ta druhá strana", ti dva tvoří jeden celek.
Nikdy jsem od Pavla neslyšela, že jsem udělala pěknou hloupost, ani to neslyšel on ode mě. Příležitostí k tomu bylo více než dost, ale shazování druhého přece ubližuje. Ano, dáváme k dobru historky o zabouchlých klíčích, vyhozených obědech, ztracených peněženkách, nabouraných blatnících a bloudění po silnicích, ale je to s láskou. A my dva to víme více než kdokoliv jiný, kdo ty historky jen poslouchá, kolik lásky v tom je.
Chovám se ke svému manželovi, ke svým dětem a všem ostatním tak, jak chci, aby se oni chovali ke mně. Je to základní pravidlo slušnosti. Úcta a respekt absolutně neznamená vztah podřízenosti, naopak. Je to podstata pravého partnerství.
Vidím veliký rozdíl v tom, jestli otec nepřebaluje vlastní dítě proto, že se štítí plínek, a nebo proto, že je většinu dne mimo domov. A vidím veliký rozdíl mezi tím, když manželka nepere manželovy ponožky proto, že jí to připadá nedůstojné, a nebo proto, že je většinu dne mimo domov. Selský rozum mi říká, že ten z dvojice, který tráví větší část dne doma, bude zodpovědný za práce, které s pobytem doma souvisí, a které nevyžadují mnoho času (a mezi které zmiňované zapnutí pračky a vyměnění plínky řadím).
A "šimrání ješitného mužského ega"? Není to spíše tak, že když mám někoho ráda, úplně přirozeně mám radost z jeho úspěchů a neskrývám to? A naopak, sama jsem ráda, když člověk, který je mi blízký, neskrývá radost z mých úspěchů a podpoří mě ve chvílích, kdy jsem na dně.
Troufám si i říct, že mám svého muže dneska víc ráda než před těmi deseti lety, i když tenkrát jsem byla přesvědčená, že už vyšší stupeň "mít rád" nemůže existovat. Mezi tím dnem v svatebních šatech a dneškem je totiž pět stěhování, desítky finančních krizí, tři porody, spousty probdělých nocí u dětských postelí, laryngitidy a bolavá ouška, jedna lumbální punkce u několikadenního miminka, stovky plín…. a tisíce špinavých ponožek. Ale taky nepočítaně úsměvů, pohlazení, záchvatů smíchu a pohledů "já vím přesně, jak ti teď je", právě když to člověk nejvíc potřeboval.
Při psaní jsem si vzpomněla na jeden manželský pár z naší farnosti. On je dvoumetrový dlouhán s širokými rameny, ona je droboučká Asiatka s postavou holčičky; težko odhadnu, kolik let jim chybí do sedmdesátky. Řadu let jsem je vídala spolu, byla to nerozlučná dvojice. Pokažné měli úsměvy nejen pro okolí, ale hlavně jeden pro druhého. A byly to úsměvy nefalšované, to se dobře pozná. Loni v létě ta paní vážně onemocněla, prodělala řadu operací, dlouho se nevědělo, jestli bude dál žít. Nejbolestnější na tom bylo vidět Johna každý den samotného. Klečel v lavici na "jejich" místě, ale byl tam sám. Úplnou náhodou jsem Johna potkala před obchodem právě ten den, kdy si manželku přivezl z nemocnice domů. Řekl mi: "Dostal jsem svojí ženu zpátky" a v té jedné větě bylo všechno. Dostal ji zpátky do života, dostal zpátky svůj život. John je teď ten, kdo pere špinavé ponožky, vaří a možná došlo i na ty plíny. A jsem přesvědčená, že to všechno dělá s láskou. Proč o tom píšu. Zase jsem je totiž dneska potkala, on jí pomáhal do kabátu a dával pozor, aby neuklouzla. A já si při setkání s nimi uvědomila, že je to ode mě vážně troufalost říkat, že po deseti letech o fungujícím manželství něco vím; tohle povídání by spíš měli psát oni dva…
Lucie, jestli Váš článek měl patřit do sekce Humor, pak se omlouvám. Bojím se ale, že tomu tak není…
Těhotenství |
Dítě |