Být diplomat se ženám vyplácí!

Společně jsme si slibovaly, že nikdy nebudeme prát ponožky žádnému uzurpátorovi a nebudeme šimrat žádnému namyšlenému chlapovi ego, když po něm budeme něco chtít, tak jako to dělaly naše matky našim otcům.

Hanka se vdávala poměrně brzo - v jedenadvaceti. Musela, protože byla "tak trochu" těhotná, jak mi přiznala na naší poslední společné dámské jízdě. Její manžel byl čerstvý inženýr-stavař, dostal báječné místo a byl do Hanky hodně zamilovaný. Navštívila jsem je několikrát v průběhu prvního roku jejich manželství a musím říct, že jsou naprosto ideální pár.

Hanka sice zradila naše ideály a Markovi prala, žehlila, vařila a šimrala jeho ješitné mužské ego, ale stíhala u toho všeho vypadat dobře a odvázaně. Zvládala úplně všechno, miminko, domácnost, pomáhala manželovi v kanceláři… Jednou ovšem při studování plánů (Hanka má stavební průmyslovku) prohlásila něco jako: "Tady ta příčka - to je naprostá blbost." Z jejího tolerantního, decentního manžela se v okamžiku, kdy pohaněla jeho výkres, stal rozzuřený býk, kterému šla z nozder imaginární pára. Připomněl Hance všechny její prohřešky za celý rok společného soužití, nedosolené polévky, jeho oblíbenou košili s modrým proužkem, kterou se Hance podařilo zaprat, zapomenutý nákup v IKEA… prostě všechno. A nezapomněl jí připomenout, že její plány chodit dvakrát týdně cvičit, aby se zbavila těhotenských tuků, vzaly velice brzy za své.

Hanka mi volala ten samý večer, stěžovala si, plakala a ptala se mě, jestli se má dát rozvést. Samozřejmě jsem jí řekla že ne a po dvouhodinovém utěšujícím rozhovoru jsem si v okamžiku, kdy jsem zavěsila sluchátko slíbila, že si nikdy nevezmu takového pitomce jako je Marek, který - jak mi Hanka prozradila - ani jednou nevykoupal malého Marečka, štítil se plen, tudíž prostě nemohl přebalovat a nikdy po sobě nesklopil záchodové prkénko.

Netrvalo dlouho a zjistila jsem, že jsem "tak trochu" těhotná. Bylo mi přesně dvacet a půl. Vojta do mě byl hodně zamilovaný. Bez jakýchkoliv skrupulí peru, žehlím, vařím a šimrám čas od času jeho ješitné mužské ego. (Bohužel nestíhám vypadat dobře a odvázaně.) Zvládám úplně všechno, miminko, domácnost, studium vysoké školy… Ovšem včera jsem mu při opravování obchodního dopisu řekla něco jako: "Tady ten slovní obrat - to je úplná blbost." Manžel začal vidět rudě a připomněl mi všechny mé prohřešky za celý rok společného soužití, přesolené polévky, připálené omáčky, zapomenutý nákup v Tescu… prostě všechno. (Z těhotenských tuků mi naštěstí nic nezůstalo, takže do tohoto - pro ženy neobyčejně citlivého - místečka se strefovat nemohl.)

Zavolala jsem Hance, všechno jsem jí řekla, plakala jsem a ptala se jí, jestli se mám dát rozvést. Samozřejmě mi řekla že ne… A… k mému zděšení mi vysvětlila první a jediný princip soužití s mužem - NEKRITIZOVAT!! (A když už to opravdu jinak nejde a prostě mu to musíte říct, nezbývá, než být diplomat. Takže namísto: "Vypadáš v té košili děsně." Zkuste říct: "Tato košile ti nesluší tak jako ta modrá.") Možná tohleto už znáte a není to pro vás nic nového, možná mávnete rukou a řeknete si, že je to hloupost, ale dejte na mě, být diplomat, se ženám vyplácí.