O vývojových rekordech

Poprvé jsem to od ní slyšela před necelými dvěma lety, když jsme začínali s Kryštůfkem plavat, nejdřív ve vaně a potom v bazénu. Přikyvovala jsem jí, ale v duchu jsem si říkala, že se přece všechny děti musí vyvíjet stejně, tedy stejně jako náš prcek. Teď už vím, že teta plavací měla naprostou pravdu, každé dítě se jednou začne plazit, každé se jednou posadí a každé se postaví, ale každé z nich to udělá po svém, trochu jinak, jinudy.

Kryštof se převracel ze zad na bříško v rekordních dvanácti týdnech věku. Tabulky to od dětí vyžadují až ve dvaceti týdnech, takže když jsme s ním tenkrát šli do poradny, nechtěla jsme to doktorce ani říkat, aby si nemyslela, že mně kape na karbid. Nemusela jsem, Kryštof to předvedl sám. Doktorka řekla, že z něj nejspíš bude atlet, což bylo, vzhledem k jeho třem bradám a osmi faldům v každém ohybu, docela legrační. Kila už prcek vyběhal, ve dvou letech jich má třináct, Sebastík ho se svými jedenácti docela dotahuje. Velikost plínek mají stejnou, aby se to nepletlo. Ale zpátky k psychomotorickému vývoji. Byli jsme s manželem přesvědčeni, že máme doma unikát, jedinečně nadané dítě, které se samo umí tak brzy převalovat. Nechal nás se radovat, ať se namlsáme. Kolem půl roku jsme začali očekávat plazení, tak nadané dítě nám ho přece brzy předvede, potom poleze a šup, budeme chodit. Ať už to je, přáli jsme si oba. Ale prcek nic. Ležel na bříšku, hrál si s hračkami a když jsme mu je posunuli, aby na ně nedosáhl a musel se doplazit, nastal tak šílený bengál, že jsme to po pár minutách vzdali. Plazení se samozřejmě dostavilo, ale po dalších dvou měsících. To už jsme doktorce téměř nevěřila, že máme zdravé dítě a že to přijde samo. Sotva se prcek uměl plazit, zjistil, že má kolínka. A z kleku se dá u nábytku docela dobře stoupnout. A opět jsme rozvinuli tezi o zázračném miminku, opět jsme se holedbali, jak je úžasně šikovný, vždyť si v osmi měsících stoupá! Potom si ale náš prcek sednul a byl konec. Plazením se dostal, kam potřeboval a sezení mu poskytovalo dostatečný manipulační prostor pro hru. A kdy poleze? Kdy zase začne vstávat? Kdy bude chodit? A už aby to bylo! Byli jsme tenkrát opravdu netrpěliví rodičové. Samozřejmě že začal lézt, samozřejmě že začal chodit. A my jsme oslavovali ten prví krůček víc než byl oslaven první krok Armstrongův, ten měsíční, pochopitelně.

Teď máme děti dvě. Dvě prdelky na přebalování, popřípadě jednu a jeden nočník na vynášení. Dvě tělíčka na oblékání, popřípadě jedno a jedno neustále navigovat, kde má rukávy a které končetiny do nich patří. Dvě pusinky na krmení, popřípadě jednu a jednu komandovat, že lžička s polívkou nepatří vylít do hrnku s čajem a omáčka se nematlá po záclonách. Dvě děti na hlídání, protože obě už mají rozum (trošku) a obě ho používají svéhlavě (hodně). A už je tolik nesledujeme. Radujeme se z jejich pokroků, ale už jim nestavíme piedestaly a slavobrány. Sebastík se začal převalovat na bříško nachlup stejně, jako jeho bráška, ve dvanácti týdnech. Potom se ale vydal svojí vlastní cestou. Ve snaze dohnat bráchu vymyslel, že má kolínka a že se dokonce dokáže zvednou na ručičkách a na šlapičkách a udělat tunel. Neptejte se, jak to dopadlo, když to zpozoroval Kryštof a s rykem: Bácha tunel Kikop vlak! se vrhl pod něj. V půl roce Sebastík lezl, sice nejdřív couval a jednou se mu podařilo nacouvat do bráchova čerstvě načůraného nočníku, teď už se ale dostane, kam potřebuje. Ve chvíli, kdy se po půlhodinovém snažení připíďalkoval ke krabici s Kryštofovýma hračkama a celou ji na sebe vysypal, dostal Kryštůfek hysterický záchvat. Zjistil, že brácha už není bezbranné mimino, ale konkurence. A před třemi dny se Sebastík naučil sedět, šikmo přes klek, prvně se držel jednou rukou země, pak se pustil a začal se na celé kolo řehtat. Kryštof konstatoval: Bácha hačá a půjčil mu plyšovou kočku, protože pocit konkurence se tak trochu vytratil. Další noc byla příšerná. O půl třetí mě vzbudil chechot. Ne pomlaskávání ani hladové kňourání, ale hlasitý smích. Bastík seděl v posteli a smál se. Trénoval sezení ještě dvě hodiny a potom vyčerpáním usnul.

Každé dítě je osobnost. Některé prvně sedí, jiné se plazí a jiné rovnou leze. Teta plavací má pravdu, jsou jedineční, ti naši drobečkové.