Paměť rodiny

Když se sjedou tetičky, vnoučci, pravnoučci, prostě celá od Moravy po Aš rozvětvená rodina, je to právě ona paměť, která udržuje konverzaci. Nemyslím tím paměť jako takovou, ale hlavně prožívání jedné události v rámci celé rodiny. Každý ví, co se tehdy stalo, každý ví, jak zareagoval ten a ten a každý také ví, že z pohledu dnešního je to ta nejúsměvnější historka, která se traduje jen proto, aby se celá rodina zasmála. Asi to tak má být.

Je těžké neustále se pídit po tom, kdo právě s kým žije, jak se mají a kolik mají dětí , ale vzpomenout si na to, jak statný děda ve svých nejlepších penzijních letech (dobrých sto kilo živé váhy) přidělal nám vnoučatům houpačku, není zase takový problém. Ostatně babička hned vzápětí dodá: „No jo, to byl ten můj dědek bláznivej.“ A i dnes po čtrnácti letech, kdy je děda někde na obláčku, i ona ví, jak se tehdy dmul pýchou, že bez potřeby peněz, nám dětem opravil houpačku. Zkrátím-li to, vytáhnul ze seníku notně zaprášené klubko provazu, přesto, jak tvrdil, toho nejkvalitnějšího, navázal nové postranní závěsy u prkýnka houpačky a sám se jal ty „nové“ provazy vyzkoušet. Dědovo metrákové pohoupání přežily provazy všechny. A tak děda graciézním sobě vlastním gestem a tlučením se do prsou, jak důležitý je jeho mozek pro celou naši rodinu, vyzval k pohoupání nás děti. Skok dějem, já byla omotána na jedné straně „klandru“ a přepočítávala jsem si zuby, můj stejně postižený bratranec, který se houpal se mnou, když provazy ruply, se z šoku z pádu dostával hůře. Nejen, že si neuvěřitelně rychle cpal do pusy trávu i se zeminou, kterou se snažil pojídat ( dodnes nevysvětlitelný úkaz), ale jeho subtilní tělíčko ještě pěknou chvilku babička chlácholila. Na dědu už ani nepohlédla a večeři, vzpomínám-li si, měl děda na rohožce přede dveřmi.

Zjistila jsem, že stejné „paměti“ píše každá rodina. Když jsem se bavila se svou přítelkyní, taktně si poklepala na čelo a řekla: „No, co bys myslela, když tě nastávající tchýně pošle pro cukr do sklepa, a ty najdeš kožený kufr plný cukru krupice za 7,30 Kčs?!!!! Pochopila jsi to správně, oni mají ještě socialistický cukr a používají ho jen při „zvláštních“ příležitostech, takže jsem pak musela jít do obchodu na zavařování koupit cukr jiný, protože tohohle by bylo škoda. Jsou normální???“, opáčila dotčeně. „To se ti zdá nenormální, tak to si představ, jak jsme onehdy nakupovali za hlubokého socialismu NAMO (přípravek na předpírání)“, skočil jí do řeči její manžel a náš kamarád. „To jsme tehdy byli na dovolené v Krušných horách a při bližší návštěvě místní Jednoty, matka zjistila, že tady není NAMO nedostatkovým zbožím jako v Praze, a tudíž by bylo dobré udělat zásoby. Otec vymyslel řešení. Matka propočítala, že osm NAM, nám zaručí klid v domácnosti na půl roku a otec vyzval každého v rodině, tedy matku, mne a sestru, abychom se zcela neprogramově každý vypravil do místní prodejny a dvě NAMA zakoupil. Sám tak učinil jako první. Když jsem se blížil ke kase já, uvědomil jsem si, že otec poněkud pozapomněl rozdat také peníze. I signalizoval jsem na něj, otec pochopil a bleskurychle k pokladně přiskočil, drže svá dvě NAMA v podpaží, a zaplatil za přípravky mé. Stejné drama se odehrálo u sestry i matky, a pak jsme se každý sám, jak jinak, tajně vzdálili z místního střediska. Jen pokladní chvíli údivem nemohla zavřít čelisti,“ odevzdaně domluvil Radek. „No, a to si představ, že oni jako rodina vždycky měli plnou spíž takového toho nedostatkového zboží jako byly plechovky jahodových kompotů, uzené rybičky v oleji, Granko a další věci. A nejvíc jsem se nasmála, když jsem pak otevřela kompot já a Radek mi povídá, že takovou chuť jahodového kompotu vůbec nezná. Pak z něj vylezlo, že takové „nedostatkové“ zboží se smělo otevřít až když bylo dostatečně zralé, což znamenalo, že mělo tak vypouklá víčka, že už ani nestálo v policích ve spíži,“ dopověděla tichým hlasem Ljuba. To už jsme se oba s Jakubem svíjeli na zemi smíchy a z očí nám tryskaly potoky.

Rodina je zvláštní věc. Nezvláštnější pod sluncem. Protože pokud všechny ty rodinné nástrahy přežijete, jedno je vám, čím dál víc jasné. Nemůžete bez ní být, přestože v době dospívání jste mohli mít pocit, že nemůžete být s ní. A najednou s každou tou staronovou historkou, která se traduje, cítíte, že právě sem patříte.

A sem se i jednou asi vrátíme…

Co na tom, že jsme si teď jisti tím, že děláme všechno jinak a lépe….