Rodiče si chtěli užít, tak si užili

Někdy bych řekla, že mozek rodiče má některá místa, kam milosrdně zastrčí, ne-li potopí, všechny hrůzostrašné vzpomínky a ještě více zdůrazní na každém zážitku s dětmi jen ty pozitivní stránky. Alespoň v naší rodině to tak funguje. Jak jinak bychom mohli zase naletět.

Teď, když Vám mám popsat ony situace a to, jak jsme se cítili, musím se jen smát, přestože právě tehdy se mi chtělo únavou málem plakat. Stačilo nás tehdy jen naťuknout.

Navštívili nás blízcí přátelé a přivezli s sebou kromě jejich roztomilého klučiny také videokazetu s natočenou prohlídkou právě zakoupeného bytu. Zdálo se nám úžasné, že už budou mít vlastní střechu nad hlavou a že alespoň jedna rodina získala i potřebný prostor pro naše setkávání. Do této doby jsme se vždy našlapali v osmi lidičkách do jejich jedné místnosti, nadechli se na chodbičce a po dobu návštěvy pouze vydechovali. U nás situace byla obdobná, ale stejně jsme se vzájemných kontaktů nedokázali vzdát, ba naopak. "To už bychom mohli, až se zabydlíte, vymyslet nějakou společnou akci," řekla jsem nevinně. "A proč až se zabydlíme?" chytla se má kamarádka. "No, když Vám nebude vadit, že budete spát na zemi. Pelíšky dětem uděláme z karimatek a spacáků a tu jednu noc to všichni vydržíme." A bylo uděláno.

Začnu-li balením všech věcí, které potřebujete stejně tak na týdenní dovolenou s dětmi jako na jednodenní akci, je Vám jasné, že už mluvím přesně o těch věcech, na které člověk musí zapomenout. A co teprve Jakub? Nejenže musel rozhodnout, jestli se vůbec vyrazí, neboť v noci pěkně namrzlo (takové malé varování), ale hlavně se musel postarat o rozmrazení auta, do kterého se proplazil zadními pátými dveřmi. Jeho nadšení to jen umocnilo. Dětí taky, zvláště, když přes všechny věci, deky a jiné potřebnosti měly nožky stlačeny těsně pod zuby a jejich veškerý životní prostor vyplňovaly věci.

Na místo jsme dojeli s dětmi, které už nudou demolovaly auto, každá měla na klíně hromadu drobků od všech malých svačinek a žádná už nechtěla zpívat "Sláva vlasti, výletu". Pak si zřejmě děti uvědomily, že jsou v ráji. To, když jsme jim odemkli byt o rozloze 90 m2 a jejich jedinou překážkou byly prahy mezi jednotlivými pokoji. Dalo by se říci, že lítaly. Pravdou je, že v rámci možností jsme jim to popřávali (jen ve vypjatějších situacích jsme si uvědomovali, tedy hlavně přátelé, že není třeba si znepřátelit sousedy ještě před nastěhováním). Než jsme se nadáli, byla doba večerní a "kutloušky" vyzývaly děti do spaní. Byly nadšené. Terka z toho, že spí pod spacákem, Majda z toho, že bude mít vedle sebe tatínka (zdálo se nám vhodné, ty jednotlivé dětské sardinky proložit vždy sardinkou dospěláka, pokud možno nejlépe z vlastních řad), Laďka výskala nadšením, že se v jedné místnosti může dorozumívat společnými skřeky se stejně starým Kubíkem. Kubík neskrýval, že nemá potřebu spánku, pokud má v jedné místnosti tolik holek najednou.

Nejprve jsme vše přijímali se shovívavostí rodičů, kteří jsou si vědomi toho, že si chtějí užívat, a tak holt musí být tolerantnější. Zkrátím to. V pokoji u dětí "to" usnulo až kolem deváté večerní. A to jen díky tomu, že se má kamarádka s každým pleskotem punčocháčů o podlahu na chodbě, který signalizoval, že Kubík jde na průzkum, vrhla do tmy spolu s ním a "prachsprostě" jej vlastním tělem uspala. Zábava mohla začít. Milé povídání nám vydrželo tak čtyři hodinky, pak to začalo. Dětem právě ony čtyři hodinky stačily k takovému načerpání energie, že se Kubík postaral o to, abych se už s kamarádkou Jitkou ani nepotkala. Ostatně Kubovi vydatně pomáhala Laďka, takže v mezidobích, kdy on v klidu byl, já se mateřsky věnovala dcerce své. A tak to šlo s malými přestávkami až do rána.

Ráno jsme se s Jitkou pomalu ani neviděly a v pytlích pod očima jsme klidně mohly pašovat naše děti. Naše protějšky na tom nebyly lépe. Když pak Jitka pronesla posvátnou větu, RODIČE SI CHTĚLI UŽÍT, TAK SI UŽILI, bylo to tak.

Zvláštní je, že na tu akci už teď vzpomínám ráda a nejsem sama (nemluvě o tom, že pod záštitou tohoto hesla nachystáme určitě akce další).

Někdy mě udivuje, že pokud dupu v noci k postýlce, ze které se už zase ozývá dětské vyvolávání, mám pocit, že je to strašné, nespravedlivé, vyčerpávající. A pak mi stačí, že se to malé tělíčko přivine a projeví mi tolik lásky pouhým prohrábnutím mých vlasů těmi malými prstíky. Co bylo "strašné", je nádherné. A tak je to s rodičovstvím často. A překonávat sebe sama je tím nejmenším, co můžu pro své vnímání udělat…