tisk-hlavicka

O učení

30.1.2003 Silná Magda 6 názorů

Učit se, učit se, učit se, tak přesně tato vzletná slova si pamatuji celé dětství. Byla vystříhána z bílé čtvrtky a visela na rudé oponě v naší školní tělocvičně, kde se konala nejedna besídka, soutěž či jiná významná akce naší školy.

Proč nepřiznat, že coby vzorná žačka jsem nejednou stála ke slovům o učení zády, a tudíž čelem k publiku, a recitovala či se jinak snažila reprezentovat, ostatně dnes už ani nevím koho. Jedno se mi ale nedalo upřít, pokud byl kdy žák, který neměl na učení buňky, já jsem ho svou neschopností se učit, ne-li natvrdlostí či snad přímo tupostí, jistě předčila. A přitom jsem byla žákem tolik zvídavým….

Má maminka se tedy chopila tohoto nadlidského úkolu a nabyla dojmu, že řád, který mému učení propůjčí, mi tuto nelehkou cestu jen usnadní. A tak se opravdu živě pamatuji na mé poměrně korpulentní tělo, které maminka uzavřela mezi náš jídelní stůl, hranu, která se mi zakousla do břicha a do zad se vzepřela vysoká židle, to, aby se mi nekazila páteř. Na ubruse natočila můj sešit do požadovaného směru, a coby dítku levorukému se stále pokoušela držet mi ručku tak, aby byl hezký pohled nejen na mé písmo, ale i na ruku, která pero drží. Zkrátím to. Nebyl úkol, který bych snad někdy v hluboké horečce napsala ihned do domácího sešitu bez toho, že bych jej nejprve nevykreslila do bloku nanečisto, a tak to šlo pěkných pár let. Na ty vzácné chvíle, kdy měla pocit, že už úkol zvládnu napsat sama si pamatuji dodnes. Na krušné chvíle, kdy mi úkol tenkou a jasnou čarou přeškrtla a na vzorně zastřihnutý vložený list papíru nechala přepsat dle svého gusta.

V dětství jsem to tolik nechápala. Nevěděla jsem, že to má nějaký hlubší smysl. Snad až později, když jsem se dokázala sama naučit věci, kterým jsem nerozuměla a které pro mne zůstávají tajemstvím dodnes, snad ve chvílích, kdy jsem se díky maminčinu systému audio-vizuálních triků a různých memotechnických pomůcek dokázala navrčet cizojazyčná slovíčka, která mi ještě dnes vyvstanou v paměti, i když o nich už dávno ani nevím, snad vím, za co jí děkovat. Ostatně k učení jsem díky jejímu přispění získala ten nejkladnější vztah a věčnou studentkou už asi zůstanu.

A teď, proč o tom mluvím. Jako vždy to v naší rodině začalo nenápadně. Jakub přišel s tím, že se opětovně pokusí chytit dech a naučit jazyk, kterým se dnes dohovoříte s kýmkoli snáze než česky (myslím tím u nás v Čechách). Ostatně nejednou při jízdě v tramvaji mám pocit, že češtinu už u nás používám jen já a lidé nad devadesát let a ti ještě jen proto, že raději používají němčinu a francouzštinu, která tehdy letěla. Ne, že by snad Kuba angličtinou opovrhoval, ostatně je jeho chlebem, který nás živí. Bohužel, Jakub je schopen v angličtině nastudovat manuály programů, programy vytvářet, avšak při bližším pohledu by Angličan poznal, že Jakub raději umírá, neboť si neumí říct o kapku vody či kousek chleba. A co víc, za lámanou svou angličtinu se stydí. Jeho snaha už třikrát dosáhla bodu, kdy bylo jasné, že angličtinu pokoří. Nestalo se tak. A tak Jakub začal opět chodit do kurzu.

"Co říkáš, že bychom se učili spolu?", ta otázka se mi nezdála nikterak nevhodná. Po těch pěti letech na mateřské, kdy mám práci za pár i docela přišla vhod. Proč ne, pomyslela jsem si. Ostatně v každé volné chvíli bych si mohla zapamatovat pár slovíček, občas hodit oko na nějakou tu gramatiku a za rok bych možná mohla stát před potenciálním zaměstnavatelem s hrdou otázkou "How do you do?" na rtech. Jakub nakoupil učebnice, které používají v kurzu, ostatně prý nejlepší na trhu a začali jsme. Prvních pár lekcí nás dostalo. Tak ano, nejsme zvyklí na tento druh učebnic. Ostatně vychovávaly nás cizojazyčné články o skvělé dovolené v Jugoslávii, závodní schůzi a jiná potřebná slovíčka. Pravda, gramatika byla vždy vysvětlena česky a vůbec celá učebnice se češtinou jen hemžila. Ne tak dnes. No, chce to trochu času a zvykneme si.

Těžké je zvykání si na něco, když si nejste ani schopni přečíst a porozumět, jak že se má to či ono slůvko vyslovit, o úkolech, které má Jakub nosit do hodin nemluvě. Jedno se však upřít tomuto novému systému nedá. Jak Kuba říká, stačí jedno jediné slůvko správně z pěti špatných a jeho lektor jazyka jásá nad podaným výkonem svých žáků. To by naše tehdy brýlatá "souška"učitelka jen pozdvihla obočí a šla zapsat další "sardel".

A na jednu podstatnou věc, jsme už taky pozapomněli. Když se dnes dostaneme kolem půlnoci nad učebnici angličtiny, je jasné, že víčka nám drží dvě sirky, mrtvolně zíráme do cizojazyčných řádků a naším jediným přáním je kupodivu to samé, co tehdy, zavřít učebnici a padnout. A v tramvaji je mým největším přáním zírat před sebe a ne si vybalit slovníček a cpát si do hlavy, kde je ještě u zbytku nedodělaného seznamu dnešních mateřských prací pěkných pár kolonek, další slovíčka. Jakub je na tom stejně a oba víme, že jedno už těžko vrátíme.

Když se tuhle Terinka snažila sama učit a po mně chtěla "pouhé" vysvětlení úkolu v dětské knize, neměla jsem slov. Po kom je to dítě tak natvrdlé, chtělo se mi křičet. Nebylo komu si stěžovat. Ostatně kruh se uzavírá. A to mě příští rok čeká nástup do školy Majdy, za dva roky Terky a pak Laďky. To jsou mi vyhlídky. Ostatně možná by moje maminka poznamenala, není proč se zlobit. Na každého jednou dojde. Já tu svou trpělivost mám prý vytáhnout teď a Terku stejný osud nemine za pár let. Tolik si snad ještě z hodin biologie pamatuji, že geny jsou v tomhle směru neúprosné, viďte holky……

Názory k článku (6 názorů)
Je opravdu za co děkovat? Sosan 30.1.2003 15:52
*Re: Je opravdu za co děkovat? Martina, Honzík 3 roky 31.1.2003 8:52
**Re: Je opravdu za co děkovat? Sosan 31.1.2003 10:14
***Re: Je opravdu za co děkovat? Helena 31.1.2003 11:49
***Re: Je opravdu za co děkovat? segra 31.1.2003 12:23
***Re: Je opravdu za co děkovat? Martina, Honzík 3 roky 31.1.2003 12:29




Vyhledávání článků podle věku

Seriály

Vývojové tabulky

Těhotenství

Dítě


Zajimavé odkazy:
Předporodní kurzy   |   Najděte rýmy na slovo a napište báseň.