Pánbůh zaplať za CAP aneb Jak jsme rodili aktivně

Ačkoli mne ani před, ani během těhotenství nikdo nezatěžoval hororovými zkazkami o "příšernosti" klasického porodu, přece jen jsem jistou představu o jeho průběhu měla: klasický nemocniční sál, ostrá světla, gynekologická "koza", stres, direktivní pokyny nepříjemného a neosobně se chovajícího zdravotnického personálu. K tomu samozřejmě nutno připočítat vlastní nejistotu rodičky a porodní bolesti, které jí na klidu nepřidají.

Snažila jsem se zjistit co největší množství informací o pražských porodnicích - Vrchlabí, Kadaň nebo Neratovice pro nás nepřipadaly v úvahu; jsme bez vlastního auta, manžel dokonce nemá ani řidičský průkaz, a tím pádem se možný okruh porodnic zúžil pouze na porodnice pražské.

Co jsme od "vyvolené" porodnice očekávali? Vlastně nic zvlášť výjimečného (aspoň podle našeho názoru) - nelpění na výlučně lékařsky vedeném porodu, co nejvíce volnosti během I. doby porodní, možnost výběru polohy ve II. době, moci být se svým miminkem od prvních okamžiků jeho života, aniž by nám ho třeba jen na jednu noc někdo někam odvezl, no a samosebou přítomnost otce u porodu. U celého porodu, ne jen na posledních pár minut, kdy už je vlastně všechno "odbyto".

Po pečlivém zvážení všech pro a proti a po vyslechnutí mnoha zkušeností maminek z Rodiny i z našeho nevirtuálního okolí jsme se rozhodli pro CAP na Bulovce. Až na strašlivé nervy z výsledků genetických testů probíhalo těhotenství vlastně bez problémů a můj gynekolog s naším rozhodnutím souhlasil; podle něj vše nasvědčovalo tomu, že porod bude fyziologický a bez komplikací. Ve 38. týdnu jsme prošli kontrolou u dr. Dvořáka a nezbývalo nám tedy než doufat, že se strefíme do správného termínu a v CAPu bude zrovna volno.

V polovině prosince jsme absolvovali jeden cvičný výjezd a pak už se to čekání neskutečně vleklo. Podle doktora bylo vše připraveno k porodu už na konci 36. týdne, takže jsme předpokládali, že se miminko narodí spíš dříve než později; ale miminko si dávalo na čas. Minul Štědrý den, Silvestr, první termín porodu, druhý termín porodu… a já už začínala být docela nervózní. Vlastně, abych byla upřímná, byla jsem už takřka zralá na Bohnice. Od 19. týdne jsem díky "hraničním" genetickým testům žila v permanentním strachu, že náš chlapeček nebude v pořádku, a každý den čekání můj strach prohluboval a zhoršoval.

Už jsem se pomalu začínala smiřovat s tím, že nás čeká přenášení a nakonec vyvolávání; ale miminko se nakonec rozhodlo mé psychické trápení skončit i bez lékařské pomoci. Sedmého ledna, půl hodiny po půlnoci mi odtekla plodová voda a jelo se na Bulovku. Neměla jsem žádné kontrakce, a tak jsme vcelku nespěchali. Nevolali jsme ani sanitku, ani taxi - šli jsme prostě na hlavní ulici s tím, že určitě něco chytíme. Nakonec jsme na taxíka čekali víc jak dvacet minut; ale bolesti se nedostavovaly ani když už jsem byla na monitoru, to mohlo být tak čtvrt na dvě ráno. Začali jsme řešit poměrně závažný problém, totiž jak zavolat tatínka k porodu, když doma nemáme telefon a mobil vlastníme toliko jeden. Všechno totiž nasvědčovalo tomu, že se bude ještě čekat. Ostatně pan doktor, který mne při příjmu vyšetřoval, to svým nálezem "otevřená na špičku prstu" jen potvrdil. Jenže já si prostě nedovedla představit, že by manžel odjel zase zpátky domů a nechal mne čekat samotnou. A tak jsem přemluvila porodní asistentku, aby nás chvíli nechala "někde na odlehlém místě", že se to možná rozjede… Naštěstí jsme byli na porodním sále sami, nikdo jiný toho rána zřejmě rodit nechtěl, takže nám bylo vyhověno.

Nevím, jestli to bylo jasnozřivé tušení nebo zda jsem to svému organismu prostě a jednoduše vsugerovala, ale asi za patnáct minut to doopravdy začalo. Ale s popisem porodu, jaký jsem znala z předporodních kursů a konec konců i z vypravování kamarádek - matek to nemělo nic společného. Žádné stahy po 10ti minutách, intervaly, které se postupně zkracují. Dostavily se okamžitě silné kontrakce, po 2 - 3 minutách, takže asi tři čtvrtě hodiny po vstupní prohlídce byly ze špičky prstu tři centimetry. Ze dvou minut se rychle stala minuta, takže poslední hodina už byla vlastně jedna jediná nekončící bolest. Prakticky celou první dobu porodní jsem strávila ve sprše; horká voda byla to jediné, co jakž takž pomáhalo bolest zmírnit. I když mi porodní asistentka (a manžel jakbysmet) vyloženě horkou vodu zakazovali, že to není dobré pro miminko.

Zatímco jsem složitě hledala nějakou rozumnou polohu v relativně malém sprchovém koutě, kde ještě překážel míč (pokusila jsem se na něm "hopsat", ale po prvním hopsnutí mi bylo jasné, že je to zároveň i poslední - že by to přinášelo úlevu, to se opravdu nedá říct), který mne pochopitelně nenapadlo vykutálet ven. Docela rozptylující bylo sledovat manžela, jak bojuje s touhou zapálit si ("…bych kouřil z okna, to nikdo nepozná"), porůznu se povaluje na lůžku, neboť je z toho rození celý unavený atd.; vsadím se, že nejméně jednou zalitoval toho, že si s sebou nevzal něco na čtení. Když jsem ho nakonec požádala, jestli by mě nechtěl přivést na jiné myšlenky, odvyprávěl mi poměrně nevtipnou školáckou anekdotu o mandarince a strašně se divil, že se jí nesměju.

Při další kontrole porodní asistentka zjistila, že se ze tří centimetrů stalo osm, a tak jsme se přesouvali do prostor CAPu, kde na mě už čekala napuštěná vana. Dlouho jsem se na nic tak netěšila, jako právě na ni. Jakmile jsem se ponořila, poněkud jsem ztratila pojem o čase a zřejmě i o tom, co se aktuálně děje; vůbec jsem například netušila, že je první doba porodní za námi a když mi porodní asistentka oznámila, že už bych mohla pomalu začít tlačit, připadalo mi to jako informace z naprosto jiného světa. Vnímala jsem jen střídání silných bolestí, které bych asi nejlépe popsala jako současný tlak a trhání čehosi uvnitř a krátké chvilky mezi nimi, kdy mi bylo úplně dobře a kdy jsem neustále žádala manžela o sklenici s vodou, protože jsem měla ukrutnou žízeň. Teprve když porodní asistentka řekla "První doba porodní tři hodiny deset, to je na prvorodičku krásný," jsem si uvědomila, že jdeme do finále.

Jenže miminku se nechtělo. Byť mé předchozí zkušenosti s porody byly nulové, nějak mi došlo, že nemá cenu tlačit, když miminko ještě necítím. Bolesti ovšem stále zesilovaly; zjistila jsem, že dýchání už je celkem k ničemu a jediné, co opravdu uleví, je soustředit se na řev. Ne na nějaké pištění nebo kvičení, ale takový ten hrdelní, temný řev, kterým nejspíš v dávnověku zaháněli méně civilizovaní válečníci své nepřátele. Manželovi jsem musela vysvětlit, že to opravdu nedělám proto, že by ty bolesti byly tak pekelné, ale prostě proto, že myslím-li na řev, nemyslím už na nic jiného a pomáhá mi to tak nějak koncentrovat energii; jinak by byl asi chudáček dost zničený - mám poměrně silný hlas i když pouze mluvím.

Nejsem si jistá, jak dlouho to trvalo, tipuji tak třicet minut až hodinu. A miminko pořád nic. Porodní asistentka mi poradila změnit polohu a opravdu - jakmile jsem se obrátila na všechny čtyři, ucítila jsem, jak se miminkova hlavička pomalu ale jistě sune směrem ven. Byla jsem už strašně unavená a mezi kontrakcemi jsem usínala, ale ještě se mi povedlo vrátit se do výchozí polohy v polosedě. To už jsme viděli temínko hlavičky s černými vlásky. "Je po mě tmavovlasej," řekla jsem směrem k manželovi, ale myslím, že to byla zbytečná informace, protože on toho viděl rozhodně víc než já.

"Teď to bude pálit jako čert, ale tlačit nesmíte," pravila asistentka a měla naprostou pravdu. Nevím, jak jsem to zvládla, a ani si moc přesně nepamatuju, co se dělo potom - podle manželových slov po další kontrakci PA konstatovala, že už je vyhráno, protože hlavička je venku a pak jsem se nadechla s tím, že "teď nebo nikdy"… no a když jsem otevřela oči, pod vodní hladinou se mrskalo něco růžového a hlaďoučkého. Náš syn. Za chvilku si ho tatínek vytáhl ven a - nerad, to mi bylo úplně jasné - mi ho položil na prsa. Ale sotva jsem si ho stačila pořádně prohlédnout, už mi ho zase odebral a předával k změření a zvážení.

Měla jsem v úmyslu ještě popsat pár z těch nejsilnějších dojmů mého života, jako třeba pohled na manžela, který zabořen v křesílku choval v náručí syna a zářil jako sluníčko - ale už jsem se rozepsala víc, než jsem měla v plánu.

Tohle vyprávění jsem vlastně začala psát z úplně jiného důvodu. Prostřednictvím něj jsem chtěla poděkovat porodní asistentce slečně (nebo snad paní? Nebyl čas se zeptat…) Riedlové z CAPu za všechno, co pro nás tři udělala, za její profesionální a přitom hluboce lidský přístup při vedení porodu. Především díky ní jsme opravdu prožili porod tak, jak jsme si to v hloubi duše přáli a sedmý leden 2003 pro nás už navždycky zůstane tím nejkrásnějším dnem v našem životě.

A závěrem? Stanislav Jan vážil 3810 gramů, měřil 53 cm; po narození nekřičel, jen tak blaženě vrněl. Je to úžasně hodné a klidné miminko, nevzteká se, nepláče jen tak bez důvodu, už první den života prospal v noci pět hodin v kuse a nemá problémy ani s kojením. Myslím si, že je to tím, jak pohodový byl jeho vstup do života. Nevítalo ho ostré světlo, křik, direktiva, šok z přechodu z jednoho prostředí do druhého, ale příjemná relaxační hudba a láskyplné ruce jeho otce, které byly tím prvním, co na světě poznal.

Pokud jde o mne, já se i přes poměrně velké rozměry miminka obešla bez nastřižení. A také bez holení, klystýru… jediné, co jsem si z porodu "odnesla" nepřirozeného, bylo drobné vnitřní zranění, které "spravily" tři nebo čtyři stehy. Prakticky ihned po porodu jsem chodila, necítila jsem žádnou bolest, žádné omezení v pohybu a dokonce ani únavu ne. Cítila jsem se vyloženě dobře; asi jako po těžké, ale dobře vykonané práci, ze které má člověk radost.

Spokojená jsem byla i s celým personálem na oddělení šestinedělí. Za celé čtyři dny jsem tu nepotkala nikoho neochotného nebo nepříjemného, naopak, doktoři i sestřičky byli všichni velice milí. Vybrali jsme si dobře - jak porod, tak i následný pobyt v nemocnici splnil a vlastně možná i předčil naše očekávání.

Trochu mne mrzí, že v hlavním městě je jen jeden jediný CAP s místem pro jedinou maminku. Vždyť při troše dobré vůle by stejně pohodově mohla rodit asi každá žena s nekomplikovaným fyziologickým porodem. Proč lékařsky zasahovat tam, kde to není nutné? Domnívám se, že každý zbytečný zásah může průběh porodu a jeho případné "následky" jenom zhoršit. Když jsem vyprávěla svým kamarádkám o průběhu našeho porodu, většinou reagovaly stylem "ty se máš, tebe nenastřihli, tebe nikam neuvazovali… atd." a mě přišlo líto, že je stále tolik maminek, které nemají jinou možnost než lékařsky vedený porod, o který třeba vůbec nestojí. Nejsem zarytý alternativec, nejspíš bych si netroufla rodit doma, ale na druhé straně bych opravdu nechtěla prožít "normální" porod v "normální" porodnici. Proto doufám, že snahy o likvidaci a zákonem stanovený zákaz "nestandardních" porodnických zařízení a vůbec všech "nestandardních porodních postupů" vyjdou naplano a začne se alespoň trochu blýskat na časy. A protože budeme časem nejspíš uvažovat ještě o jednom miminku, začnu asi bedlivěji sledovat dění kolem prvního pražského porodního domu U čápa a vrány…