Zrcadlo, zrcadlo, pověz mi….

Spousta papíru bylo určitě popsáno o tom, jak se děti podobají svým rodičům. Nejen vzhledově a povahově, jak to určují geny, ale i svými gesty, zvyky a zlozvyky, způsobem, jak reagují na určité situace, protože to mají “odkoukané”. Právě nedávno jsem se neubránila úsměvu, když jsme viděla, jak jeden Honzův kamarád významně zvedl obočí a nepatrně zaklonil hlavu, kdyz říkal něco veledůležitého. Naprosto stejnou mimiku obličeje má totiž jeho maminka.

Každé z našich dětí v určitém věku milovalo hru: “Já budu ty a ty budeš já” – to se člověk na sebe dozví věcí…..! Právě tím, že nás děti vědomě (či nevědomě) napodobují, nastavují nám tak zrcadlo. Často je to pozitivní zjištění a to pak člověka zahřeje u srdce. Někdy to je ale obráceně.

Vzpomínám si třeba na dobu, kdy Matýsek považoval mytí hlavy za veliké příkoří. Přistihla jsem ho několikrát, jak dává šampon na hlavu gumovým kačenkám a mluví za ně tenoučkým hláskem:“Já si nechci umývat hlavu!” a vzápětí sám odpovídal tím nejhlubším hlasem:”Ale MUSÍŠ si umýt vlasy!!” A podobné hry měl i s dinosaury; to se jeden dinosaurus tenoučkým hláskem ptal:”Můžu mít sušenku?” a dunivý hlas mu odpovídal:”NE, nemůžeš mít sušenku, teď bude večeře!!” Já přece nemám takový medvědí hlas a všechny zákazy a příkazy, které jsem mu dávala, měly své opodstatnění. Viděl ve mně nějakou čarodějnici a nebo jen sám chtěl zažít ten pocit moci nad někým jiným? Dneska si tyhle historky vyprávíme s úsměvem, ale do určité míry v tom nastavení zrcadla vidím.

Možná právě proto, že Matýsek bojuje s trpělivostí stejně jako já, nastavuje mi zrcadlo tím negativním způsobem častěji než Honza a Terezka. Relativně nedávno jsme měli zase jeden dlouhý den, navíc jsem cítila v kostech začínající virózu; zkrátka těšila jsem, že ještě večeře a pak už konečně bude chvilka klidu. Terezka chtěla k pití džus, vzápětí si to ale rozmyslela a chtěla mléko. Jenže když jsem jí i to mléko podala, ona slila džus s mlékem dohromady. A to byla pověstná poslední kapka – takže Terezka si to vyslechla – že je to nesmysl, že to teď nikdo pít nebude, že je to škoda mléka i džusu, že je veliká holka a má mít rozum…. A v tom Matthew říká:”Teď mám skvělý nápad na obrázek.” Za deset minut přišel s výkresem. Zatímco odjakživa malují naše děti maminku s úsměvem od ucha k uchu, tohle byl první portrét, který vypadal jinak. Zamračené čelo, pokřivená pusa, zdvižený ukazováček a přede mnou malinkatá Terezka s pusou jako obrácené písmenko U. Možná nemusím ani dodávat, že jsem si ten obrázek schovala do psacího stolu a čas od času se na něj chodím dívat.

Druhá historka je taky z podzimu. Teď na přelomu listopadu a prosince jsem měla pocit, že čas šíleně letí. Bylo ráno a najednou večer, další den pryč a další týden pryč a kalendář se plnil a plnil. Někdy si myslím, že když si naplánuji den tak, že má 36 hodin, on jich doopravdy tolik mít bude.A taky neumím nebo nechci někomu říkat NE. A to jsem ještě ani nezačala s přípravami na vánoce… Jedno takové uhoněnené odpoledne se ke mě Matýsek přitulil a řekl: “Měla bys mít taky jednou volno!” A já se usmála a říkám:”Ty jsi můj kluk, ty jsi to poznal! Hned bych si dala volno – šla bych na dlouhou procházku, pak bych si vzla do ruky tabulku čokolády a pořádně tlustou knížku a …..” Jenže on mě přerušil:”Takový volno ja nemyslel. Ja myslel volno, když řekneš – Teď nemusím vůbec nic dělat a budu ji hrát JEN S TEBOU, Matýsku. Tak jakou hru vymyslíš?” Tak to bylo nastavení zrcadla! I kdybych zachránila celý svět a přitom moje dítě žilo s pocitem, že jsem byla sice celý den vedle něj, ale ne s ním, nestála bych za nic.

Říká se, že narozením dítěte se stáváme téměř automaticky lepšími. Jak? Jsme méně sobečtí (třeba noční vstávání a přebalování jsou hned prvními cvičeními v nesobeckosti). Jsme víc trpěliví ( ještě pět minut nepohnout ani palcem u nohy a nedýchat a pak už můžu po špičkách odejít z pokoje a on/ona bude konečně SPÁT ). Jsme méně lehkovážní (i na obyčejný půldenní výlet balíme věci hodinu předem). Více plánujeme budoucnost, více šetříme, víc se staráme o svoje zdraví (to může být i v maličkostech – člověk si stokrát denně myje ruce - chřipka pro celou rodinu je to poslední, co teď potřebujeme, ne?) Jedna moje kamarádka říká, že zatímco za svobodna milovala šíleně rychlou jízdou na lyžích, teď jezdí opatrněji, protože jak by se postarala o ty tři malé doma se zlomenou nohou nebo i horším úrazem?

Ten seznam by mohl jít do nekonečna a určitě by tam mohlo přijít i zbavování se zlozvyků a posunování priorit. Právě proto, že ti malí, co se nám batolí pod nohama, z nás nespustí oči a chtějí dělat všechno jako my. A jednou nám nastaví zrcadlo….