Život není pohádka

Znám jednu pohádku od pana Čapka, ve které chce pejsek potěšit kočičku, co doma stůně s bolavou tlapkou. Hledá pro ni odložené dětské hračky na smetišti. My nemusíme chodit tak daleko, abychom našli stejně úžasné věci, které lidi odložili.

Chodíme na procházky s dětmi, couráme se sídlištěm a díváme se. Děti se umí dobře dívat. Vidí i to, co my vidět nechceme nebo radši přehlížíme. A ptají se. Ptají se na to, na co se jen těžko odpovídá. Tak třeba Jiřík jen nerad nedávno pochopil, že z nedopité láhve rumu by tatínek určitě neměl radost, a dovolil paní učitelce, aby ji vyhodila do prvního kontejneru. Vašík se zase nechtěl rozloučit s časopisem plným nahých slečen, protože tvrdil, že tatínek takový doma nemá.

Nad ulomeným stromkem, který ještě z jara kvetl a byl ozdobou sídliště, naříkala děvčátka, protože si chtěla sbírat barevné podzimní listí, ze kterého ve školce vyrábíme veselé panáčky. „Proč ten stromek někdo ulomil,“ ptaly se děti. A co teď? Mám říct dětem pravdu? Dobře. „Děti, stromek zlomil vandal. Je to člověk, který ještě nepochopil, že bez přírody se žít nedá. A když uvidíte někoho, kdo ničí přírodu, řekněte to hned třeba tatínkovi, ano?“ „Ale paní učitelko, tatínek mi už jednou řekl, že si toho nemám všímat.“

Jdeme dál, jen tak po chodníku. Vidíme babičky, jak se pomalým krokem procházejí, maminky, co vezou mimino v kočárku, opraváře, který spěchá opravit vodovodní kohoutek. Z pohodové procházky, při které mi Irenka vypráví o svojí nové panence, se stane rázem horor. „Paní učitelko, podívejte se, co jsem našla?“ Vítězný pohled Aničky držící v ruce použitou injekční stříkačku zmrazí výstražný pohled paní učitelky. Na její slova: „Aničko, ihned to pusť z ruky!“ reaguje slovy: „A proč?“ Co teď? Mám říct dětem pravdu? Dobře. „Zahoď to, Aničko, protože by ses mohla píchnout a možná bys byla potom hodně nemocná.“ Stačí to? Mám snad dětem říct, že někdo starší, možná školák, je závislý na drogách, píchá si injekcí drogu do žíly a je mu úplně jedno, že stříkačku, kterou zahodí, může sebrat třeba jeho mladší sourozenec? Asi by to bylo správné, ale je to takzvaně natvrdo.

Tak obcházím skutečnost svojí polopravdou, která snad prozatím postačí pro rozum malého předškoláka. Ale co až vyroste? Řekne mu někdo úplnou pravdu? Snad by stačilo, aby pochopil, že život není pohádka, že na něj čeká spousta nebezpečí, která může překonat, když je bude předvídat a bude je znát.

Zkusme se dívat na svět očima našich dětí, neutíkejme od problémů a zkusme o nich mluvit. Když o drogách nebudeme mluvit s dětmi my – rodiče a učitelé, udělá to za nás třeba drogový dealer. Řekne jim pravdu?