Důvěra posiluje a láskou rosteme

Prožívala jsem tyto chvíle s dcerou a často mě napadalo: Jak to všechno zvládne? A také jak naši novou situaci zvládnu já jako matka? Budu mít dost trpělivosti, lásky, času, abych malé školačce dodávala dost sebedůvěry?

Nedávno se mi dostal do rukou příběh o dvou malých školáčcích. Velmi mě oslovil a pochopila jsem, jak snadno i nevědomky můžeme dětem ubližovat a připravit je o sebevědomí.

Byli jednou dva chlapci, kteří bydleli ve stejné ulici. Oběma bylo šest let a oba šli poprvé do školy. Jára byl velký a Jirka malý.

Když Jára odcházel do školy, řekla mu maminka: „Dávej dobrý pozor na svou školní aktovku! Koupila ti ji babička. Ať na ní nejsou žádné fleky a ať ji nepoškrábeš, nebo bude babička smutná.“ Jára šel velmi opatrně a celý ohnutý, byl o centimetr menší.

Jirkova maminka chlapci na cestu do školy řekla: „Jak ti to sluší s touhle starou školní brašnou! S tou chodil do školy tvůj starší bratr, pozná se to podle spousty škrábanců. Můžeš na to být hrdý!“ Tak si to Jirka pěkně vykračoval a šel s veselou náladou do školy. Celý o centimetr vyrostl.

Když se vrátili domů, dělali své první školní úkoly – celou stránku samých čárek, které měly stát všechny rovně vedle sebe.

Járova maminka řekla: „To to ale vypadá ošklivě! Všechny čárky jsou rovně, ale tahle jedna stojí nakřivo!“ Přetrhla stránku sešitu a Jára musel psát všechno znovu. A byl zase o celý centimetr menší.

Jirkova maminka našla stránku plnou křivých, hrbolatých čárek. Usmála se a řekla: „Podívej, tady stojí jedna už úplně rovně. Když budou ty ostatní taky takové, tak jsi udělal dobrou práci. Pan učitel bude mít radost!“ A Jirka znovu povyrostl o celý centimetr.

Jindy zase měli zpívat písničku. Doma to poslouchal Járův tatínek a řekl: „No tady je pořád na jednom a tom samém místě stejná chyba. Ty celou tu písničku kazíš! Jak jen někdo může být tak nemuzikální!“ Jára byl zase o centimetr menší a už se jen ploužil.

Jirkův tatínek také poslouchal, jak Jirka zpívá. Smál se: „Ty tóny tak všelijak cvrlikají, ale některé už znějí pěkně na správném místě. Ještě chvíli a budou znít všechny správně. To bude muzika!“ Jirkovy oči zářily a zase o centimetr povyrostl.

A tak to šlo pořád. Tatínek a maminka bděli nad svým synem Járou, aby neudělal žádnou chybu, dědeček s babičkou, i teta a paní sousedka také pomáhali. A tak Jára brzy poznal všechny své chyby.

Jirka rostl obklopen nadějí a důvěrou ze všech stran. Kypěl radostí ze života a jeho nadšení se přenášelo na všechny ostatní, kteří takovou odvahu taky potřebovali. Vyrostl a byl veliký a lidé měli radost, když ho viděli.

Jára ale začal velmi slábnout a chřadnout, čelo měl plné vrásek, oči mu pohasly a jeho mysl byla plná posuzování a úsudků o druhých. Protože jediné, co znal, byly jeho chyby, nacházel je taky u ostatních lidí…

Jenom neříkejte, že takoví lidé jako Járovi rodiče neexistují. Trochu je máme v sobě všichni.

Nezapomeňte: Důvěra nás posiluje, láskou rosteme.

Podle příběhu R. Rollera