Školní kmotra

Školní kmotra není na ZŠ právě nejčastější funkcí. Čím se zde zabýváte?

Hlavně dětmi. A samozřejmě jejich problémy, které nějak souvisejí se školou. Ty jsou totiž často příčinou nežádoucích sociálních jevů. Proto považuji za důležité takovému vývoji předcházet. Pokud už u dítěte nějaký problém nastane, snažím se mu pomoci, a vyvolá-li přesto neblahé následky, pokusit se je zmírnit. Školní kmotra funguje ve škole jako důvěrník, starší kamarád a poradce žáků.

S jakými problémy za vámi děti nejčastěji přicházejí. Trápí je spíš školní povinnosti, nebo osobní starosti?

Špatné známky většinou neřeším, což souvisí s odlišným pojetím výuky a hodnocení v naší „svobodné škole“. Většinou za mnou děti zajdou, nepohodnou-li se s kamarádem, zažijí-li ve třídě pocit osobního selhání, naruší-li se vztah s učitelem. Snažím se s nimi sdílet všední pocity, což jim v dnešní společnosti často chybí, a škola je místo, kam dítě chodí devět let, každý den. Je jednou ze tří záchytných institucí, kterými prochází každý člověk – vedle porodnice a obvodního lékaře. Poslední místo, kde lze s ním něco dělat, je základní škola. Kde jinde by psycholog měl být, než v primární linii?

V roli, o níž hovoříte, lze vidět i školního psychologa. Je tedy rozdíl mezi ním a školní kmotrou?

Rozdíl tu je, spočívá v pojetí. Název kmotra jsem volila záměrně. Existuje totiž povědomí, že psycholog je ten, kdo přichází až v době, kdy vznikl problém, a on odstraňuje negativa. Mým hlavním cílem je prevence. Jako kmotra podporuji to pozitivní a to negativní tak ustupuje stranou. Problémy se snažím zachytit ještě ve stadiu vzniku, nedovolit jim rozvinout se.

Jako kmotra mám svou činnost rozdělenou na psychologickou práci a péči o pedagogiku volného času. Již ve školním klubu, jehož vedení je součástí celého mého působení na škole, mohu zachytit první záchvěv zájmu a snažím se ho rozdmýchat.

Do klubu si děti volně chodí povídat třeba mezi odpoledkou, dělají zde narozeninové oslavy, bály, pořádáme kinokavárnu, kam holky přinesou koláče a pak si o filmu povídáme. Klub je takový obývák školy se stálou osobou k dispozici. Nechodí sem tedy pouze pro psychologickou radu, chodí si sem rozměnit peníze, půjčit telefonní kartu, nůžky, lepidlo a podobně.

Jak postupujete, když dojde ze strany dítěte k porušení školního řádu a dítě se vám svěří? Jaký je v tomto případě váš vztah k učitelům a k vedení školy?

Mé pravidlo číslo jedna: nikomu nic nesděluji, pokud dotyčný nechce. To platí jak ve vztahu k dospělým, tak k dětem. Když žák nechce, abych to řekla, a já uznám, že by pro něj bylo lepší sdělit to dál, snažím se ho v důvěrném rozhovoru přesvědčit, že sami nemáme prostředky a možnosti to vyřešit. Usiluji o to, aby konkrétní problém zůstal co nejvíce mezi námi. Mají-li děti konflikt s učitelem, přizvu k rozhovoru obě strany, sama však zůstávám pouze prostředníkem dialogu.

Jaký by měl podle vás školní kmotr být?

Rozhodně by to měl být člověk, který má vystudovanou pedagogiku a absolvoval psychoterapeutický výcvik, nebo psycholog s pedagogickými zkušenostmi. Nemůže však zároveň učit. To nejde, musí to být oddělené. Já nehodnotím, ale naslouchám. Jsem tu pro děti, které nenašly nikoho jiného, komu se svěřit. Zároveň by kmotr měl být nestranný, důvěryhodný a spolehlivý.

Ve vašem projektu počítáte s pomocí vysokoškolských studentů. Našla jste na jejich straně zájem a pochopení?

V současnosti mi pomáhá přibližně deset studentů. Jedná se v podstatě o reciproční výpomoc. Naše škola jim umožňuje získávat praxi, k dispozici mají knihovnu, píší zde seminární práce. Oni na oplátku zaopatří děti, které někoho k sobě potřebují a studenti pak pro ně znamenají pozitivní model chování. Zabývají se jedním žákem, skupinkou nebo jsou asistenty učitele.

Jako školní kmotra působíte již půldruhého roku. Liší se praxe od teorie, kterou jste v projektu předložila?

S podstatnými rozdíly jsem se zatím nesetkala. Vše je zatím proces, pomalu to vytváříme, já, učitelé, děti. Je to budování, v němž jsem vystavěla základy, ve kterých je hlavně důvěra. Děti mají zájem a jsou aktivní. Vymykají se mi snad jen kluci z osmých a devátých tříd, kteří by potřebovali za kmotra muže.

Chtěla jsem dělat preventivní programy, ale na to mi již nezbývá čas. Potřebovala bych více studentů pro aktivity školního klubu, aby jeho činnost nebyla závislá jen na dětech, jak jsme to praktikovali v loňském roce. Každý den bylo něco jiného, každý přicházel s něčím zajímavým. To však bylo velmi náročné na organizaci.

Nejvážnějším nedostatkem, se kterým jsem ovšem musela počítat, je omezený přísun financí. Vše, co kolem vidíte, jsme si většinou museli vytvořit sami. Můžeme zde působit vlastně jen díky základní dotaci od obce, jež činila 40 000 Kč, a vstřícnosti vedení školy. Mám spoustu nápadů, ale mnoho jich ztroskotá právě na penězích. To však není ve školství žádnou novinou.