Mezi námi to vázne

Psycholog zabývající se vztahy mezi lidmi to nemá lehké. V teorii se setkává s krásami světa mezilidských vztahů a v praxi naráží na neuvěřitelné těžkosti, které si lidé navzájem dělají.

Obdobně jako obvodní lékař či lékař v ambulanci slyší psycholog denně z úst svých pacientů, klientů, přátel, lidí známých i neznámých, jak je někdo někomu protivný, jak je někdo nesnesitelný, jak někdo někoho nemůže ani snést, jak někdo jedná podle, sprostě, nečestně, jak je někdo netaktní, dotěrný, hrubý, ba až sadistický. Kolikrát slyší: „Já tu babu k smrti nenávidím.“ „Manžel je mi z duše protivný.“ „Manželka mě nepustí ke slovu – je to učiněná Xantipa.“ „Vedoucí je mizera.“ „Ředitel je podrazák.“ „Ten student mi jde na nervy.“ „Kdybych mohl, pak bych toho žáka nejraději vyhodil.“ Takovou řečí mluví někdy praxe. A teorie?

V teorii se sociální psycholog ocitá jakoby v ráji. Snaží se vniknout do podstaty dobrých vztahů mezi lidmi, dočítá se o tom, že v sociální psychologii je přítel definován metaforicky jako člověk, před kterým je možno myslet nahlas, sleduje stovky článků, zabývajících se sociální oporou – studií pojednávajících o tom, jak v těžkých situacích je velkým darem, když má člověk někoho, kdo je mu psychicky blízký, kdo je ochoten mu v případě potřeby pomoci.

Nadšen těmito studiemi učí pak své žáky prohlubovat empatii – soucítění s druhými lidmi (vžívání se do jejich kůže – do jejich myšlenek, emocí i záměrů). Vede výcvik v sociální komunikaci a raduje se z toho, že posluchači zlepšují nejen svůj způsob hovoru, ale i řadu neverbálních (mimoslovních) projevů, případně že se zdokonalují v umění odečítat z mimoslovních projevů (např. z očí), jak druhým lidem je. Pořádá kurzy umění naslouchat druhým lidem a vyposlechnout, oč jim jde, oč se snaží a čeho by chtěli dosáhnout. Studuje věci týkající se měření kvality života a spokojenosti s ním. Nejen to. Vezme do rukou soudobý odborný (profesionální) psychologický časopis a dočítá se tam, že příští století dojde v psychologii k radikální změně, že se rodí pozitivní psychologie, že se pozornost psychologů soustřeďuje na věci pozitivní, nadějné a radostné.

Za této situace jej znalosti psychologie zdraví vedou k tomu, aby si dal pozor a nezůstal ani hlavou v oblacích, ani se nepřestal brodit v blátě. A co má dělat?

Jedna z věcí, která se v takové situaci nabízí, je studium faktorů, které se podílejí na tom, že to mezi lidmi není takové, jaké by to mohlo být. V odborné psychologické terminologii: studovat tzv. negativní sociální projevy, jejich zrod, rozvoj a možnosti předcházet jim. To se v současnosti v sociální psychologii dělá. A co se zjišťuje? Přichází se na to, že k tomu, aby se lidé rozkmotřili, na sebe rozzlobili a znepřátelili se, vede řada faktorů. Ty se postupně nacházejí (jako se nachází zlatonosná žíla v dole) – např. díky studiím používajícím tzv. faktorovou analýzu. Není marné seznámit se se čtyřmi z nejdůležitějších faktorů vedoucích lidi od přátelství k nepřátelství.

Je-li přítel charakterizován jako ten, kdo má ke mně úctu, kdo ve mně vidí člověka a snaží se mi pomoci, pak ten, kdo dělá pravý opak, se stává mým nepřítelem. Zcela konkrétně: zlobí se na mě. Křičí na mě. Staví se proti mně, aniž by mě vyslechl a snažil se mě pochopit. Nemá se mnou trpělivost. Když mu chci něco říci, nemá čas mě vyslechnout. Když mu začnu něco říkat, skočí mi rychle do řeči. Jindy dělá, že mě poslouchá, ale ve skutečnosti mě neslyší. Když něco dělám, příliš na mě pospíchá. Nedovede pochopit, že to, co on mistrně ovládá, protože to dělá již dlouho, já se teprve učím.

Paleta nepřátelských projevů je však daleko pestřejší a útoky na mě mohou být bolestnější. Ty nejtěžší jsou zaměřeny na mé sebevědomí. Strefuje se do černého – jako by věděl či cítil, že to nejkřehčí, nejzranitelnější a nejbolestnější je to, co se dotýká mého „já“. Kdo to má vydržet? Jak mohu přejít všechny ty jeho urážky, jako by se nic nestalo, pomluvy i jeho nerespektování osobních zájmů, přání a tajemství? Dovede si vůbec představit, jak mi je, když mě neustále sekýruje, otravuje, když se bez přestání se mnou vadí, když mě stále pronásleduje, rýpá a je nepříjemný, jak osina kdesi? Může se divit, že se s ním nechci moc bavit, že se vyhýbám jeho společnosti, že s ním nechci mít nic společného?

Citlivost (senzitivita) je ohromným darem. Nebýt jí, nebyli bychom s to odlišit od sebe to, co bylo řečeno potichu, a to, co někdo na nás zakřičel. Nebýt jí, naše smysly by byly tak chudé, že by náš svět přišel o krásu. Citlivost se však netýká jen našich smyslových orgánů. Jde o ni i tam, kde někdo s někým přijde do styku a projeví se netaktně – i když si sám třeba myslí, že je vtipný, případně se chce ukázat jako zábavný, jako někdo, kdo má smysl pro humor. Úcta je něco, bez čeho se těžko dá žít. A úcta znamená vidět v druhém člověku někoho (člověka) stejné podstaty, jako jsem já. Navazuje na ni empatie – porozumění a chápání toho, co si druhý myslí, co cítí a oč mu jde. Když se někdo toho nedovtípí, případně když to někdo necítí, snadno se může dotknout obrazně řečeno zřítelnice našeho oka. Bolí to – a jak. Oko se (zatím) transplantovat nedá.

Ignorování potřeb a přání druhého člověka je jiným projevem necitlivosti, stejně jako to, když někdo nebere v úvahu, co druhý člověk říká, oč se snaží, jak chce to či ono dělat atp. A co teprve, když mě někdo nebere vážně, když jsem někomu jen prostředkem k dosažení jeho vlastních cílů! Když někdo zneužije mou důvěru, když využije toho, co jsem mu řekl, jen aby se dostal přede mě v sociálním běhu k cíli.

Některé věci jsou na první pohled zřejmé, že k přátelství nevedou. Ukazuje se však, že v rozvoji negativních vzájemných vztahů hrají svou roli i projevy na první pohled malé a drobné. Jednu skupinu tvoří ty činnosti, které nás iritují – nenechávají v klidu, když potřebujeme mít klid a v pokoji dělat to, na co jsme se soustředili. Může jít o studenta, který pracuje na svém domácím úkolu. Může jít o někoho, kdo něco počítá, plánuje, kontroluje anebo třeba maluje, vaří, či něco připravuje.

Kolikrát stačí jen drobné vyrušení a jeden se druhému zprotiví. Může jít o drobné občasné vyrušení. Ukazuje se však, že sem patří i poměrně dlouhodobé neustálé vyžadování pozornosti. V lidovém pojetí se zde hovoří o dotěrnosti, nezbednosti a trápení neustálým dotazováním, žádáním pomoci a obtěžováním. Vyrušování může mít i jinou podobu. Může být vniknutím do chráněného prostoru, kam nikdo nesmí vstoupit. Kolik rodičů na to doplatilo, že otevírali deník svých dospívajících dětí, případně jejich milostné dopisy. Na kolik lidí se někdo rozhněval, že bez dovolení vnikli do hájené privátní sféry, že se snažili nefér způsobem dozvědět či vidět, co nebylo určeno jejich pohledu.

Jsou věci tuhé a bytelné a jsou věci křehké a křehčí – jako hrníčky z porcelánu. Věci týkající se našeho sebevědomí patří k nejkřehčím. Druzí by se k nim měli přibližovat jen z dálky – jako k největším drahokamům v londýnském Toweru. Když se však tohoto upozornění nedbá a někdo si z někoho dělá legraci, když se mu posmívá či dokonce vysmívá, bolí to. Nejen to. Kazí to dobrý vzájemný vztah. A ten se velice těžko napravuje. A to ještě nemluvíme o pomluvách, které někdo začne o někom roztrušovat. Je to zlé, když jsou to pomluvy, které daný člověk jen předává – jako pošťák pošťákovi dopis. A co teprve, když si někdo pomluvy na někoho sám vymýšlí – a když se to ten, koho se to týká, dozví. Jak těžké je odpustit a pokračovat ve vzájemném styku, když se něco takového dozvíme!

Psychologické studie ukázaly tyto čtyři faktory, které vedou přátelství na scestí. Studie je studie a život je život. Je možno poznat, co kdo dělá, a jít dále. Ve výzkumu se sociální psychologové snaží poznávat předivo kladných i záporných vlivů na vzájemné vztahy mezi lidmi. Psychoterapeuti se poté snaží uhasit oheň, zadržet jeho šíření, případně restaurovat, co bylo poničeno. Psychologie zdraví je zaměřena na prevenci. Pomoci tím, že se poznatky výzkumu dostanou lidem do rukou dříve, nežli se něco zkazí – a bude jich použito ke změnám chování. Bude tomu tak i s tím, co se zjistilo o negativních sociálních vztazích a jejich příčinách?

Autor je emeritní profesor sociální psychologie, pracoval 25 let v Institutu pro další vzdělávání lékařů (ILF) v Praze. Byl Wilhelm Wundt Ehrendozent na univerzitě v Lipsku. Věnuje se psychologii zdraví.