Únik do nemoci

11.11.2002 PhDr. Jaroslava Raudenská, Ph.D. Děti a my 1 názor

Nejčastější důvod delšího a protáhlého stonání, kterým dítě řeší strach, je u školáků opravdu většinou škola.

Jakákoliv bolest a nemoc s ní spojená je pro dítě stresem. Dítě může mít pro úspěšné zvládání nemoci vzor – jak se někdo z rodiny nebo kamarádů v době nemoci a po ní choval a jeho chování kopíruje. Může se ale i situacím, které teď po nemoci nezvládá, vyhýbat.

V případě, že dítě musí dlouhodobě užívat léky, měli bychom jako rodiče zachovat přesně podávání léků s dostatečným podáváním tekutin. Dospělý, rodič, vychovatel může velice efektivně pomoci dítěti v dodržování léčebného režimu. Jak ale děti samy zvládají potíže a nepříjemnosti spojené s nemocí?

Dospívající děti jsou schopné se ve strategiích (viz rámeček) vyznat a účinně si samy pomáhat. Malé děti, zejména předškolní, by měly dostat od rodičů nebo zdravotnického personálu radu, jak se chovat v situaci, když je něco bolí, nebo když je trápí teplota, kašel, bolesti bříška. Děti ale mohou někdy v dlouhodobých nemocích najít pomocníka, který jim pomůže se vykroutit ze školy, zkoušení, nebo uklízení doma.

Únik

Děti unikají do nemoci častěji, než si rodiče a lékaři myslí. Může jej vyvolat např. ztráta milované osoby, žárlivost na mladšího sourozence, neúspěch ve škole, příliš vysoké nároky rodičů na dítě, změna školy či bydliště. Dítě situaci většinou vidí jako naprosto neřešitelnou, nezvládnutelnou vlastními silami a prostředky. Děti, které jsou v tísni, často již dopředu více či méně nápadnou změnou chování signalizují, že se něco děje, jsou více zamlklé, nebo naopak agresivní, odmlouvají, stávají se nezvládnutelné.

Často ale tzv. „únik do nemoci“ vzniká tak, že dítě bylo opravdu nemocné, mělo chřipku, angínu. Během nemoci doma si uvědomilo, jak dobře mu je – nemusí do školy, je „dočasně osvobozeno“ od domácích prací, rodiče jsou více doma a střídají se v péči o něj. Někdy děti potřebují trochu oddychu a s uzdravováním se odpočinuté vracejí do normálního života, aby všechny denní problémy se školou vyřešily. Menší část dětí se však v nemoci „zavrtá“ a nechce se uzdravit, pokouší se i trochu simulovat, nechce do denních povinností. Rodiče, kteří malého nemocného prokouknou a jsou k němu hodně přísní, mohou vidět v chování dítěte i určitou formu vyděračství.

Ale možná je to jen silný strach, řekly by děti na straně druhé, například strach z výprasku při špatném vysvědčení.

Nejčastější důvod delšího a protáhlého stonání, kterým dítě řeší strach, je u školáků opravdu většinou škola. Do nemoci unikají nejen ty děti, kterým učení moc nejde, ale také premianti třídy, kteří si tak mohou trochu odpočinout od kolotoče a povinností všemi očekávaného jedničkáře. Zjištění, že se dítě z různých důvodů „zavrtává do nemoci“ by nás, jako rodiče, nemělo nikdy vést k tomu, že označíme dítě jako viníka, který něco provedl a potřebuje trest. Naopak bychom měli s dítětem a jeho výchovnými či pedagogickými pracovníky hledat to nejvhodnější řešení vzniklé situace.

Strach je silnější

Některé děti jsou od narození více úzkostné. Strach může zkomplikovat situaci, jak se dítě bude vyrovnávat s rozbitým kolenem, nebo zlomenou rukou, ale také s pouhou chřipkou. Dítě se nebojí jen bolesti a nemoci, ale také tmy, bojí se být samo, cítí se hrozně nejistě a prožívá okolní svět jako více nebezpečný a nepřátelský. Dětem, které strach hodně sužuje, pomůžeme tím, že jim dodáme jistotu. Nepomůžeme jim trestem za to, že se bojí tmy, ale že jim jako rodiče společně ukážeme, že se ve tmě není většinou čeho bát a že tam nic nebezpečného nečíhá. Děti, které odmalička byly ti praví „nebojsové“, se však mohou změnit okolo nastupující puberty – bojí se tmy, být samy, ošetření u zubaře, polykat prášky, jít do školy. Nejistoty se dítě nikdy nezbaví najednou, musí vědět dopředu, co ho v každé situaci čeká. Nejlepší lék na strach je „otužování“, seznámit postupně ruku v ruce s věcmi a situacemi, kterých se dítě bojí. Nikdy nezapomeňte, že právě rodiče a sourozenci jsou tím nejlepším vzorem pro dítě. Sami rodiče svým chováním „říkají“ a názorně předvádějí, jak se v takových situacích chovat – začít lamentovat, že jsme si rozbili koleno? Nebo se schoulit na zem a brečet? Nebo se snažit bolest překonat s oporu nejbližších? Dítě samotné dokáže posoudit, zda nepříjemnou situaci, ve které se nachází, samo zvládne nebo ne. Nastavme si zrcadlo, abychom byli svým dětem dobrým vzorem pro zvládání nepříjemných situací. Nemoc a bolest s ní spojená takovou náročnou situací je. Setkáváme se s nimi téměř každý den.

Co děti dělají a co si myslí, když je něco bolí

„Když mě něco bolí, maminka mi vždy pomůže,“ může vést k pocitu jistoty, v extrémní formě k pocitům snížené aktivity vlastního zvládání nemoci.

„Léky proti bolesti a nemoci jsou hrozné, chutnají příšerně, raději je nebudu polykat,“ může skončit odmítáním léků jako léčby.

„Sestry a doktoři způsobují bolesti, raději budu o bolesti a nemoci mlčet, nechci do nemocnice,“ může prohloubit neochotu dítěte mluvit o obtížích spojených s nemocí.

„Nikdo mě nemá rád, protože mě pořád něco bolí a často brečím, nikdo nemá rád děti, které často brečí,“ může vést k pocitu, že děti za nemoc nějakým způsobem samy mohou, to znamená k sebeobviňování.

„Bolest a nemoc znamená, že dospělý musí pomoci, dítě nemůže nic dělat,“ může vést k větší pasivitě dítěte a snížení aktivního zvládání překážek spojených s nemocí.

„Každý je hned napjatý a zpozorní, když řeknu, že mě něco bolí,“ může vést k upoutávání pozornosti rodiny nebo naopak k neochotě komunikovat o příznacích, je důležité, zda následuje odměna nebo trest pro přiznání příznaků nemoci.