Když jsme v létě chodívali na písek, potkávala nás tam jedna stařenka, tak asi sedmdesátiletá, o dvou hůlkách, ale jinak čiperná, povídala si s námi, chválila Kryštůfka a občas mu udělala bábovku, i když bylo vidět, že ji při ohýbání bolí záda.
Bydlí v domě přes tři nebo čtyři vchody, jméno neznám, ale od toho léta se zdravíme.
Překvapilo mě, když u nás zazvonila. Vypadala moc smutně a ptala se, jestli může dál. Myslela jsem si, že si chce jenom popovídat, že je prostě jen sama, udělala jsem jí kafe a usadila ji v kuchyni. Robert ukládal Kryštofa k odpolednímu spánku a chystal se na čtyři dny do Brna, Sebastík usnul a já jsem se smířila s tím, že budu trávit tuhle vzácnou chvilku, kdy oba raubíři spí, rozhovorem se starou paní.
Mýlila jsem se, nechtěla si povídat. Řekla jen, že je ve finanční tísni a potřebuje půjčit patnáct set. Od nás? Kdyby nevypadala tak smutně, bylo by mi do smíchu, že zrovna my vypadáme na boháče, co mohou půjčovat peníze. Měli jsme doma všeho všudy právě patnáct set, Robert měl v Brně dostat stipendium, takže jsme se několika pohledy a posunky (před babkou jsme se nechtěli dohadovat o penězích, jak paradoxní, když jsme je půjčovali právě jí!) domluvili, že jí můžeme půjčit maximálně tisícovku, já že tu ty čtyři dny s pěti stovkami vyžiju. Vzala si tisíc korun českých, kafe nedopila a že přijde za týden všechno vrátit.
Přišla, ale bez peněz, že je ještě nemá. Prý zase za týden. To už nepřišla vůbec. Od té doby, je to už víc než dva měsíce, jsme ji několikrát potkali venku. Vždycky se dušovala, že se odpoledne zastaví i s penězi, nikdy ale nepřišla.
Tisíc korun je pro nás celkem hodně – jsou to plíny pro Sebastíka na čtyři týdny, nebo kombinéza pro Kryštofa, nebo zimní boty pro mě, nebo sáně, nebo dvoje struny Robertovi na kytaru, nebo suroviny na vánoční cukroví a kolekce navrch. Víte, nejdřív jsem si říkala, že mě aspoň hřeje svědomí. Teď už si jen nadávám do hloupé husy, že jsem byla tak neprozíravá. Jenomže co chcete dělat? Vzít jí ty dvě francouzské hole a prodat je do bazaru? Vyhrožovat takové stařence? Jít za ní domů a uhánět ji? Vždyť ani nevím, jak se jmenuje a kde přesně bydlí! Měla jsme si od ní nechat podepsat, že jsme jí ty peníze půjčili? A co by mi to bylo platné, stejně bych s tím nešla na policii.
Tenhle příběh je bez pointy. Možná, že (jak jsem naivní!) nějaká pointa přibude, jestli nám stařenka peníze donese. Říká se: Za dobrotu na žebrotu – a je to tak. Tahle stará paní může za to, že až někdo skutečně potřebný bude spoléhat na moji pomoc, dvakrát se rozmyslím, než mu ji zase tak lehkovážně poskytnu.
Těhotenství |
Dítě |