Jak jsme rodili doma (a v Rakousku)

někdy v 33. týdnu nám pan doktor oznámil: „už se otvíráme, pani, šetřete se, bude to dřív.“ tak jsme si nechali zajít chutě na porod doma, sbalili tašku do nemocnice a šetřili se.

jak se blížilo to „dřív“ (tedy konec srpna), začala jsem nervóznět. sepsala jsem si všechny telefonní čísla a promyslela všechny možné i nemožné varianty – to pro případ, že by byl manžel pracovně ve vídni, ani jeden soused doma a sanitka by k nám hledala cestu lesem. nicméně konec srpna minul, poslíčky či jaké druhy předbolestí to byly, taky, a nic. takže jsem přece jenom ještě umyla okna, přesadila jahody, opět převlíkla postele, a nic.

týden před termínem (25.9.) se opět bolesti dostavily, ovšem tak silné, že jsem si připomínala prodýchávání a nejrůznější pozice, upekla koláč pro porodní asistentku a nachystala porodní pokojíček s tím, že se večer uvidí a teprve pak budeme telefonovat. večer opět nic. tak se to opakovalo několik dnů, koláče jsem upekla celkem čtyři a pomalu přestávala věřit, že to opravdu vypukne.

ale ono to opravdu vypuklo. je překvapivé, s jakou jistotou jsem to věděla, když jsem se čtyřiadvacátého v noci vzbudila. asi kolem třetí. lehce ale opravdově. tak jsem posnídala a zalezla ještě do postele nabrat sil. po páté nabírání sil skončilo, poněvadž „bolesti“ nabíraly na intenzitě. (bolesti se anglicky jmenují labor, což znamená práci – aktivní činnost, která má smysl.) na uši buena vista social club a začala jsem protancovávat. krásné až k slzám. venku svítá chladný podzimní den, doma hoří oheň v kamnech a pár svíček, miláčci spí. opět nachystat porodní pokojíček. nový koláč už nepeču. protancovávám ty neskutečně pohodové rytmy. to není bolest, to je intenzita slasti.

v sedm se vzbudil miláček junior a jal se sfoukávat svíčky a konzumovat energetické hroznové bonbóny. to jsem mu zatrhla a šla vzbudit miláčka seniora: „didi, vstávej, minimum je na cestě.“ didi se akorát zeptal, kdyže se narodí (špatná otázka) a se slovy „to se na to musím vyspat“ se otočil ke zdi a spal dál. udělala jsem juniorovi kakao (nebo jsem ho nacpala hroznovým cukrem? nepamatuju se) a šla budit znova. zabralo to, tak jsem opět nasadila na uši chlapíky ze social clubu a protancovávala. junior trefně vycítil, že se něco děje, a velice klidně snídal (nebo jsem ho jenom neslyšela? nepamatuju se.)

v osm jsem pak volala asistentce, ale že jsme byli teprve na čtyři prsty, nechala jsem ji dopít kafe. přijela v devět, „práce“ každé 2-3 minuty, ještě se nabídla, že půjde s juniorem na procházku. před procházkou jsme však ještě provedly vyšetření, načež marianne povídá, že nikam nejde, že budeme rodit. to se mně moc nechtělo věřit, to, že přijela, mě vyhodilo z rytmu, najednou jsem musela komunikovat a tancování bylo totam. trošku jsem se kroutila v náhradních pozicích, které moc nepomáhaly. naštěstí máme chodbu širokou akorát na vzepření, tak jsme se tam u krásně teplých kamen ve třech naňahňali, junior u souseda, a čekáme, až se minimum vydá dolů do porodních cest.

mám pocit, že si se mnou marianne v přestávkách povídala a didi fotil. v doporučené poloze vleže pak ztrácím nadobro pojem o čase. ale minimum se nikam nevydává a ono už to sviňsky bolí. po válečné poradě jsme pak prostříhly plodovou vodu (odkdy se dá voda stříhat? a jaktože jsem ještě pořád byla schopná komunikovat německy?) a minimum se pomalu vydalo na cestu. (znamením váha, že.)

a tlačila jsem visíc na miláčkovi (odešly mu pak záda), zčásti zakousnutá do koženého opasku, zčásti vyřvávajíc jak na lesy – v tom dovoleném časovém prostoru jsem určitě uvolňovala všechno možné, staré a potlačené, nejenom bolest. v 10:36 se mezi nás narodila karoline lia, nebyl to žádný turbo start, pomalu pomalu velice pomalu růžověla, zahřála se až u kamen, v čepičce, v ponožkách jak punčochy dlouhých, v dupačkách o deset čísel větších (taška do nemocnice nepříjemně zaváněla zatuchlinou a didi v šuplíku popadl první, co našel).

marianne nacpala prostěradla a ručníky do pračky (a bylo toho dost), vyplnila papíry – to spíš, aby nás nerušila v našem štěstí – to si taky nepamatuju. k šití nic, placenta v pořádku, chladí se (později bude zasazena pod strom života), junior taky doma, marianne odchází, my uléháme, vyčerpaní – až na juniora, ovšem. ten –nepozorován- něco nekalého kul, ale co, to už si taky nepamatuju (naštěstí).

jsem jenom ráda, že jsou porody doma legální, vyhovuje mi ta možnost volby. pokud bude všechno ok, tak příště bez váhání zase doma.