O Faustovi v každém z nás

Na stránkách Rodiny mne odviditelnila moje zlomená ruka a nikoliv nechuť dělit se s čtenářkami a čtenáři o zážitky léta, jehož způsob se mi letos zdál spolu s klasikem "poněkud nešťastným", hlavně v Čechách...

Ale i moje osobní léto získalo najednou jiné rozměry, když jsem zakopla o sádrového kojota ve své zahrádce a vysloužila si sádru na pět týdnu a sundavací tlapičku na další měsíc a nekonečné týdny rehabilitace, které ještě trvají. Nebojte se nebudu s vámi probírat, jaké to je být najednou "bezruká", i když mi tahle nepříjemná situace přinesla mnoha hluboká poznání a zkušenosti, jako ostatně přináší každá taková katastrofa.

Například, že moje velká dcera Lea je skutečně vynikající veterinářka. Poznala hned, že ruka je zlomená a věděla také která kost (bez rentgenu) a že umí zacházet s pacienty i když jsou to vlastní lidí… Nesmějte se, veterináři musí "umět" všechna zvířata. I lidí. A ona to opravdu umí.

Vyslechla jsem spoustu příběhů o zlomeninách od mnoha lidí a mnoha zemí. Vyrazili jsme s moji zasádrovanou rukou na cesty. Naučila jsem se jíst levou rukou i tyčinkami a mnoho jiných úkonů, ale psát to nešlo…

A tak mi odpusdte, když se budu vracet k onomu létu, které pro mnohé z vás bylo také tou katastrofální zkušenosti, na kterou asi nikdy nezapomenete. Ale ze které jste už mnozí vyšli poučení, a doufám i v mnoha smyslech (mimo toho nejhmotnějšího) obohacení.

Když Katka z Kanady, ve své první reakci na zprávy o záplavách mluvila o tom, jak si uvědomila, že pokud to je ve zprávách i tady v Americe, musí to být hroznéě, jakoby parafrázovala slova moji maminky, když mi poprvé sdělovala, co se v Praze děje…

Ví, že její katasroficka zpravodajství (patří k těm stárnoucím dámám, kterým je okolní svět jen důvodem k naříkání a plný neštěstí a hrůz) neberu příliš vážně a tak mi důrazně sdělila : "Tentokrát je to i ve světových zprávách". Zrovna jsme se vrátili z Japonska, kde je pojem světové zprávy ještě o něco jinější než v Americe, a tak jsem si honem vyhledala televizní kanál se zpravodajstvím BBC, ale už to skutečně běželo na všech kanálech. Maminka měla pravdu. Byli jste světoví….

Všichni američtí přáetele mi volali, zda to vím, a jestli je moje maminka v pořádku. Byli potěšeni, když slyšeli, že nejsou téměř žádné ztráty na životech (svědčilo to v jejich očích o vyspělosti země), politovali kulturní památky a uklidnili mne, že hmotné škody lze napravit. Jsou ale i nenahraditelné ztráty, řekli mi.

I když pohromy a neštěstí vždycky ukážou soudržnost, ochotu pomoci a vyvolají to nejlepší v nás, ukážou vždycky také i špatnost v nás. Při pohromách a po nich lidé trpí depresemi, rozpadají se manželstvíi, vzrůstá násilí v rodinách i veřejné násilí, vzrůstá počet sebevražd. Někteří lidé zneužívají vzniklé anarchie a rabují opuštěné a rozbité domy, kradou to málo, které na místě katastrofy zbylo…

A Američané skutečně vědí o čem mluví. Přírodní katastrofy jsou součástí zpravodajství v Americe po celý rok.. Ty hned jen tak něčím nepřekvapíte. Zemětřesení, hurikány, tornáda, hořící lesy, záplavy, zimní bouřky, sněhové ckalamity. Ty malé bez mrtvých a zraněných k vaším uším a očím také nedojdou, ta větší obvykle ano …

Jsem často ráda, když nedojdou. Jinak si moje maminka dělá starosti. Kdykoliv se někde v Americe něco děje, hned volá, zda to není u nás nebo u některého z dětí. Vždycky ji ubezpečujeme, že ne, že není (a obvykle opravdu není) protože její představa o Americe je jako u mnohých, velmi zkreslená. Ale už se nám to párkrát i nevyplatilo.

Když u nás bylo před dvěma roky zemětřesení (nic moc, epicentrum bylo dost daleko v poušti, ale bylo to opravdu cítit, rozbilo se pár regálů v obchodech atd), zaspala jsem ho. A když maminka brzy ráno volala, zda jsme v pořádku a zda to bylo u nás, jako obvykle jsem ji to vymlouvala že ne, že Carslbadů v Americe je víc, že to třeba bylo jinde… Pak mi všichni řekli, že bylo… Maminku jsem uklidnila, ale na krátko. Druhý den zavolala znovu a zeptala se klasickou větou člověka s totalitní zkušenosti: "Tak už vám to řekli, že to bylo u vás? A že to bylo víc než 5 na škále…?"

The Galveston Hurricane ma celou nekolik stranek na webu. Jedna z nejzajimavejsich je na www.cnn.com/SPECIALS/2000/galveston.

Důvodů, proč mají v Americe tolik zkušeností s katastrofami a s vypořádáváním se s nimi, je mnoho, ale jeden z nejzávažnějších je lidský sklon k hazardu, k výzvě přírodě, ke snům o tom, jak poručíme větru dešti. Zajímavý důkaz o téhle teorii přinesl před několika lety NATIONAL GEOGRAPHIC (Červenec 1998). Zveřejnil tenkrát mapy, které byly výsledkem tříletého pozorování ve třech severoamerickcyh zemích. Vědci z Kanady, USA a Mexika sbírali informace o hurikánech, zemětřeseních, tornádech, záplavách, katasrofickych suchách, vulkanickée činnosti na zemi i pod mořem (tsunamis), zimních bouřích, krupobití, senuvech půdy a lesních požárech… (vidíte, co jich je ?). A podívejte se, jak se tyhle mapy doplňují, téměř překrývají s nejvíce osídlenými oblastmi… Podívejte na Los Angeles a Mexico City či Vancouver s jejich přepokládaným nebezpečím zemětřesení. Nebo na Miami a Galveston s jejich hurikány. Lidé nepřemýšlejí o tom, kde budují svá města. Ignorují přírodní rizika, nebo sní o jejich překonání…

O tehle marianske sose, ktera prestala hurikan v roce 2000 se rika, ze dokud bude ona stat, bude stat i Galveston...

Ve městě Galveston teď žije moje dcera, která tak dobře diagnostikovala mou zlomenou ruku.. Už se na ně letos řítily dva hurikány. Jejich zvířecí nemocnice má svůj evakuační plán. V roce 1900 bylo město zničeno tenkrát ještě bezejmenným hurikánem, který se ale zapsal do amerických dějin jako dosud největší přírodní katastrofa. Zahynulo tenkrát mezi 6 a 10 tisíci lidí. Dnes se hurikánům dávají krásná jména. Ty letošní měly ženská jména Isidora a Lily. Hleděla jsem jim do "oka" každý den, dokud nezahnuly víc na východ směrem k mému milovanému New Orleans a k mým Cajun, na hlubokém jihu napáchané škody jsou v desítkách miliónů. Vraždily obě jen při svém vzniku na ostrovech kolem Kuby… Isadora trochu spláchla mého syna Daniela. Dva dny seděli doma, nemohli ani jít do práce, město bylo vylidněno, ale k evakuaci nedošlo.( V Mobilu Alabama…)

Protože nebyli mrtví, asi jste je ve zprávách neměli. Babička nevolala… Za pár měsíců, až zase zima dorazí do Chicaga a St.Luis, budu si dělat starosti s mrazy a se sněhem a náledím u mého syna Davida u kamarádky Alenky.

Tak to jde v Americe pořád dokola.. Od roku 1979 je v USA ustavena celostátní organizsace, která se stará o řešení přírodních i jiných katastrof : FEMA (Federal Management Agency). Zasahuje vždycky, když president vyhlásí nějakou oblast za postiženou katastrofou.

Má kolem 2.600 zaměstnanců a navíc trénovaných 4.500 spolupracovníků, kteří jsou připraveni nastoupit, jakmile je katastrofická situace vyhlášena. V případě předpověditelných katastrof jsou pracovníci FEMA na místě ještě dřív, než k neštěstí dojde, pomáhají s přípravnými zachranými pracemi, s evakuaci a podobně.

Po mnoha katasrofách se změní celá struktura života, mnohdy i krajiny. Jak to dát všechno zpátky dohromady? Otázka mnohdy zní znovuvybudovat? Restaurovat nebo vybudovat něco úplně jiného??…

Prvni mapa ukazuje, kde zije nejvic obyvatel v USA.

V každé ze tři zemí Severní Ameriky je ale přístup k řešení katastrofických situaci a hlavně znovuvybudovani a oprav po katastrově velmi odlišný.

V Mexiku je mnohem méně státní pomoci než v USA a v Kanadě. Funguje to často podle lidové moudrosti: Bůh pomáhá těm, kdo si pomohou sami. Státní pomoc se často míjí s potřebami lidí. Oběti přírodních katastrof jsou převážně odkázány na pomoc široké rodiny, příbuzenstva a nemohou očekávat příliš pomoci veřejné. A rodinná pomoc je v Mexiku také proto mnohem větší než u severních sousedů.

Druhá mapa ukazuje, jaka jsou risikova mista s vysvetlenim, jaka kde jsou nebezpeci.

V Kanadě jsou obecní úřady a jednotlivé provincie zodpovědně na znovuvybudovani zničených obcí s malou podporou federálních úřadu. V USA dostanou lidé pomoc velmi rychle. Jakmile je oblast vyhlášena za oblast katastrofy, může FEMA vyplácet peníze obětem přímo, jsou zvláštní fondy pro malé podniky na podporu znovuvybudování. Když je katastrofa velmi rozsáhlá, jako tomu bylo při záplavách Rudé řeky 1997 nebo Misssissippi v roce 1993, FEMA vystaví celé parky z mobilních domů, kterým lidé dali jméno FEMAvilles (jejich fotografie můžete najít např. ve zmíněném čísle National Geograpfic) nebo platí za oběti záplav nájemné a podobně. Ale nehledě na to, jak velká je finanční pomoc, státní pomoc nemůže opravit škody napáchané na ztrátách citových a duševních. To je to, čím se každý musí vyrovnat sám…

Z mnoha katastrof se lidé poučili. Staví domy a silnice, které odolají zemětřesení, mají vypracované evakuační plány v dobách záplav, hurikánů a útulky v případě tornád. Města si předávají zkušenosti navzájem, ale to nejdůležitější: žít v souladu s přírodou, jako kdysi naší předkové či původní obyvatelé Ameriky, a ne k ní mít dobyvatelský přístup a žít v neustálém boji a pokořování živlů, asi už není možné. Anglické slovo pro hazardéra, který neustále vyzývá přírodu na souboj je DAREDEVIL. Vyvolávat ďábla. Jakobychom byli všichni Faustové, kteří si koledují, že je jednou vezme čert….

Doufejme, že se nad těmito úvahami vědců a výmluvnými mapami budou zamyslet nejen pracovníci pojišťoven.

Když sedí v Mexickém zálivu hurikán, všechny pojišťovny přestanou pojišťovat proti přírodním katastrofám. Nekoupíte ani auto ani dům. Mají své vlastní meteorology...

Snad se někdy budeme moci s větším klidem dívat na zprávy o počasí ať už okdudkoliv že světa.