tisk-hlavicka

Díky komu žiju

24.10.2002 Klára Kubíčková 6 názorů

Když mi bylo patnáct, proležela jsem třičtvrtě roku v motolské nemocnici na onkologickém oddělení.

U nás v rodině je docela normální mít rakovinu mízních uzlin - děda na ni zemřel, můj bratr ji prodělal v těžké formě, dávali mu hodně malé šance na přežití. Přežil a zatím se drží. Forma mé nemoci byla hodně lehká, měla jsme víc než devadesát pět procent, že budu žít. A žiju. Nechci ale psát o sobě, ani o ostatních dětech na oddělení, ani o těch prťatých, sotva narozených, kterým už dávali chemoterapii, ani o jejich maminkách, které jsou jistě ty nejsilnější a nejobdivuhodnější maminky na světě. Chci psát o člověku, který mě z toho tenkrát dostal.

Byl to můj spolužák na gymplu. Když se konečně po dvou měsících vyšetření, retgenů, cétéček, ultrazvuků a operací potvrdila moje diagnóza a odvezli mě do Prahy, zpunktoval půlku třídy, psali mi dopisy, volali mi. Když mě na propustku pouštěli domů, bylo mi hodně zle, chodil za školu, aby mohl sedět u mě na posteli a držet mě za ruku. Nosil mi učení a ze všech sil se snažil (i když sám škole moc nedal), abych nemusela druhák opakovat a zůstala s ním v ročníku. Když mě vždycky v pondělí v pět ráno odváželi zpátky do nemocnice na ozařování nebo další dávku chema, vstával ještě v noci a utíkal z domu, aby mi mohl dát pusu na rozloučenou. Jako malá holka jsem se těšila na středu, kdy od něj do nemocnice chodil první dopis, ve čtvrtek druhý a v pátek třetí, a potom zase hurá na propustku na dva dny domů. Sestřičky na oddělení si ze mě kvůli těm dopisům dělali legraci a to nevěděli, že mi každý večer ještě navíc volal. Díky němu jsme v tom příšerném prostředí neztratila motivaci žít a celou tu smutnou a dlouhou dobu jsem se držela jakž takž v dobré náladě.

Chodili jsme spolu ještě další tři roky. Potom to prostě skončilo, jako první láska končívá. Tohle ale bylo víc než první pusa, první milování a první hádky. Pomohl mně zůstat na tomhle světě. A i když jsem potom potkala Roberta a vdala se a narodili se nám dva krásní synové, mám v srdíčku kousek místa, kde je jenom on a nikdo jiný mi tam nesmí.

V sobotu 26. října to bude rok, co se tenhle člověk, díky kterému jsem ještě tady, zabil v autě.

Názory k článku (6 názorů)
diky katka 24.10.2002 17:37
Co mě nezabije ... Kristýna+Robík 24.10.2002 23:34
*Re: Co mě nezabije ... Simča, dcery 5 a 14 let,  25.10.2002 11:2
Moje zkušenost Zulajda 25.10.2002 21:41
Uzliny Jitka 25.6.2003 14:33
IRONIE TEREZA 22.10.2003 21:15




Vyhledávání článků podle věku

Seriály

Vývojové tabulky

Těhotenství

Dítě


Zajimavé odkazy:
Předporodní kurzy   |   Najděte rýmy na slovo a napište báseň.