tisk-hlavicka

O hodnotě daru

27.9.2002 Kateřina Chrobáková, Montreal, Kanada 17 názorů

Komu vlastně patří naše mrtvá těla?

Relativně nedávno proběhla bez velikého rozruchu tiskem zpráva, že Poslanecká sněmovna schválila nový zákon o darování, odběrech a transplantacích orgánů a tkání. Nechci si hrát na odborníka a začít teď hodnotit, jestli bylo nalezeno nejlepší z možných řešení. Jsem naopak úplný laik. Chtěla bych se tedy jen zamyslet nad tím, jaký má tento zákon praktický dopad, jak ovlivní naše životy. Komu vlastně patří naše mrtvá těla?

Když to vezmu do důsledku, tak v České republice tělo zemřelého patří státu (pokud ovšem za svého života dotyčný neurčí jinak). Protože ze zákona vyplývá, že pokud neřeknu NE, moje orgány a tkáně mohou být transplantovány; je to takový "pasivní souhlas". Zní to logicky. Orgánů vhodných k transplantaci je nedostatek a tímto způsobem se zaručí, že převážná většina občanů se stane potenciálními dárci.

Orgán vhodný k transplantaci je obrovský dar. Je to často dar život zachraňující a nebo alespoň dar život zkvalitňující. Nebyla by ale jeho hodnota větší, kdyby byl darem skutečným?

Zatímco v ČR a řadě dalších evropských zemí platí, že každý člověk je automaticky dárcem pokud během svého života neprohlásí opak, v USA a Kanadě platí, že nikdo není dárcem, pokud neřekne ANO. Ten severoamerický systém je mně osobně sympatický právě proto, že každý orgán je pak darem v pravém slova smyslu.

Prakticky je to zařízeno tak, že v USA má každý na řidičském průkazu poznámku o tom, jestli je potenciálním dárcem organů nebo ne ( řidičský průkaz vlastní prakticky každý člověk, je to univerzální identifikační dokumet, obdobu našich občanských průkazů v USA nemají); nebo existují i seznamy zaregistrovaných potenciálních dárců. V Kanadě je ona poznámka o dárcovství či “nedárcovstí” uvedená na kartičce zdravotního pojištění, kterou by každý člověk měl u sebe nosit. A v obou zemích si nejde nevšimnout propagace dárcovství orgánů, podobně jako v Čechách vidíme reklamy na dárcovství krve. To bychom si také mohli říci, že nedostatek krve vyřešíme tím, že uděláme "dárcovství" krve povinné. Ale to by byl nesmysl, tady je zřetelně vidět, že by pak o žadné dárcovství nešlo.

Možná teď hledám problém v něčem, kde vůbec žádný problém není. Ať vezmu jeden nebo druhý systém, výsledek je stejný - orgán najde příjemce, tragédie jednoho člověka pomůže nekomu jinému. A přece jen vidím rozdíl mezi aktivním a pasivním souhlasem. Jen to možná nejsem schopná správně pojmenovat.

Nemluvím z vlastní zkušenosti, z nejbližšího okolí neznám nikoho, kdo by se dárcem nebo příjemcem orgánu stal, takže moje uvažování se může pohybovat jen na hodně teoretické a navíc laické rovině. Vidím v ale dárcovství orgánů veliký přínos, proto jsem označila svojí kartu a kartu svých dětí slovem “dárce”. Přemýšlím jen, co ovlivnilo naše poslance k rozhodnutí vydat zákon právě v té podobě, v jaké ho vzdali. Já sama bych se přikláněla k systému, kdy by se každý člověk musel vyjádřit - ano, souhlasím, nebo ne, nesouhlasím - a jeho názor by byl zaevidován. Dalo by to nám všem příležitost se alespoň na pár minut zamyslet se na tím, jak se rozhodnu a proč se tak rozhodnu. Bylo by to navíc rozhodování v klidu a bez emocí. Říká se totiž, že nejtěžší rozhodování o dárcovství oragánů je právě v okamžiku, když se dozvíme, že nám nečekaně zemřel někdo hodně blízký a počítá se každá minuta…

Kdysi před lety jsem četla zprávu, která mi na dlouho utkvěla v paměti. Byl to příběh kluka, který si všiml v čekárně lékaře propagační brožurky o dárcovství orgánů a rozhodl se zaevidovat se jako potenciální dárce. Vzhledem k jeho věku to bylo hodně neobvyklé přání. Jenže do několika měsíců tragicky zemřel a jeho orgány byly transplantovány snad až pěti různým lidem. Ten příběh byl psaný z pozice rodičů. Pochopitelně, dali by celý svět za to, aby měli svého syna zpátky. V tom svém obrovském zármutku ale měli pocit, že se alespoň něco pozitivního stalo - splnilo přání jejich syna, že mohl pomoci tolika lidem. Byl to svým způsobem dar nejen od toho kluka, ale především i od jeho rodičů, kteří to dokázali takto přijmout. Říkám si, kdyby odebírání orgánů na transplantaci bylo v jejich zemi automatické, museli by to brát naopak jako obrovskou křivdu, že je někdo v tak tragické chvíli dokázal "okrást" o tělo mrtvého dítěte.

Možná je to nakonec jedno - pasivní souhlas, aktivní souhlas, každý máme svých všedních starostí dost.. A nebo to jedno není?

Názory k článku (17 názorů)
Taky bych se chtěla rozhodnout sama. Ája  27.9.2002 7:53
Taky bych se chtěla rozhodnout sama. Ája  27.9.2002 7:54
Aktivní dárcovství Lucie, dcera Tinka 27.9.2002 7:59
Souhlasím se zákonem Alena 27.9.2002 10:41
*Re: Souhlasím se zákonem Pavlína, syn 22 měsíců 27.9.2002 10:55
**Se zakonem naprosto nesouhlasim Lida a 2holky 27.9.2002 12:32
***Re: Se zakonem naprosto nesouhlasi... Alice 28.9.2002 22:38
**Re: Souhlasím se zákonem Lenka, 2děti  27.9.2002 16:10
**Nechci být potencionální dárce - dot... Jana, 1 dítě 30.9.2002 14:33
***Re: Nechci být potencionální dárce... Jarka, dvě dcery 15.1.2003 15:23
*Souhlasím se zákonem Jana 27.9.2002 12:27
Transplantace Petr 1.10.2002 14:32
*Re: Transplantace Lida a 2holky 1.10.2002 17:33
**Re: Transplantace Dana,2 děti 15.1.2003 12:13
*Re: Transplantace - registr? Sylvie 1.10.2002 20:28
**Re: Transplantace - registr? Petr 2.10.2002 9:51
K zamysleni. Karo 16.1.2003 17:35




Vyhledávání článků podle věku

Seriály

Vývojové tabulky

Těhotenství

Dítě


Zajimavé odkazy:
Předporodní kurzy   |   Najděte rýmy na slovo a napište báseň.