Ustupovat nebo neustupovat dětskému NE!

Kdo je silnější? To se ještě uvidí…

Až do toho rána byl Janek (2 a půl roku) ten nejmilejší chlapeček, stále usměvavý, přítulný a hravý, dobře jedl a spal. V jeslích i doma. Žije v harmonickém prostředí, dostává se mu hojně něhy i obdivu. Rád chodí s maminkou na nákup. S potěšením si vyleze na sedačku nákupního vozíku, zvědavě se rozhlíží kolem sebe a někdy i něco od maminky v supermarketu dostane. Ale ten den, když mu maminka přinesla oblíbenou bundu a řekla: "Půjdeme nakupovat," Janek odpověděl: "Ne." Maminku to udivilo, protože ho nevytrhla z žádné soustředěné činnosti nebo hry. Trvala na svém, ale synkovo "ne" bylo definitivní. Naštěstí mohl zůstat doma s tatínkem, který měl volno. To dopoledne chlapeček několikrát opakoval: "Janek je silný."

Všichni rodiče zažívají takové situace, které mohou nabýt dramatických rozměrů. Stává se totiž, že dítě stále odmítá a křičí ve chvíli, kdy je nezbytně nutné, aby ustoupilo. Není nám vždycky jasné, co se v něm děje.

Dítě ostatně začíná naznačovat "ne" mnohem dříve, než kategorické "ne" vysloví. Velmi brzy vyjadřuje odmítání vrtěním hlavou, například při jídle, když už nemá hlad, nebo ze žertu při hře. Někdy se jedná o pouhé napodobení negace. Ve věku kolem 2 a půl roku až 3 let se už většinou jedná o projev vlastní vůle dítěte. Je si vědomo vlastní existence, už slyšelo "ne" od rodičů a zkouší zjistit, jak negace funguje, jak jeho slovo působí. Je tedy nutné, aby okolí někdy vzalo "ne" dítěte na vědomí a uznalo ho, jako to udělala Jankova maminka. Kdyby však byla se synem sama a neměla nikoho, kdo by ho pohlídal, došlo by asi mezi nimi k tvrdému boji.

Často se v souvislosti s dětským "ne" hovoří o vrtochu. V tomto choulostivém období dítě objevuje, že je člověk, který sám jedná, a že jeho slovo a vůle mají nějaký smysl. Rodiče mohou dítěti pomoci tento smysl rozpoznávat, aniž by vždy ustupovali jeho zběsilému odporu, a nacházet oblasti, v nichž pro ně bude negace konstruktivní. Například vzorný chlapeček Janek měl to ráno chuť strávit nějaký čas s tatínkem ("budeme spolu, my silní chlapi") a neúčastnit se matčiných činností.

V mnoha případech je "ne" rodičů nevyhnutelné, ale vždycky by se mělo alespoň stručně vysvětlit, což se obvykle stává: "Ne, to by sis ublížil." "Ne, nemůžeš tady zůstat sám."

Pokud dítě ví, že může některé věci nebo žádosti odmítnout, že ho rodiče vyslechnou, aniž by mu vždy ustupovali, pociťuje větší sebejistotu a uvědomuje si, že je schopné svou vůli vyjádřit. Většinou si takové dítě příliš často hlavu nestaví a podřizuje se pravidlům, která platí jak pro ně, tak pro ostatní členy rodiny.

Například Jáchym (6 let) při hře s kamarády trvá na tom, že se doma s míčem nehází, a prohlašuje, že "by se mohlo rozbít okno". Neříká "maminka to zakázala" jako některé děti, které nejsou tak sebejisté. Jáchymovi nechybí sebedůvěra, protože se orientuje ve známé situaci a okamžitě ví, jak reagovat.

Někteří rodiče netolerují žádné "ne" dítěte z takzvaně výchovných důvodů.

Rodiče ke mně přivedli Kryštofa (4 roky), protože "nic nejí". Droboučký chlapeček zjevně špatně nese, že tu musí být. "U nás si děti nediktují, o tom nemůže být ani řeči." " S Martou, Kryštofovou sestrou, které je 7 let, nikdy starosti nebyly, ta na všechno říká ano." Kryštof často odmítá dělat, co se po něm chce, nebo to vykonává pasivně a neochotně. Hlavně však nic nejí a u stolu vše odmítá. Kryštof k tomu říká: "Když ty mi vždycky dáš velikánský talíř, na něm spoustu jídla, je toho moc." "Kryštofe, víš, že nesnáším plýtvání; u nás se jí všechno a dojídá se." Dovídám se, že ve školce Kryštof rozdává na požádání své pastelky, tužky i gumy. Moc si nehraje a vždycky mu při hrách připadá nějaká podřadná úloha.

Jednou Kryštof řekl tatínkovi, jemuž viditelně večeře nechutnala: "Tati, tobě taky všechno nechutná." Otec se málem rozzlobil, ale pak si uvědomil, že syn má pravdu. Nakonec akceptoval, že se dítě může naučit jíst od všeho, co dostane na talíř, ale má právo mít něco raději; pokud nejí všechno, nic se vlastně neděje. Hlavně samo může a dokáže odhadnout množství jídla, které chce a je schopné sníst. Kryštof se celkově uvolnil, začal se stavět na odpor agresivním kamarádům a odvážil se hovořit s učitelkou. Otec ke svému překvapení zjistil, že syn je poslušnější a občas odporuje jen z legrace. Když mu maminka řekla, aby přinesl své prádlo, aby ho mohla dát do pračky, odpověděl: "Ne." Když maminka naléhala, rozesmál se se slovy: "Už jsem ho tam dal." Pro rodiče je ještě důležitější, že chlapec lépe jí, a tím přispívá ke zlepšení atmosféry rodinných večeří.

Pokud dítě prošlo tímto konfliktním obdobím poměrně harmonicky, je schopné se zorientovat a stanovit si kritéria pro adaptaci na nové situace. V tom tkví zárodek kritického myšlení, potřebného ke třídění informací, požadavků a tlaků, které se objevují všude kolem a jsou zaměřené i na malé děti. Diskuse a přemítání o souhlasu nebo odmítnutí nás sice provázejí po celý život, ale základy důvěry ve vlastní úsudek a ve vlastní slovo si vytváříme velmi brzy, už v Jankově nebo Kryštofově věku.

(ukázka z knihy Sebedůvěra, nakladatelství Portál, knihu koupíte zde)