Romské děti v přesile

Romové jsou svébytný, osobitý a plnohodnotný národ, mají úžasnou kulturu a jsou hodni obdivu za to, jak se vyrovnávají s nepřízní osudu, který je pronásleduje už od té doby, co odešli z Indie, kočovali po Asii a dostali se do Evropy. Absolvovala jsem kurzy Problematika menšin a Romové v interdisciplinárním pohledu, přečetla všechny knihy Mileny Hubschmannové, dějiny romského etnika, znala jsme kdejaké zákony, které zakázaly kočování, dokázala formulovat hlavní problémy, se kterými se romská menšina u nás potýká a dokonce nastínit i některá řešení. Zkrátka jako socioložka, která studovala problém teoreticky, z povzdálí, ze školní lavice, jsem měla jasno. Často a ráda jsme se za práva Romů hádala v hospodě i doma a dokonce se na čas rozkmotřila se svým tchánem, který byl na můj vkus příliš xenofobní.

Když se ženská stane matkou, hodně se změní to, jak vnímá svět. Mateřské pudy jsou prostě mateřské pudy, přes ně prosíváte všechny zkušenosti, dítě je na prvním místě a ať děláte cokoliv, vždycky s ohledem na ně, i když je pupeční šňůra dávno přestřižená, to mrně pořád zůstává ve vás.

Byla jsem se svýma klukama na pískovišti v městském parku. Sebastian spal v kočárku a Kryštof se se zaujetím hrnul k mému batohu, ve kterém nosíme bábovky. Na lavičkách u pískoviště sedělo asi deset romských žen, většina z nich kouřila. Jejich děti se batolily po písku, různě ho pojídaly a házely s ním, některé z nich byly počůrané, všechny byly špinavé. Četla jsem Hubschmannovou, vím tedy, že romský přístup k životu je jiný. Oni své děti prostě nestresují nažehlenýma šatečkama, dávají jim víc svobody a volnosti, nechávají je, ať se sami projeví. Vysypala jsem všechny Kryštofovy bábovky na písek a že postavíme hrad. Než se ale můj prcek stihl ohnout pro lopatku, sesypalo se na nás hejno dětí a všechny, VŠECHNY bábovky byl pryč. Přísedící matky, sestry, babičky a tety nic. Žádná z nich nevstala, netípla cigáro a neřekla své ratolesti, že se to takhle nedělá, že je potřeba se zeptat, poprosit, poděkovat, nabídnout svoji bábovku či alespoň stavět společně. Kryštof začal natahovat. Je zvyklý se o bábovky dělit, často se stává, že je na písku někdo, kdo si svoje nádobíčko zapomněl nebo některé z dětí zkrátka zaujme některá Kryštofova hračka a chce si ji půjčit. To je normální. Nám ale zmizelo všechno. A jak jsem se tak rozhlížela po okolí, některé děti odcházely z pískoviště do parku s našima bábovkama. Snažila jsem se zachránit situaci. Přísedícím dětem jsem pomohla postavit bábovky a pak jsem si to, co nám vzaly, půjčila zpátky. Stavěli jsem dohromady, Kryštof byl ale dost vyjevený. Po té, co mu jeden chlapeček vytrhl kyblík z ruky, to už nevydržel a rozplakal se. Zvládala jsme situaci asi deset minut. Moje dítě se nechtělo ani klouzat na klouzačce, ani houpat na houpačce, dokonce ani na té řetízkové, co je pro velké a po které vždycky tak touží. Chtěl prostě svoje bábovky a ve mně, nikoli ve mně socioložce, ale ve mně matce, narůstal vztek. Já jsem si skutečně CHTĚLA hrát s malými romskými dětmi. CHTĚLA jsem dokázat, že nejsme xenofobní, že je mi jedno, jestli bílé nebo černé dítě, že svoje kluky povedu k toleranci, aby je vůbec nenapadlo přemýšlet nad tím, s kým si hrají, jestli s Romem nebo neromem. Chtěla jsem. Ale prostě to nešlo. Obešla jsme park a vybrala od dětí naše bábovky. Byla to dřina. Jedna chyběla, ale bylo mi to jedno. Chtěla jsem jít pryč, protože moje dítě bylo nešťastné a já jsem s tím nedokázala nic udělat. Odvedla jsme ho z pískoviště. Zdálo se, že na to zapomněl, za chvíli si už normálně hrál o kus dál a ztracená (ukradená) bábovka mu nescházela. Mě to ale žere. Pískoviště je námět na sociologickou studii. Potkala jsme tam už hodně laxních matek a hodně zlých dětí, které ostatním házely písek do vlasů, braly jim hračky a strkaly do nich. Vždycky ale stačilo na takové dítě křiknout a jeho rodič si ho zpacifikoval. Tenhle zážitek byl jiný. Měla jsem a doteď mám pocit neuvěřitelné bezmoci. Ty děti byly v přesile. A jejich matky seděly a kouřily.