Změněná tvář rodiny

Již v květnu 1991 publikoval Karel Balcar první ucelenější studii změn v životě rodin po listopadu 1989. V té době se ještě nepodařilo realizovat výzkum na dostatečně reprezentativním vzorku. Kvaziempirickou základnou pro formulování závěrů představovaly tedy zkušenosti odborníků, kteří se ve své profesi rodinnou problematikou zabývali. Studie detekuje tři základní typy reakcí rodin na probíhající změny :

a) rodiny, které se cítily převratem osvobozeny – rodiny, které zakoušely ze strany předchozího režimu perzekuci a byly zbavovány mnoha důležitých podmínek k plnému životu a vývoji;

b) rodiny, které se cítily oloupeny – šlo většinou o ty rodiny, které se s dřívější mocí nějak ztotožňovaly;

c) rodiny, které se cítily znejistěny – mezi ně by bylo možno zařadit především tzv. mlčící většinu.

Nový životní styl

Pro všechny uvedené typy rodin znamenaly nové poměry nutnost přepracování zavedeného životního stylu. Až dosud za ně přebíral řadu zodpovědností stát. Defenzivní životní styl bylo třeba nahrazovat ofenzivnějším. Stresujícím prvkem prvního období byla především nejistota, informační přetížení a nedostatek osvědčených způsobů jednání. Některé rodiny reagovaly zesílením vzájemnosti (prostředek obrany proti vnějšímu ohrožení, příležitost k sebeprosazení v podobě společné ekonomické aktivity, důsledek sdílení společných hodnot a ideálů). Pro jiné znamenaly změny oslabení vzájemnosti (důsledek nových příležitostí pouze pro některé jejich členy, změn v rodinných funkcích, názorových rozporů). Velice podobně reagovaly rodiny i mírou otevřenosti či uzavřenosti vůči veřejnému dění. Jako každá jiná zátěž, přinesly však společenské změny především zvýraznění již dříve latentně přítomných tendencí.

První empirické studie dopadu společenských změn na život rodiny realizovala pak v letech 1993 – 1996 Nadace pro rodinu HESTIA ve spolupráci s Asociací manželských a rodinných poradců a Střediskem empirických výzkumů (celkem na vzorku více než deseti tisíc respondentů). Výsledky jsou k dispozici v publikaci Současná rodina, HESTIA, Praha 1996. Ukazuje se, že pro dnešní českou rodinu platí stále ještě mnohé z toho, co již v roce 1988 konstatoval J. Alan: dochází ke zmenšení velikosti rodiny ve spojení s poklesem porodnosti a počtem dětí v rodině; vzrůstá rozvodovost a zároveň i počet opakovaných sňatků a znovuzakládání nových rodin; přibývá monoparentálních rodin; udržuje se vysoká zaměstnanost žen a její vliv se promítá do rodičovských a manželských vztahů; přetrvává ekonomická závislost většiny rodin na dvou příjmech.

Poslední desetiletí však zároveň přináší i některé další změny: zvýšení průměrného věku sňatečnosti cca o 3 roky; další snížení počtu dětí v rodinách (možná pouze odklad), ale i umělých potratů; výrazný nárůst počtu tzv. faktických manželství (nesezdaných soužití); podstatný úbytek společného času rodiny (v průměru cca o 12 hodin týdně); prohloubení ekonomických rozdílů nejen mezi rodinami navzájem, ale i v rámci jednotlivých rodin apod. Snad nejpodstatnějšími změnami však prochází tradiční rozdělení role muže a ženy v rodině.

Změny rolí v rodině

Střední Evropa byla po řadu generací tradičně spojována s klasickým patriarchálním modelem rozdělení rolí v rodině. Muž býval přirozenou autoritou, dosahoval zpravidla vyššího vzdělání, míval prestižnější zaměstnání, jeho finanční přínos byl pro rodinu rozhodujícím zdrojem příjmů. Alespoň v našich podmínkách se však tento model začal rozpadat už od počátku 70. let. V té době je u nás prvně v historii více středoškolaček než středoškoláků, postupně dochází k vyrovnávání počtu posluchačů a posluchaček i na vysokých školách. Pokud má žena alespoň středoškolské vzdělání, snaží se je celkem zákonitě uplatnit i v profesní kariéře. Přibývá rodin, kde žena má nejen vyšší vzdělání, ale zároveň i prestižnější povolání a přinejmenším srovnatelné příjmy jako její partner.

Paralelně dochází k jakési „degeneraci mužské populace“. Absence imponujících mužských vzorů ve formativním období a výrazná převaha ženského prvku ve výchově jak v rodině, tak i v kolektivních zařízeních vedou k tomu, že řada mužů má problémy s naplňováním mužské role a jejích tradičních atributů. Mezi ně patřívala zralá rozhodnost, přiměřené sebevědomí, některé charakteristicky „mužské“ schopnosti a dovednosti. Dominantním problémem se pak pro mnohé dvojice stává deficit mužského imponování. Muž přichází v rodině o své někdejší výsadní postavení, obě strany jsou postaveny před nelehký úkol adaptace na tyto změny.

Nečekaná úskalí

Pokud si odmyslíme rodiny, kde se muž snaží o udržení své pozice silou (často za cenu pozdějšího totálního kolapsu vztahu), pak pro většinu ostatních představují změny nutnost budování nového modelu rozdělení rolí v rodině. Výrazně stoupá angažovanost mužů v činnostech, které byly tradičně považovány za doménu žen. Zvyšuje se jejich podíl jak při zabezpečování běžného provozu rodiny, tak i v péči o děti. Tento trend má nepochybně řadu pozitivních stránek, ale i některá úskalí. Většina z nich je spojena s našimi archetypálními představami o dělbě rodinných rolí. Představa o ženě – ochránkyni tepla rodinného krbu – a o mužském imponování je v nás zakořeněna podstatně silněji, než si jsme často ochotni připustit. Muž, který od rána do večera, s písní na rtech a opásán apartní zástěrkou, skotačí od sporáku k vysavači, od pračky k žehlícímu prknu a přitom ještě zvládá péči o děti, je jistě tvor užitečný. Pouze tím však své životní družce imponovat nebude. V dobrém slova smyslu emancipovaná, profesně i společensky úspěšná žena může i u svého partnera vyvolat obdiv a uznání (někdy, bohužel, spíše závist či zášť), přesto v něm kdesi hlodá onen archetyp ženy – hospodyně. Jakákoli snaha o racionální obranu proti vlivu těchto archetypů se zpravidla míjí účinkem. I tam, kde se zdánlivě neprojevují, může nás jejich vliv v případě jinak zcela banálních konfliktů nepříjemně zaskočit.

Pokud se obecný model fungování rodin a rozdělení rolí v nich mění postupně již téměř třicet let, pak poslední desetiletí charakterizují dramaticky rychlé individuální zvraty v rámci jednotlivých rodin. Částí jsou nepochybně odrazem změn na trhu práce a zvýšené sociální mobility. Ztráta zaměstnání muže, či naopak rychlý společenský a ekonomický vzestup jeho ženy, která získala lukrativní zaměstnání u dobře prosperující, nejlépe zahraniční firmy, mohou představovat poslední hřebíček do rakve mužova imponování. Podobný dopad mívá i zasažení náhlým bohatstvím v souvislosti s restitucemi, dědictvím či podnikáním. Prohlubující se ekonomické rozdíly uvnitř rodiny vytvářejí zároveň i nová silová pole. Ten bohatší mívá často pocit, že by měl být také tím vlivnějším, respektovanějším a hájenějším. Uvedené změny mají bezprostřední dopad i na koncept rozdělení rolí v rodině a z nich vyplývajících povinností a závazků.

Zvláště muži, s již tak dost narušeným sebevědomím, se jen velice obtížně vyrovnávají s tím, mají-li žít vedle profesně a společensky úspěšné partnerky. Až dosud dřímající archetypy se probouzejí a muž je pak mnohdy servíruje partnerce tou nejméně přijatelnou formou – mentorováním, dlouhými promluvami na téma, co má a nemá činit dobrá matka a manželka. Pokud už tak své partnerce příliš neimponoval, pak podobné projevy úspěšně zničí i ty poslední zbytky. Aby pak byla zkáza dokonána zcela, má i jeho partnerka své archetypální představy o mužské roli.

Přesto však nemá v této chvíli zřejmě přílišný význam spekulovat o výhodách či nevýhodách tradičního rozdělení rolí. I kdybychom dospěli k představě, že tradiční rozdělení mělo nepochybně své výhody, pak se na věci asi příliš nezmění. Kola dějin dostávají jen zřídkakdy zpětný chod. Stávající historickou etapu tak můžeme vnímat spíše jako jakési přechodové období, připravující postupně půdu pro vznik nových archetypů. Zcela jistě to nebude běh na krátkou trať. První skutečné změny se mohou projevit až po několika generacích; červík těch stávajících archetypálních představ si ještě hezky (či spíše nehezky) dlouho bude hlodat.

Zatím vede tradice

Navzdory všem těmto skeptickým úvahám však empirické výzkumy potvrzují, že tradiční rozdělení rolí v české rodině stále ještě výrazně převažuje. Podíl žen na zabezpečování běžného rodinného provozu je dosud výrazně vyšší než podíl jejich mužů. Uplynulé desetiletí však přináší i jisté pozitivní posuny. Pokud přijmeme představu, že jedním z dominantních faktorů s nepochybně negativním dopadem na život rodin je absence mužského imponování v kontextu tradičních archetypálních představ o rozdělení rolí v rodinách, pak svítá alespoň nějaká naděje. Již v současné době mohou muži zachránit mnohé tím, že budou věnovat více pozornosti a invence jedné z dost opomíjených oblastí rodinného života – volnému času rodiny. Muž, který je s to vymyslet, připravit a s rodinou absolvovat ve volném čase takové aktivity, které i jeho partnerka bude považovat za atraktivní, ten nebude mít s imponováním potíže.

Další naději pak představuje postupné posilování mužského prvku ve výchově tak, jak se s tím v posledních několika letech přece jen setkáváme. Někteří dospívající mužští potomci mají to štěstí, že žijí s otci, kteří pro ně mohou představovat imponující mužský vzor. Profesně, společensky i jinak. Tento jev souvisí i s tím, jak se přece jen sbližují pracovní a rodinné světy. Jiní mohou profitovat z toho, že i mimo rodinu přicházejí do kontaktu s mužskými modely k nápodobě – ve skautu a jiných zájmových spolcích. Pomalu, ale přece jen zřetelně, přibývá opět i mužů – učitelů. Zároveň jako by se do určité rovnováhy vracelo někdy až příliš vychýlené kyvadlo ženské emancipace. Snad tak postupně dojde ke zdravému kompromisu mezi archetypy a dnešní realitou.