Předškolák aneb Homo ludens

I kdyby Huizingovo označení člověka – homo ludens, člověk hravý – neplatilo pro celý lidský životní běh, platí nepochybně pro jedno jeho vývojové období: pro období předškolního věku. Předškolní věk zahrnuje přibližně období od tří do šesti let.

Ve třech letech má dítě už značnou část vývoje za sebou – zvládlo vítězně boj s gravitací, osvojilo si řeč jako účinný nástroj komunikace s okolím, získalo základní hygienické návyky a dokonce i jistou dávku samostatnosti. Během předškolního věku (ale i později) již mnoho nových vývojových prvků nepřibude. Dojde však k podstatnému rozvinutí, zdokonalení, zjemnění a propracování všeho toho, co zde bylo zatím jen v základní podobě.

Pokud se dítěti podařilo navázat vzájemné a hluboké citové vztahy s dospělými, kteří jsou nejblíže – se „svými lidmi“ – a ti mu poskytli dostatek použitelných komunikačních a sociálních modelů a vzorů, nemělo by mít potíže ani s případným přechodem do skupiny vrstevníků ani s novou autoritou dospělého – s autoritou učitelky v mateřské škole. Pokud si ještě není jisté a je ve své nové rodině příliš krátkou dobu, měli bychom nástup do školky odložit. Měli bychom počkat, až dítě nabude v rodině jistoty, seznámí se důkladně se svými lidmi a naučí se mnohé z toho, k čemu v předchozím prostředí nemělo příležitost.

Maximální spontaneita

Předškolní údobí je zlatou dobou maximální spontaneity dítěte. Má méně vnitřních vývojových omezení, než mělo batole, více toho umí a zná méně vnějších sociálních omezení než školák. Je velmi vnímavé a otevřené a často nám umožní nové a leckdy zarážející pohledy do svého vlastního světa, nebo dokonce i do našeho světa dospělých. To ovšem pouze za předpokladu, že jsme sami dostatečně otevřeni tomu, co nám říká. Na druhé straně se v jeho projevech setkáme s častými výkyvy. Někdy se chová jako dítě starší, někdy jako batole či kojenec. Je nadměrně závislé a současně touží po nezávislosti. V jednom okamžiku se zdá být překvapivě zralé, o chvíli později je zcela dětinské. Rodiče proto musejí na tyto proměny citlivě reagovat. Musejí být připraveni ujistit dítě o své trvalé lásce a podpoře a současně mu umožnit rozvíjet jeho rodící se iniciativu a samostatnost. Bez ohledu na nejrůznější vlivy, které na dítě působí (zejména na vliv vrstevníků, s nimiž si stále více hraje), je vliv rodičů nadále rozhodující. Rodiče především rozhodují o tom, jaké zkušenosti bude dítě mít a jaké budou vyloučeny. Ještě důležitější však je, že stále poskytují dítěti určité emočně podbarvené klíče k tomu, jaké věci okolo něho jsou, a tak určují význam jeho zkušeností a budují rámec, skrze který dítě nazírá a chápe celé univerzum, celý svět. V očích dítěte jsou rodiče v této době studnicemi moudrosti, síly a ctnosti, představují skutečnou autoritu.

Spolu-vědomí

Rodinné vztahy jsou pro dítě prototypem všech vztahů. V této době se u dítěte rozvíjí nejen schopnost (většinou velmi ochotné) spolupráce, utváří se vědomí, že jsou zde druzí, kteří – zejména vrstevníci – cítí a vnímají podobně jako ono samo. Rozvíjí se i jeho soucit, pocit sounáležitosti i vědomí toho, že jsem zde spolu s druhými – dozrává „spolu-vědomí“, které bude později tvořit základ jeho svědomí: vnitřního senzoria a hlasu, který mu umožní orientovat se v složitých situacích sociálních a mravních, vnitřního orgánu, který by mu měl stále jemněji a přesněji napomáhat při zvládání a strukturování jeho světa, a to podle oné nejzákladnější dimenze, od níž ani později v životě nemůžeme odhlédnout. Od dimenze „dobré“ („hodné“) – „špatné“ („zlé“). Sociální okruh, v němž k tomu dochází, se ovšem v předškolních letech rozšiřuje a zahrnuje zčásti i některé lidi žijící mimo bezprostřední rodinu. Jsou to především ostatní děti, s nimiž si hraje.

Na význam vrstevníků pro další vývoj dítěte upozorňoval již Jan Amos Komenský. Profesor Langmeier k tomu dodává, že jen ve společnosti druhých dětí se předškolák učí rozmanitým způsobům chování, které pro něj budou později důležité. „Ve styku s dospělými se nemůže učit pomáhat slabším, nenaučí se někdy druhé vést a jindy se jim podřídit, soupeřit se stejně schopnými, spolupracovat na stejné úrovni a řešit kompromisem mnohé vznikající konflikty.“

Mateřská škola

V této době dítě bývá většinou zralé pro nástup do mateřské školy, kde se setkává s kamarády a s další významnou osobou – učitelkou. Na rozdíl od jeslí je školka místem, které rozvoji dítěte vesměs napomáhá. (Jesle či jiná zařízení mimorodinné péče, jsou – obzvláště v útlém věku – spíše institucí, které napomáhá matkám, neboť dítě ještě nedozrálo k životu v kolektivu a potřebuje individuální péči.) I tak je třeba pamatovat na to, že některé „zralejší“ děti mohou náhlé odloučení od matky při nástupu do mateřské školy (separaci) poměrně těžko nést. I zde může být to, co je vhodné pro jedno dítě, naprosto nevhodným řešením pro dítě druhé.

Ačkoliv se předškolní dítě naučí brzo odhadnout pocity druhých dětí, pocity dospělých pro ně představují mnohem větší problém. Dospělí se mu jeví jako vševědoucí a všemohoucí bytosti, které pořádají věci a ostatní lidi kolem sebe tak, jak sami chtějí.

Snaha po osamostatňování, s jejímiž počátky jsme se setkali již ve věku batolecím, dále mohutní a dítě dosahuje plného uvědomění vlastní osoby. Základní návyky již bývají vytvořeny a výchovné tlaky prostředí se proto poněkud uvolňují. Obecně lze říci, že na rozdíl od mladšího dítěte, které svou činnost řídilo impulz od impulzu, je pětileté dítě již schopno započít určitý řetěz činností, z nichž každá je předstupněm další, a které jako celek vedou k zamýšlenému cíli. Hra je v této době ústředním zájmem dítěte. Je pro ně vážnou záležitostí, do které se dokáže plně vžít a ponořit, je způsobem, jak dítě zjišťuje, jaký je jeho svět.

V rámci svých her si děti někdy, zejména když postrádají skutečné společníky-vrstevníky, vytvářejí fantazijní společníky, které nazývají jmény, mluví s nimi, starají se a pečují o ně, popisují jejich nejrůznější vlastnosti a schopnosti a vytvářejí si tak „protihráče“ a v rámci hry utvářejí v souladu s tím i rozmanité sociální role, jež si tímto způsobem ověřují a procvičují. Fiktivní či imaginární společník dítěte není v předškolním věku ničím znepokojujícím či dokonce patologickým; může být nanejvýš signálem, že dítě postrádá dětskou společnost či někoho, kdo by si s ním na jeho úrovni tvořivě hrál.

Vývoj myšlení

Myšlení dítěte se posouvá z tzv. předpojmové (symbolické) úrovně na pokročilejší úroveň označovanou nejčastěji jako názorové či intuitivní myšlení. Zatímco doposud byla slova vázána zčásti na jednotlivé věci a zčásti mířila k tomu, co je „obecné“, začíná se nyní objevovat stále více pojmů, které jsou spojeny s určitými typickými, podstatnými vlastnostmi a podobnostmi. Dětské myšlení je však stále ještě vázáno na „ná-zor“ (na to, co „zříme“), ať již v tom, co dítě bezprostředně vnímá, či si to „jen“ představuje. Dětské uvažování je stále ještě závislé na konkrétních předmětech, na tom, co je bezprostředně přítomné a „k dispozici“. Myšlení ještě není v pravém slova smyslu logické. Bývá proto mnohdy označováno jako „pre-logické“ (nebo „předoperační“), což kromě již zmíněné vázanosti na to, co je fakticky přítomné, znamená též to, že dítě i nadále „polidšťuje“ věci, rostliny či zvířata, je schopné měnit fakta podle svých vlastních přání a podle svého vlastního chování a činnosti posuzuje i jevy a činnosti v okolním světě.

Zdokonalování řeči

I řeč dítěte se stále více zdokonaluje. Z původně dvou či tříslovných vět batolete se zvolna stává náročnější a složitější promluva, která již kolem třetího roku začíná používat souvětí, která se stále zdokonalují, stávají složitějšími a stále lépe vyjadřují to, co dítě cítí a vnímá. Hra s řečí a jejími významy bývá pro předškoláka velkým dobrodružstvím a pro dospělé zdrojem zábavy a leckdy i poučení. Výslovnost bývá u tříletého dítěte většinou ještě nedokonalá, dítě tzv. „patlá“, plete hlásky, vyslovuje nedokonale a nepřesně. O rok či dva později však „patlavost“ mizí a na konci předškolního věku většinou zcela ustupuje. Pokud přetrvává, stojí za to uvažovat o logopedické pomoci a nápravě.

Tělesný vývoj

Tělesně dítě ještě více vyspěje. Ve čtyřech letech měří zhruba 100 cm a váží asi 16 kg, při nástupu do školy v šesti letech měří asi 120 cm a váží kolem 20-25 kg. Hovoří-li s dospělým a oba při tom stojí, stále ještě musí vzhlížet vzhůru. Jejich perspektivy se ještě liší. První dětský chrup – 20 zubů – bývá utvořen před počátkem předškolních let a konec tohoto údobí se přibližně shoduje se ztrátou prvních „mléčných“ zubů.

V předškolním věku hraje vědomí příslušnosti k svému pohlaví ještě poměrně malou roli v identitě dítěte. Ve třech letech nemá ještě zdaleka pevný pojem sociálně vymezených sexuálních rolí a teprve kolem pěti let si rozdíly vázané na pohlaví začíná více uvědomovat.

Sexuální výchova

Sexuální výchova by se měla omezit na jednoduché, jasné a věku dítěte přiměřené, ale pravdivé informace. Je třeba vyhnout se příliš „odborným“ i příliš obecným a matoucím pojmům. A především je třeba rozumět tomu, na co se dítě ptá. A pokud je dítě osvojené či vyrůstá v rodině pěstounů, je již dobře možné s ním mluvit o tom, že „i když se dítě vždycky nějaké paní narodí a vyleze z bříška na svět, nemůže se o ně vždycky každá paní postarat. Nemůže např. proto, že je nemocná. A nikdy už nebude mocná toho, se o ně postarat. A proto je tady jiná maminka a jiný tatínek, kteří právě takového kluka nebo holčičku chtějí a kteří se o něj a o ni starat mohou. A právě tak to bylo u nás. Právě tebe jsme chtěli.“ Počítejme však s tím, že i tato naše sdělení si dítě může velmi tvořivě fantazijně přetvářet. (Podrobněji o tom mluvíme na jiných místech.)

Skutečnost a fantazie

Ve zkušenosti předškolního dítěte je skutečnost a fantazie snadno zaměnitelná. Svět je oživen a věci jsou nadány týmiž vlastnostmi a schopnostmi jako lidé. Má velký zájem o pohádky. Rádo čárá a maluje. Ve třech letech většinou zvládne vodorovnou a svislou čáru, napodobí i tvar kruhu. Čtyřleté namaluje většinou i křížek, pětileté napodobí čtverec a šestileté zvládne již dokonce trojúhelník. Batole většinou své výtvory „načmárá“ a teprve dodatečně je pojmenuje, přestože podoba nebývá ještě vůbec patrná. Čtyřleté se již pokouší zobrazit to, co je pro ně nejvýznamnější a nejdůležitější – pokouší se o kresbu člověka „mámy“, „táty“, „pána“. Výsledkem bývá tzv. „hlavonožec“ – hlava, nohy a nejdůležitější rysy obličeje (oči, ústa, popř. nos). V pěti letech se již kresba člověka bohatěji pročleňuje, je mnohem detailnější a je z ní patrná i dokonalejší koordinace dítěte.

Hra pro předškoláka není „herectvím“, hraním na něco, je žitím rolí, které přebírá a které si takto osvojuje. Vzhledem k nezřetelnému předělu mezi skutečností a fantazií nemusí být vždy na první pohled zřejmé, k čemu se emoce a prožívání dítěte vztahují. Mějme však na paměti, že i když my dospělí víme, že „čert“ či „tygr“ pod jeho postýlkou tam „ve skutečnosti“ není, je děs či strach dítěte stejně reálný, jako kdyby pod postýlkou skutečně byli. A dítě potřebuje uklidnit a ujistit, neboť jen tam, kde bude mít důvěru v to, že je „jeho lidé“ nenechají s jeho strachy samotné, může své úzkosti, vnitřní tenze a nejistoty překonat.

Pravda a lež

Pojem pravdy a nepravdy je dítěti dosud nepochopitelný. Záměrná lež nebo klam leží zatím ještě mimo jeho schopnosti. Zlost rodičů nad jeho „lží“ proto není na místě. To neznamená, že nebudou dítě nikdy opravovat a usměrňovat. Měli by však udržet rovnováhu mezi formováním dětského myšlení a potěšením, které jim samotným mohou některé náhledy a fantazijní výtvory dítěte poskytnout. Když se ovšem objeví skutečná lež – asi kolem 6.–7. roku – měli by mít na mysli, že lhaní bývá někdy reakcí a prvním únikem postrašeného dítěte, jehož důvěru je třeba znovu získat.

Nástup do školy předpokládá, že dítě je pro školu zralé. Předčasné zařazení do školy s sebou nese zpravidla řadu potíží. Proto je úkolem odborníků posoudit ještě před nástupem do 1. třídy školní zralost dítěte. Toto posouzení by se mělo týkat jak zralosti tělesné, tak rozumové, citové a sociální. Při současných náročných osnovách je pro dítě, které pro školu ještě zcela nedozrálo, prospěšné odložit nástup školní docházky. U dětí s předchozí historií psychické deprivace je to přirozeným „ochranným“ opatřením. Buďme proto trpěliví a zbytečně nespěchejme.